Gilbert Keith Chesterton citáty

anglická, 1874 - 1936

Citáty (204)

Člověk pochopí všechno - prostřednictvím toho, co necháme.


Demokracie nás vyzývá, abychom nepřehlíželi názor dobrého člověka, i když je to náš čeledín; tradice nás žádá, abychom nepřehlíželi názor dobrého člověka, i když je to náš otec.


Dnes existuje dosti rozšířená představa, že představivost, zvláště mystická, ohrožuje duševní rovnováhu. O básnících se běžně tvrdí, že jsou psychicky nevyrovnaní, jako bychom někdy viděli básníka ověnčeného vavřínovým věncem, kterému zaroveň z vlasů trčí sláma vesnického blázna. Fakta a dějiny to však naprosto odmítají. Velcí básníci nejen že byli většinou duševně naprosto zdraví, ale dokonce i velmi podnikaví; pakliže Shakespeare opravdu choval koně, tak pravděpodobně na to hlavu měl. Imaginace totiž šílenství nevyvolává. Šílenství vyvolává rozum. Duševně nemocní nebývají básníci, ale šachisté, matematici a pokladníci. Tvořiví umělci téměř nikdy.


Dnes už to vypadá tak, že většina lidí bude slavit Vánoce jenom formálně jako něco, co už nelze ani vysvětlit. Budou slavit tajemný den vánoční se stromečkem a dárky snad tak dlouho, až se jednou probudí a zjistí – proč.


Dobrodružství je správně pochopená nepříjemnost. Nepříjemnost není nic víc než špatně pochopené dobrodružství.


Dobrý román nám říká pravdu o svém hrdinovi; ale špatný román nám říká pravdu o svém autorovi. Ba více než to, říká nám pravdu o svých čtenářích, a kupodivu nám to říká tím více, čím cyničtější a nemravnější je pohnutka, pro kterou byl zhotoven. Čím nepoctivější je nějaká kniha jakožto kniha, tím poctivější je jako veřejný dokument.


Dobrý román říká pravdu o svých hrdinech, špatný o autorovi.


Dva není dvakrát jedna. Dva je tisíckrát jedna.


Dvacet milionů žen se pozvedlo s voláním: ,,Nenecháme si diktovat!" a dospěly k tomu, že se z nich staly stenotypistky.


Egoista napřed nazve život nemilosrdnou válkou a pak si dá co největší práci, aby vycvičil své nepřátele ve válčení. Hlásat egoismus znamená provádět altruismus.


Existenci zahrady ráje dokázat nelze. Existence hříchů se denně dokazuje sama.


Experty na chudobu nejsou sociologové, nýbrž chudí (Moudrost a vtip G. K. Ch., s. 54).


Fantazie nevede k šílenství. Co vskutku k šílenství vede, je rozum.


Hebrejský prorok se cítí tak naprosto a samozřejmě bezpečně ve své víře, že si může dovolit vtipkovat. Nejde o neopohanský pokus obnovit kult Dionýsia. Žádný teosof, který by chtěl napodobit Buddhu, by se nikdy neodvážil o tak vážných záležitostech žertovat. Náboženství Hebrejů bylo solidní jako hora nebo mamut, a proto jim střet s každou prchavou a malichernou existencí připadal tak k smíchu.


Jaká síla se skrývá v naději, jež i za zoufalých okolností umožňuje dobrou náladu!


Jakmile člověk přestane věřit v boha, uvěří úplně všemu.


Jako jednotlivci snad lidé vypadají, jedí, spí a uvažují víceméně rozumně. Ale lidstvo jako celek je proměnlivé, záhadné, náladové, roztomilé. Lidé jsou lidé, ale Člověk je žena.


