Peter Finlay

DBC Pierre pseudonym

australská, 1961 statistiky

Nahrávám...

Přidat citát

Citáty (10)

Vždyť se na to podívej příteli: všechno, čemu se říká láska k životu, je láska k věcem, které se nikdy nestanou. Láska ke snům.


Realita je loterií strachu, jejíž chaos přiměl lidi k vytvoření alternativního světa nadějí a plánů.


Otřesen tím poznáním jsem se vydal prozkoumávat realitu a naději, ty zrádné břehy existence.


Když mluvíme o ostatních ošklivě, jsme za to trestaní. I když od narození víme, že spousta lidí jsou opravdu blbci. Je to pochopitelně celá hirearchie blbosti,ve které máme i my své místo.


V naše časoprostoru byly všechny duše, které jsem potkal, uvězněné samy v sobě a ppříliš zaneprázdněné pohledem do zrcadla, než aby cítily, že k ni natahuji ruku.


Láska je pozvánkou ke smrti, ne k životu, a její třepotání v srdci je umíráčkem zvěstujícím konec a chrapotem v hrdle mrtvoly.


Jako všechny opice se jen sápeme po svých psychologických řídítkách, abychom získali neviditelnou kontrolu.


... Ať jsem se snažil sebevíc, nikdy jsem se nenaučil žít dobře. A v naší době nežít dobře, znamená nežít vůbec.


Pro lstivost přírody neexistuje lepší důkaz než narození dítěte. Jen se podívejte na tu nebetyčnou aroganci čerstvých matek, která dokazuje, že příroda pro dosažení svých cílů používá drogy podobné Rohypnolu. Podívejte se, jak si v kavárně klidně vyndají prs a jak kočárkem zabírají celou šíři chodníku - ve svých drogami pomatených myslích s sebou totiž nenosí příbuzného opic, ale malou nadřazenou bytost s nekonečnými právy, jejíž výsostné postavení jim dovoluje slunit se v jejich společnosti. Kdyby to nebylo zvrácené, proč by nás do toho musela příroda lákat lstí? Proč bychom si nemohli objevit ten blažený svazek rodiny sami rozumovým uvažováním? Protože žádný blažený svazek neexistuje. Jen smrtící stisk bezcitné přírody. (Zhasínáme v říši divů)


O sebevraždě: představte si duši jako zámek. Asi chápete, že nepoužíváme příliš mnoho pokojů. Kromě pár okamžiků v dětství ve sluneční záři vlastně moc netančíme. Ale je tam čilý obousměrný provoz a může se stát, že se nechtěné náklady nahromadí uvnitř. Hromadí se a hromadí a stávají se pro nás hrozbou. Nejsme schopní je přesunout a schováváme se v čím dál menším prostoru. A v poslední díře nám život nabídne možnost volby: zahrát svůj zánik v několika paralelních divadlech - psychóza, zélotismus, náboženství, rakovina, závislost -, nebo se tiše odplonkovat. Ale mějte se na pozoru: život tyhle významné otázky neklade, když jsme sebejistí a odpočatí - čeká na chvíle beznaděje. (Zhasínáme v říši divů)