Susan Kay citáty

britská, 1952

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (21)

„Ale nemohla jsem mu odepírat jeho sny. Již tehdy jsem věděla, že nic více než sny mít nikdy nebude.“

„Ani já, ani profesor jsme si nebyli ochotni přiznat, že jediné, co bude Erik kdy moci stavět, jsou vzdušné zámky.“

„Byl jsem živý, a přesto jsem nikdy nežil.“

„Dal mi andělská křídla a naučil mne létat.“

„Dokonce i pavouk má právo na druha.“

„Dokud jsem hýbala rukama, zůstávala má mysl nádherně otupělá a nemusela jsem přemítat o své hrozivé neschopnosti v roli matky. Matky, která se nedokáže přinutit, aby políbila své dítě ani o jeho narozenínách. Ani když ji o to prosí.“

„Kdovíproč mám pocit, že nikdo z nás nebude žít šťastně až do smrti.“

„Kdyby v té chvíli začal zvovu plakat, určitě bych ho zabila. Nejdříve jeho a pak sebe.“

„Když jsem uviděla jeho zdrcené utrpení, vděla jsem, že ta slova s sebou bude nosit až do smrti. Nic, co od nynějška řeknu nebo udělám, z jeho mysli již nikdy nesmyje sžíravou skvrnu, kterou jsem v ní vytvořila.“

„Lidé nenávidí věci, kterých se bojí..., a bojí se věcí, kterým nerozumějí.“

„Lidská mysl dokáže vytvořit překážky, které jsou silnější než jakékoli fyzické zábrany. (Fantom, s. 113)“

„Myslím, že od prvního dne svého života musel cítit, že je mi odporné se ho dotýkat, a během prvních měsíců mě opravdu zlobil tak málo, že jsem ho dokázala na celé hodiny vypudit ze své mysli. Pokud jsem nemusela, vůbec jsem se k němu nepřibližovala. Neusmívala jsem se na něho, ani si s ním nehrála. Předpokládala jsem, že bude slabomyslný.“

„Na tomto světě mne nikdo nepotřebuje...a nikdy potřebovat nebude...“

„Napjatě a zvědavě na mě upíral své nesouměrné, zvláštně vnímavé oči. Připadalo mi, že si mne jimi prohlíží s lítostí, skoro jako by věděl o mém zdešení a chápal je. Ještě nikdy předtím jsem neviděla v očích žádného novorozence tak silné sebeuvědomění si.“

„Neočekával jsem, že ještě někdy něco pocítím...“

„Nevšední nadání projevoval zejména v hudbě. Hudba tryskala z nějaké bezedné studny v jeho nitru a plynula v jako neknečné zřídlo skrz jeho prsty.“

„Uslyšela jsem ono známé, nepravidelné cinkání zvonků, ten smutný zvuk, který prozrazoval, že v pokoji leží osamnělé, zanedbávané děťátko, které se snaží nějak zabavit.“

„V kouzelném zajetí lásky se mi zdálo, že našemu štěstí nehrozí žádné nebezpečí, že zcela jistě stojí na pevných základech, kterými nemůže otřást ani ta nejhorší rána osudu.“

„V mém království nebude...nikdo!“

„Zdálo se mi, že se mi před očima scvrkává, že téměř sesychá. Ať už byl před několika minutami čímkoli, teď byl pouhým dítětem, které se s nevírou krčí před trestem, jenž přesahuje jeho nejhorší představy.“

„Zdálo se mi, že v těch jemných, rozechvělých tónech zaznívá všechen smutek světa. Jako by sám ďábel ronil slzy čistého zvuku.“