Sándor Márai citáty

maďarská, 1900 - 1989

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (36)

„"Co po tom člověku chceš?" zeptala se chůva. "Pravdu," řekl generál. "Dobře tu pravdu znáš." "Neznám, právě pravdu neznám." "Skutečnost ale znáš," řekla chůva ostře a útočně. "Skutečnost ještě není pravda, skutečnost je pouze část. Teď mu ji vezmu."“

„A všechno to bylo nadarmo, marně jsme popírali sami před sebou opravdový smysl tohoto vznětu – jeho skutečný obsah byl silnější než naše úmysly, neroztál, zůstal v pevném skupenství. Na dně každého lidského vztahu je nějaký hmatatelný materiál a veškeré argumentování a vytáčky jsou marné, tato skutečnost se nezmění. A ta skutečnost byla taková, že ty jsi mě dvaadvacet let nenáviděl s náruživostí, jejíž prudkost již skoro připomíná žár velkých vztahů – ano, lásku. Nenáviděl jsi mě, a pokud nějaký cit, nějaká vášeň lidskou duši zcela vyplní, na dně takové hranice vždycky vedle nadšení vystupuje dým i ze žhavých uhlíků pomstychtivosti… Vášeň totiž neargumentuje slovy rozumu. Vášni je naprosto lhostejné, co od toho druhého dostane, chce se vyjádřit úplně, chce úplně odevzdat svou vůli, a to i tehdy, když za to nedostane nic jiného než vlídné city, zdvořilost, přátelství anebo trpělivost. Každá velká vášeň je beznadějná, jinak by to nebyla vášeň, nýbrž smlouva, chytrá dohoda, výměnný obchod vlažných zájmů. Nenáviděl jsi mě a to je stejně silné pouto, jako bys mě miloval. Proč jsi mě nenáviděl…?“

„Anglicky už viem tak dobre, že sa neodvážim vysloviť ani vetu.“

„Bol som na futbalovom zápase prvý raz. Je to presne také, ako som si predstavoval: s telovýchovou to nemá nič spoločné, je to akýsi prechod medzi krčmovou bitkou a pubertálnym sklonom k pobehovaniu.“

„Člověk nehřeší tím, co dělá, nýbrž svým úmyslem, se kterým se činu dopustí. (Svíce dohořívají)“

„Člověk stárne pomalu: nejdřív zestárne jeho chuť do života a zájem o lidi, víš, zvolna je všechno velice skutečné, poznáš smysl všeho, všechno se strašlivě a nudně opakuje. I to je stáří. Když už víš, že sklenice není nic jiného než sklenice. A chudák člověk není nic jiného než člověk a smrtelník, ať dělá, co dělá. Potom ti zestárne tělo; ne najednou, to ne, nejdříve ti zestárnou oči nebo nohy anebo žaludek, srdce. Člověk stárne takto po částech. Potom ti najednou začne stárnou duše: protože tělo je nadarmo hříšné a podléhé zkáze, duše ještě touží a pamatuje si, hledá a těší se, touží po radosti. A když touha po radosti pomine, nezůstane nic jiného než vzpomínky nebo ješitnost; a tehdy člověk stárne doopravdy, osudově a definitivně. Jednoho dne se probudíš a mneš si oči: už ani nevíš, proč ses probudil. Přesně znáš to, co ukazuje den: jaro nebo zimu, kulisy života, počasí, denní řád života. Už nic překvapivého se nemůže přihodit: už tě nepřekvapí ani nečekané, neobvyklé, strašlivé, protože všechny možnosti znáš, se vším jsi počítal a nic už neočekáváš, ani špatného, ani dobrého. A toto je stáří. Něco v tvém srdci ještě žije, vzpomínka, nějaký mlhavý životní cíl, rád bys se s někým ještě setkal, ráb bys něco řekl nebo se něco dozvěděl, a dobře víš, že ta chvíle jednoho dne nastane, a pak najednou nebude tak osudově důležité, jak ses domníval v desetiletích čekání, aby ses pravdu dozvěděl a odpověděl na ni. Člověk pomalu svět pochopí a potom umře.“ — Svíce dohořívají

