René Depestre citáty
haitská, 1926
Citáty (2)
„Jestliže se dívka z Ria de Janeiro plaví na svých vlastních kolébavých vlnkách a jiné ženy vedle toho působí, jako by přišly z ospalého vesmíru, je to proto, že její krásu bez ustání unáší rytmus přírody. Neodděluje se od něj ani na okamžik, ani když stojí, ani když leží, ani když jde nebo se miluje. Lyrickou kadenci její přítomnosti na světě netvoří okázale vyplněný živůtek ani kyprý zadek. Takové zázraky vy máte také. Co vám tedy chybí? Od dětství vás učili, abyste se neoddávali rytmu noci, stromů, větrů, vod pozemských i nebeských. A přitom je ten rytmus ve vás, je to lyrická mluva vaší krve. / Jednu sobotu odpoledne jsme s Margaretou zůstali doma kvůli jakýmsi drobným pracím. Bylo třeba namontovat pár polic a na ně vyrovnat asi tak stovku nových knih. Při práci jsme poslouchali Mozartovy koncerty. Ozvalo se zazvonění: byla to Ilona. Přišla nám pomoct. A přišla přímo z pláže. Jejích dvacet let vonělo teplou solí a snad nějakým lesním zvířetem z Maďarska či Švédska. Nebe nad Riem obracelo v sloup své od přírody modré oči. Její přítomnost se jedním rázem prolnula s uklidňující Mozartovou hudbou. „Bude pršet,“ oznámila portugalsky. „Od moře se ženou mraky.“ - „Paráda!“ kývl jsem. „Co tu jsi, ještě jsi neviděla opravdový tropický déšť. Já to znám. Když jsem byl kluk, pršelo, jako by nikdy nemělo přestat.“ - První kapky začaly vyzvánět na velikém okně v salonu. A pak, v okamžení, se z nebe spustila průtrž. Venku najednou nebylo vidět nic: jen hrubá látka, jako na lodní plachtě. Iloniny a Margaretiny vlasy se leskly jako dvě vichruvzdorné lucerny. Ilona stála před oknem, ústa měla otevřená. To odpolední předvěké běsnění jí vyrazilo dech. Najednou si Ilona stáhla halenku a podprsenku. Ňadra se rozhoupala v rytmu deště. Dál jsme s Margaretou skládali knihy na poličku, ale chvěly se nám ruce. Pak Ilona v jakémsi blaženství vyklouzla i ze sukně a kalhotek. Krásnější Brazilku nemohl déšť v Riu de Janeiro vykouzlit. Zázračné proudění přeskočilo z Ilony na Margaretu. I moje žena se svlékla a došla ke své přítelkyni. Jejich životy se teď chvěly v taktu brazilského počasí. / Šílel jsem touhou a radostí. Byl jsem syn Karibiku, muž z hloubi Brazílie, žádný kopytnatý a rohatý Dionýsos, který by ty „bílé bohyně“ vedl po cestě rozkoše. Ilona a Margareta ladně vešly do mystéria naší americké země neseny rytmem vlastní krve. Svlékl jsem se také a došel k oknu. Najednou jsem zase našel vzlet ze svého dětství. Mozartovská něha přicházela z veliké dálky. Mísila se s vodou, která zaslepovala náš život. Na koberci v salonu jsem putoval k zbláznění s Ilonou a na zádech jsem nesl o nic méně poblázňující Margaretiny křivky. Nikdy nic nebude nevypověditelnějšího než ten odpolední déšť... (str. 104 - 105) - „CHVALOZPĚV NA ŽENU-ZAHRADU““
„Touha křičet mi zraňovala hrdlo. Výkřiky ale ven nevycházely. Tvář jsem měl pokrytou slzami. Ze světel Paříže se mi před očima vytvořila rozmazaná, mléčná hmota. Ne, ne, ne! Stisk noci neustále sílil. Hrdlo mi co chvíli pukne. Už jsem nerozlišoval nic. Paříž, hvězdná obloha, můj osud, vše se rozplývalo jako pára. Moje vnitřnosti, moje srdce, moje minulost, víra a naděje a všechna bolest světa splývaly s perlivou hmotou země. Ještě jeden stisk - a mohl bych se vznést nad párovitý vesmír lidské osamělosti podoben obláčku. A v tu