Jiří Karásek ze Lvovic citáty

Antonín Frankl, Jiří Tiller, J. Lvovský, M. H. Marvan · pseudonymy

česká, 1871 - 1951

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (23)

„A hleďte: dnes jsem zase velmi melancholický a jako bych se mrzel za tu svou veselost. Váš list promluvil ke mně příbuznými tóny. Nic mne tolik nedeprimuje jako smích včerejšího dne. Psala jste o mé sentimentální ironii, mívám ji ve větší společnosti. Je to jakási zbraň člověka, který si není příliš jist sebou samým. Ale není mi v ní volno a odkládám ji, kde mohu. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„A proto jediné fikce, již jsem vložil do této knihy, jest mi pravdou, jako jest mi lží nepřirozeností vše, co mne skutečnost donucuje, abych žil. (Sodoma)“

„A přitom ještě zapomněl, že kdybychom v umění měli vidět totéž co v skutečnosti, bylo by zbytečno buď umění, nebo skutečnost. (Gotická duše)“

„A život sám: jen život toho, kdo myslí, že život je hnus a nuda, je hnusný a nudný. Chtějme krásný život, a ty malé rmuty pak jako zázrakem odpadnou. Život se očistí a je nádherný. Jen míti odvahu všechno zbytečné od sebe odvrhnouti. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Čím dále, tím více vidím vlastně, jak je sen ohromný a že jsou pouze jednotlivosti, jež z něho můžeme zachycovati, a ještě k tomu, jak je zdeformováno, co jsme realizovali! A čas tolik prchá! Člověk z nervosy třese předčasně stromem a spadávají nedozrálé plody. A žijeme bídu a sníme radost, pýchu a vznešenost. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Člověk si zkouší rád sílu své myšlenky, konstruuje-li opak: má legenda jest obtěžkávací zkouškou mého ideálu. Já, jenž žiji konečně v téměř mnišské a citové klausuře, glorifikuji hřích, jehož jsem neokusil.(…) Zní to trochu melancholicky, ale jsem, milostivá slečno, trochu zase deprimován v těchto dnech a unaven marností své práce: ale žiji příliš, co píši, tam, kde jiní píší, co žijí, a snad jen v té druhé eventualitě je radost z tvorby. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Dnes jsem konečně, doufám, ven z toho znechucení všeho, byly to strašlivé dny apatie a nihilismu, kdy se člověku zošklivuje všechno i ve vlastních stěnách. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Doma, v mém pokoji, jsem také šťasten: je tam ticho a několik milých věcí. A několik snů tam vždy se v nich zachytí. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Dosud existovala pro mne jen duše má, dosud jsem žil jen pro své nitro – to byla samota, neplodnost, negace života. Ale dnes toužím po jemné a silné rozkoši styku s bytostmi mně podobnými, chci si je mezi ostatními lidmi vyhledávati, v ně chci přenésti svůj duševní svět, mezi nimi se chci rozvinouti, chci uměti přijímati krásu od lidí a dávati jim krásu svou. Chci se přiučiti řeči lidí a srozuměti se s nimi. To je, co nového vstoupilo do mého života, to mocné a stálé do budoucna, oč jsem bohatší: uvědomil jsem si, že není jen bolest a radost má, že je bolest a radost také ostatních lidí. Jako zázrakem to přišlo do mého života: jindy jsem se uzavíral, dnes jsem se otevřel. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Fikce je věčná, realita hyne. Vymyšlené tvary žijí, skutečné mizejí. Pravda je pomíjivá, klam věčný. Vášně a city, jimž se podrobují lidé v opravdovém životě, nemají nikdy té síly jako vášně a city, jež byly vymyšleny jimi. (Gotická duše)“