„Emigrovať je pre každého životunebezpečné. Nikto totiž vopred nevie, koľko krvi stratí, keď ho odtrhnú od tela matky. Pre mňa môže byť taká operácia aj smrteľná. Každý, kto opúšťa vlasť, odchádza iba z krajiny, lenže ja ako spisovateľ opúšťam materinský jazyk, čo je pre mňa bližšia a osudovejšia "vlasť", než hocičo iné. Po švédsky si nedokážem vypýtať ani pohár vody, po francúzsky síce áno, aj všeličo iné, nedokážem však napísať vetu: "Leť pomaly, labuť umierajúca, a dlho spievaj spomienka nevädnúca". Neviem teda nič. Budem žiť hlucho a koktavo, iba predstierať, že premýšľam, cítim, rozprávam a píšem. Pre spisovateľa je cudzí jazyk iba posunková reč. Napriek tomu musím odtiaľto odísť, lebo mojou rečou hovoria ľudia horší od cigánov, a ešte sa vydávajú za veľkých pánov... Radšej však budem hluchý a koktavý a kdesi vyschýnať, ako sa hádať s týmto nemravným, zlodejským, zbabelým, lakomým a krutým národom.“

„Chybu jsem zřejmě učinil přeci jenom já, protože jsem tě dostatečně neznal. Smířil jsem se s tím, že ze sebe neukazuješ všechno.“

„Je lepšie byť knihou ako spisovateľom.“

„Jej pohyb - gestá i chôdza - bola hudba bez zvukov. Jej hlas voňal ako kvety.“

„Když požadujeme věrnost, myslíme přitom na to, zda ten druhý bude šťastný? A když věrnost v jemném zajetí nemůže být šťastná, opravdu milujeme toho, od koho ji žádáme? A když toho druhého nemilujeme tak, abychom ho učinili šťastným, máme snad proto žádat věrnost nebo oběť?“

„Když se osud v nějaké podobě obrátí přímo proti naší osobě, jako by nás oslovil jménem, ze dna, zpod úzkosti a strachu nás vždycky k němu něco přitahuje, protože člověk chce nejenom žít stůj co stůj, ne, člověk chce úplně poznat a přijmout svůj osud, za každou cenu, i za cenu nebezpečí a záhuby. (Svíce dohořívají)“

„Košice v dohľadnej dobe už nebudú, áno, pravdepodobne už nikdy nebudú maďarským mestom, toto pekné mesto, mesto Rákociho pohltia Slovania. Bolí to každého Maďara, a osobitne bolí mňa, už druhý deň spomínam na Košice ako na blízkého milého, nebohého príbuzného. Faktom však je, že Maďari nestratili Košice v deň, keď do nich vstúpili ruské vojská, definitívne sme o ne prišli, keď sa v novembri 1938 zjavili pred Dómom Horthyho jednotky. Stratili sme ich, lebo sme im priniesli tú najhoršiu možnú formu reakcie - despotizmus lenivých a chamtivých úradníkov, neinteligentné samosprávne a vojenské inštitúcie, do mesta, ktoré za Čechov spoznalo demokraciu, sme priniesli maďarského ducha poklonkovania pred veľkomožnými pánmi a vôbec všetko, čo bolo v potrianonskom Maďarsku zlé. V ten deň vtiahlo do Košíc Maďarsko prednostných práv, výnimiek, predstieraného aristokratizmu, neodbornosti a neobarokovej pseudokultúry, hoci toto mesto poznalo už aj iný typ maďarskosti a európskejší životný štýl. Vtedy sme stratili Košice naozaj, možno navždy. A tento trest si zaslúžime, lebo Košice sme si nezaslúžili. V tých rokoch sa v Košiciach nenašiel ani jeden poctivý občan, ktorý by si neželal návrat Čechov.“

„Kto sa uráža, oprávnene padne. Urážky neexistujú. Iba výsledky.“

„Maďarská spoločnosť je nekultúrna a má naštrbenú morálku... Možno však spravodlivo súdiť ľud, ktorý celé stáročia derú z kože a trhajú v zuboch cudzie mocnosti? Turci, habsburgovské Rakúsko, včera imperialistické Nemecko, dnes imperialistickí Slovania... vždy sú v krajine cudzie vojska, vo verejnom živote rozhoduje cudzia vôľa, s cudzími silami treba vždy pod nátlakom uzatvárať kompromisy, čo nutne vedie ku korupcií. Medzitým Trianon, milióny ľudí odtrhnutých od tela národa... Maďarská tragédia sa nedá vysvetliť iba vnútornými hriechmi. Je to hlboko tragický osud.“

„Maďarsko malo vo svete povesť, že je to "krajina pánov". Nie je to pravda: Maďarsko už dávno nie je krajinou pánov, ale zadubencov, čo sa chcú hrať na šľachtu. Ozajstní páni z tohto národa vymizli, rovnako aj vzdelanosť. Zostali len namyslení a chamtiví džentríci, nabalení neotesanci, čo bez pocitu zodpovednosti a mravnej náročnosti požadujú pre svoju triedu nezaslúžené výhody.“

