Gustave Flaubert citáty

francouzská, 1821 - 1880

Citáty (49)

Aby se nám něco jevilo zajímavým, stačí dlouho to pozorovat.


Ano, manželé mají žít věčně spolu, aby byli potrestání za hloupost, že se vzali.


Autor má být ve svém díle obsažen jako bůh ve vesmíru: všudypřítomný a neviditelný.


Blbci žijí veseleji, neboť vždy mají více důvodů k smíchu než lidé moudří a přemýšliví.


Blud, třeba sto tisíc let starý, nestává se pravdou tím, že je starý!


Budoucnost je černočerná chodba, která má na konci jen pevně uzavřené dveře.


Člověk musí umět obdivovat i to, co nemá rád.


Člověk se pozvedá výš jen srdcem.


Existují duše trýzněné věčným neklidem. Potřebují jak sny, tak i činy, nejčistší vášně právě tak jako nejdivočejší radovánky - a takoví lidé se pak vrhají do nejrůznějších pošetilostí a nerozumů.


Génius je dlouhá trpělivost. V každé věci vězí něco, co ještě nikdo neviděl a nevyjádřil; to je třeba nalézt.


Hloupost a nespravedlnost mne popuzují k řevu. A řvu ve svém koutě na hromadu věcí, "do nichž mi nic není."


Hloupost je cosi neochvějného. Kdokoli na ní zaútočil, na ní ztroskotá.


Hloupost je něco neochvějného. Všechno, co na ni zaútočí, také na ní ztroskotá.


Hlupák je každý, kdo myslí jinak než my.


Hněv nemá sílu, je to kolos na rozklepaných nohách, který víc zraňuje sebe než jiné.


I já jsem přeceňoval důležitost jemných mravů. Je nutno vzdát se tohoto bludu a nevyvyšovat se nad lidi z dob Periklových či Shakespearových. Byly to doby mravů velmi krutých, přesto v nich byla vytvořena díla nevýslovné krásy.


Idioti jsou jako láska: nelze se jim vyhnout.


Idioti jsou jako láska: nikdo je neseje, sami vyrůstají.


Idioti jsou jako láska. Dá se o nich mluvit donekonečna.


Jaké propasti oddělují člověka od člověka. Vzdálenost mezi jednotlivými světadíly není proti tomu nic.


Jazyk je jako prasklý kotlík a do rytmu, jejž na něj vyklepáváme, se kývají medvědi. Přitom však toužíme rozplakat hvězdy na obloze.


Je nutno dělat umění pro sebe, a nikoli pro obecenstvo


Jen z neznalosti dějin pomlouváme svoji dobu. Vždy tomu tak bylo.


Každý z nás má v srdci královskou komnatu; já jsem ji zazdil, není však zamčena.


Knihy nevznikají jako děti, spíš jako pyramidy a stejně jako ony jsou zcela bez užitku. A zůstávají v poušti. Šakalové na ně močí a maloměšťáci se po nich škrábou nahoru.


Láska je jako opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam.


Lid je spokojen s každým tyranem, jen nechá-li mu rypák v korytě. Jen ať mu zacpe pusu, ať po něm šlape, ať ho zničí! To bude ještě málo za jeho nenávist k právu, za jeho zbabělost, netečnost a zaslepenost! (Bouvard a Pécuchet)


Lid vždycky povede nějaký ctižádostivec, ostatní poslechnou jako stádo, vždyť voliči nejsou ani povinni umět číst.


Neboť lidské slovo je jako puklý kotel, na kterém bubnujeme melodie dobré tak pro medvědy k tanci, a přitom bychom chtěli obměkčit hvězdy. Paní Bovaryová


Nečtěte proto, abyste se pobavili (jako děti) nebo poučili (jako ctižádostiví). Čtěte proto, abyste žili.