„Ivo mi psal zase velmi krásně. Zdá se mi nyní, že se všechno kouzlo toho přátelství vrací. Lidé přicházejí a odcházejí, to je tak přirozené: a skutečnost vždy oklame sen, není to jinak možné. Ale sen byl, než přišla skutečnost: a skutečnost nepřišla, než abychom se naučili více si vážiti snu. Jsou dny, jichž cena jest pro nás jen v tom, že večer cítíme trochu melancholie a touhy se zpovídati. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Je celá řada věcí, jež mne učinily v poslední době hořkým. Příliš indiskrétně snad jsem zjevil své nitro v literárním svém díle. A přemýšlím nyní, co je v něm tragiky: víte-li, že se trochu podobám tomu, kdo citoval strašidla a zapomněl kouzelnou formuli, aby je zase zažehnal? Dával jsem do svého díla mnohé, co bylo fikcí – a víte, že nyní to všechno žiji? Kolik duševních stavů jsem si konstruoval – a nyní, nyní je žiji! To je strašlivé časem: a mám nyní zvyk listovati večer ve svých knihách, jako bych v kartách četl svůj osud, a čtu stránky, jež jsou dosud fikcí, a chvěji se před jich příchodem do mého života, až budou pravdou. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Je možno žíti a je nutno žíti, třebas smutně. Škoda, že krásný domek nebude Vaším: vžil jsem se tak do té představy, že se sám s ní nerad loučím. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Je to smutné, že musíme svá tajemství chrániti za cenu, že se zdáme tak všedními jako to, čím opovrhujeme. Trpím tím někdy, že se mi zhnusuje vše. Pracuji kritickou knihu, je to jediný světlý okamžik v hoři dnů, jež teď žiji. I Hvězdě jsem nevěrný. Krásná samota je zase snem: myslím-li na ty dny, mám pocit, že mi srdce padá lítostí až k zemi a že se to všechno, co jsem tam snil, odlomilo ode mne jako uschlá větev od stromu. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Jsem znechucen trochu a smuten mnoho. Není možno žíti svůj život, a umění je neplodné. Žiji trochu vzdálen světa, v samotě, kde rád vzpomínám těch, kdo mi v životě kdy způsobili radost, vás a paní Lauermannové především. Až se zbavím smutku a budu schopen mluviti – neboť nemohu než mlčeti, těším se na shledanou. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Jsou dny, jichž cena jest pro nás jen v tom, že večer cítíme trochu melancholie a touhy se zpovídati. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Milostivá slečno, potěšila jste mne oběma vzpomínkami z Vodňan. Dovolíte mi, po Vaše příjezdu do Prahy, bych se některý den u Vás zase zastavil? Napíši Vám lístek, bych nevpadl a nerušil. Nechci, byste považovala za lichocení, řeknu-li, jak je mi to opravdu milým přijíti do ovzduší vzpomínek, knih a krásných věcí, uprostřed nichž žijete. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Milostivá slečno, přijdu velice rád ve čtvrtek a těším se na Vaše milé zákoutí. Přinesli jste tolik veselí ve smutné mé stěny všichni – bohužel cítím teď dvojnásobně po odchodu vás všech, jak tíží ticho. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Po neskutečných snech přichází ke mně skutečný život. Žil-li jsem dosud své sny jako skutečnost, chci teď žíti skutečnost jako sen. Neboť jen na nás záleží, na čistotě našeho zraku, abychom věci viděli zvláštně, nebo všedně. A záleží na nás, aby život stál proti nám němě, bez ozvěny, nebo aby nám zjevoval svá mysteria. Je nutno býti víc oddán přítomností, v níž žijeme, než budoucnosti, v kterou nevejdeme, lépe prožíti bludy dneška než zmařiti život pravdami zítřka. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Věci příliš blízké jej činily plachým. Miloval dálku a neurčitost. Miloval sen a neskutečno. Život jej lekal, lidem se vyhýbal.“

„Vždy budu vděčen těmto místům, neboť zde se stalo něco se mnou, co je jako zázrak. Snad více než zázrak. A připravoval jsem se k němu tak dlouho. Bolestí jsem očistil svou duši – a věřím dnes v sílu i němé modlitby, když jde z celé bytosti, ze vší její podstaty. Teprve tato samota dodala mým snům vůně a učinila z mého života něco, co bude takovým sladký, tichým šílenstvím, že budu se chvěti zmatením a nerozeznám balzamických bílých květů, jež se rozvily v mém snu, od těch, jež budou růsti a voněti po mých cestách. Upřímně Vás zdravím a slečnu Zdenu a tedy na shledanou! Jiří Karásek ze Lvovic/28.řijna 1904 (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Zastavím se u vás asi o půl třetí pro případ, že by Vám bylo milo užíti též trochu podzimní přírody. Ale nenutím Vás tím nijak – vím sám, jak je někdy absolutní nutností zůstati o samotě. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“

„Žiji osaměle: společnost ztratila pro mne půvabu, a je mi trýzní, musím-li jíti ještě někam. Chtěl bych žíti někde v neznámém městě, kde bych se mohl toulati po ulicích, nikým nezastavován, šťasten a snící. (Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů)“