„Mladí lidé vždycky doufají, že jim ten, jemuž svěří své naděje, přinese nějakou oběť.“

„Mlčky se chvíli dívali na ten obrázek, na velký přijímací pokoj dole, na mohutný nábytek, který střežil vzpomínku, smysl jisté hodiny, jisté chvíle, jako by dosud pouze existoval podle zákonů tkaniny, dřeva a kovu, avšak ta chvíle naplnila mrtvé předměty živým obsahem, stala se smyslem jejich existence. a nyní, když předměty obživly jako natažený mechanismus, začali se na to upamatovávat také.“

„Možnože chvíľu budem musieť byť maďarským spisovateľom píšucim po nemecky, francúzsky, či anglicky, nijako zvlášť sa z toho neteším, táto možnosť je mi však predsa len bližšia, akoby som mal byť maďarským spisovateľom píšucim po uzbecky.“

„Na důležité otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem. Není podstatné, co mezitím říká, jakými slovy a argumenty se brání. Nakonec, na konci všeho odpovídá fakty života na otázky, které mu svět tak tvrdošíjně adresoval. Kdo jsi?... Co jsi doopravdy chtěl?... Co jsi doopravdy věděl?... Čemu jsi byl věrný a čemu jsi se zpronevěřil?... Vůči čemu nebo komu jsi byl zbabělý?... Toto jsou ty otázky. A člověk na ně odpovídá, jak umí, upřímně nebo lživě; to ale není moc důležité. Důležité je, že nakonec odpovídá celým svým životem. /Svíce dohořívají/“

„Naše dílo nás patrně přesahuje, je celistvější a silnější než my. Jako je ve fyzice celek více než pouhý souhrn jeho částí, tak je naše životní dílo něco navíc, tajuplný přesah naší bytosti a našeho života.“

„Nechápu, že realita pomstu nestrpí. Nejestvuje pomsta, iba spravodlivosť. Spravodlivosť a pravda prinášajú pokoj, pomsta rodí iba pomstu až do siedmeho kolena.“

„Nemám rád homosexuálov, ak s nimi musím občas pobyť, ich spoločnosť ma napĺňa trápnym odporom. Nemám výhrady voči tomu, ako si riešia pohlavný život, je mi to úplne jedno, ale voči ich charakteru, podstate ich bytosti, ktorá je znetvorená, chorá a disharmonická.“

„Nevadí, ak niekto nemá úspech v literatúre, v politike je to neodpustiteľné.“

„Neverím, že existuje nevľúdnejší osud ako môj. Najbeznádejnejšiu situáciu má emigrovaný maďarský spisovateľ v zahraničí. Ani emigrovaný lekár či inžinier si nenájde miesto po svete ľahko, predsa však existuje istá pravdepodobnosť, že skôr či neskôr bude môcť robiť svoju profesiu aj v cudzine. Emigrovaný hudobník alebo maliar oslovujú svet medzinárodne zrozumiteľným jazykom. Spisovateľ však vždy hovorí len vlastným, nezrozumiteľným jazykom, darmo ho prekladajú. To je najväčšia hluchota, to je osud.“

„Nyní, když se naposledy ohlížím a chci soudit sebe i jiné, vidím a cítím, že ta hrdost, očekávání a odchody byly dětinské. Ale vidíš to, takový už člověk je a rozumem i zkušeností zmůže jen málo proti zarputilým utkvělým myšlenkám své povahy.“

„Sloboda je suma dobrovoľne prijatej zodpovednosti, ktorá sa považuje za oprávnenú.“

„Snad ho při tom úprku odpraví jako prašivého, vzteklého psa. Snad narazí do zdi, střetne se s tisíci životními překážkami a roztříští se. Horší je, když někdo v sobě udusí hněv, který se mu o samotě nashromáždil v duši. Neuhání nikam. Nikoho nezabije. Co že dělá? Žije, čeká, dodržuje pořádek. Žije jako mniši podle nějaké pohanské, světské řehole..., jenže mnich to má snadné, protože má víru. Takový člověk, který odevzdá svou duši a osud samotě, víru nemá. Pouze čeká. Na den anebo na hodinu, kdy by všechno to, co ho k samotě dovedlo, ještě jednou probral s těmi nebo s tím, kdo ho dostali až tam.“

„Stáva sa mi, že vetu začnem po maďarsky, pokračujem v taliančine a ukončím ju francúzsky či anglicky, ako sa mi podarí.“

„To, co je důležité, nezapomeneš nikdy. To nepodstatné člověk odhodí jako sny. (Svíce dohořívají)“