chvíli můj hlas na vrcholku Eiffelovy věže vytryskl se silou raněného lva jako vysoký ohnivý sloup. Jména žen se mi chvěla na rtech a pak vybuchla v pronikavých slabikách a padala k městu. Všechen pařížský noční ruch rázem ustal a celé město poskytlo sluchu mým výkřikům. (str. 95) / Teď jména na okamžik mávala křídly, a pak se nad řekou, která plynula tři sta metrů pod mojí samotou, měnila v uschlé listy. Jak jsem křičel, cítil jsem, že jakmile dospěji k poslednímu jménu, jakmile obepluji poslední mys své osamělosti, vrhnu se do prázdna, abych sevřel do náruče jedinou milenku, která dokáže navždy ukolébat ztracené dětství mých kostí. Několik lidí mě ale chytilo a vleklo k výtahu. Dál jsem vykřikoval jména ostrovů-zahrad... Někdo mi vecpal do úst kapesník. Ztratil jsem vědomí. / Když jsem se zase probral, ležel jsem v místnůstce s holými a neposkvrněnými stěnami. Vedle mě stála ošetřovatelka. Cítil jsem se prázdný, vyvlastněný, jako po nějaké těžké operaci. Pokusil jsem se promluvit. Dívka mi položila ukazovák na ústa. Znovu jsem hluboce usnul. Několik dnů si mě nechali na pozorování. Potom mi povolili návštěvy. Na lékaře (a obzvlášť na sestry) velice zapůsobilo, jak mnoho žen za mnou na kliniku chodí. Choval jsem se tak, že se všichni uklidnili. Čekali asi, že se ocitnu ve svěrací kazajce a budu s pěnou na rtech znovu vřeštět jména ztracených ostrovů. Místo toho vídali, jak si s uvolněným výrazem a s chutí povídám o kdečem. Byl jsem pečlivě přikrytý, obklopený, obležený tím nejlepším pařížským sluncem. S důstojným potěšením jsem naslouchal rozprávění těch či oněch. / Po několika dnech mi povolili vrátit se na kolejní pokoj. První, co jsem udělal, bylo, že jsem přikročil k atlasu připevněnému na zdi. Jak jsem si jej tak prohlížel, znovu jsem pocítil něžnou melancholii, jakou cítíváme, když si listujeme starými školními sešity, jež si ponecháme až do konce svých dní. Takový sešit někdy s roky nabude téměř magické krásy stoletého stromu, který toho může hodně vyprávět o dešti, větru, ptácích, včelách, zahradách a vášních života. Nespustil jsem toho dne svůj atlas z očí, ale dospěl jsem k nezvratným rozhodnutím. Jedno z nich bylo, že si začnu vést deník. Zde uvádím pasáž, kterou začíná: „Jsou ještě moře k prozkoumání. V tobě je teď minulost, přítomnost i budoucnost člověka. Skutečný střed světa - seber odvahu a vydej se jej objevit! Tvůj život může být plodnější než život moře. Západní don Juan, když se ocitl tváří v tvář nicotě, kdysi páchal sebevraždu nebo vstupoval do kláštera. A nakonec, toho nebo onoho dne, na své pouti potkal Boha. Když si Albert Camus ve slavném eseji představuje drama don Juana, vidí jej v jedné z cel oněch španělských klášterů ztracených kdesi v kopcích. Pokud něco vidí, nejsou to přízraky zmizelých lásek, ale snad, skrze rozpálené okénko, ztichlou španělskou rovinu, nádhernou zemi bez duše, v níž se poznává. / Jsi vyhnancem ve vlastním srdci a ve vlastních rukou. Vstaň a hledej na pahorcích své vlastní činnosti takovou, která by mohla nejlépe a s ohromením naplnit lidskou existenci!“ (str. 97 - 99) - „CHVALOZPĚV NA ŽENU-ZAHRADU““
René Depestre - knihy
| 2001 |
 Chvalozpěv na ženu-zahradu |
| 2002 | Jako o závod |
Žánry autora
Literatura světová Povídky Romány Erotika
Štítky z knih
erotika francouzská literatura politika Haiti
Depestre je 2x v oblíbených.