Jako každý idealista chtěl kacířský faraon zjednodušovat a možná to bylo dáno, tak jako dnes, intelektuální netrpělivostí. Začal vzývat majestátnější božstvo monoteismu, které se nachází v pozadí téměř každého polyteismu, a jako Symbol a náhradu prohlásil kotouč slunce za nejvyššího Boha. Ríká se dokonce, že chtěl kanonické umění Egypta nahradit uměním realističtějším, takže i jeho vlastní obraz by se stal portrétem člověka a přestal by být ikonou božského vládce. Tvrdí se dokonce, že byl humánnější, jak tihle idealisté bývají, a zanedbával imperiální politiku nadvlády nad palestinskými kmeny. Kdoví? Jedno je jisté, jako reformátor neuspěl, a to kvůli jedné zásadní věci. V pohanském starověku existoval hluboký rozkol mezi populárním lidovým náboženstvím a osobní filosofií. Zbožnost měla výlučně společenskou funkci jako tanec nebo banket. Individuální byla spekulace. Myslitel byl lidové zbožnosti na hony vzdálen – jako Buddha nebo Sokrates. Teprve křesťanství sloučilo individuální přesvědčení a veřejný rituál, veřejnou bohoslužbu, založenou na víře, a soukromé přesvědčení, které mohlo být sdíleno. Dokonce i na lidové pověry se křesťanství dívalo poměrně blahosklonně, protože je podřídilo něčemu zásadnějšímu, co mohlo být bráno vážně. Víra se stala důležitější než kult, přestože byla zároveň kulturou. Čím lépe pochopíme pravěké pohanství, tím více si uvědomíme, k jakému zásadnímu zvratu lidstvo dospělo.


Jazyk evangelia je nadřazený, jako by se ten, jenž mluví, díval na celek z nadpřirozené výšky a viděl hlubší souvislosti.


Je to zvláštní. Čas od času se vynoří sekta, která ohlašuje konec světa. Většinou se však vloudí chybička nebo je její kalkulace nepřesná – a místo světa končí sama sekta.


Je velký omyl domnívat se, že když lidé přestanou věřit v Boha, nebudou věřit v nic. Naopak! Budou věřit úplně v cokoliv.


Je-li dnešní člověk opravdu dědic všech věků, pak připomíná spíš dědice, který říká svému právníkovi, ať rodinný majetek se vším všudy prodá, aby měl peníze na dostihy a noční kluby.


Je-li jejich vzájemná láska ušlechtilá a svobodná, může nalézt hrdinné vyjádření v tom, že se oba dobrovolně stanou otroky.


Jediný ze všech nadřazených, světec, nikdy neponižuje důstojnost ostatních. Není si totiž své velikosti vůbec vědom. Je si vědom své méněcennosti daleko více než oni.


Jedna z výtek na adresu biblické zkušenosti, že jde jen o kmenovou a místní historii, že svému Bohu dali Židé materiální podobu a umístili ho ve svých kmenových dějinách, je zcela postavena na hlavu. Jestliže Bůh existuje, jestliže může hovořit s dítětem, jestliže s ním hovořil v zahradě, co nám dítě poví? Nejspíš řekne, že Bůh v zahradě bydlí. Kdyby Mojžíš čistě teoreticky prohlásil, že Bůh je nekonečnou energií, bylo by jasné, že nic neviděl. Když nám však sdělí, že s ním hovořil v hořícím keři, tak s ním můžeme žasnout, že spatřil něco tak neobvyklého. Pokud je něco takového jako biblické vize vůbec možné, tak je zcela pochopitelné, že jsou na hony vzdálené našim pedantům a jejich definicím, že budou mít nejblíže k těm stříbrným a prostým duším, které milují krásu keřů a svou rodnou zem. Řeknou-li vám, že vize Starého zákona jsou jenom místní, venkovské a groteskní, musíte odpovědet: „Zajisté, právě proto vypadají tak pravdivě.“


Jedním z důvodů proč prý máme být progresivní, je víra, že se svět stále zlepšuje. Ve skutečnosti je jediným důvodem pro pokrokovost skutečnost, že se všechno neustále zhoršuje.


Jen ten, kdo měl šťastné dětství, vyznává tradici, ten druhý zuřivě útočí na svět.


Jenom ti, kteří vydrží ještě deset minut, když už je vše ztraceno, vytvářejí naději.


Jestliže je nemyslitelné, aby nemyslitelný Bůh stvořil všechno z ničeho, proč má být myslitelnější, že se všechno z ničeho samo změnilo na všechno?


Jiní zase tvrdí, že křesťané vyvolávali zmatek, svár a nesčetné krutosti. Jenže! Lidé většinou nepáchají zločiny kvůli špatnostem, ale kvůli tornu, co vidí jako absolutní nebo nezbytné dobro, zvláště když mají pocit, že je ohroženo, ať už se jedná o živobytí, či bezpečí jejich dětí a žen, anebo o něco ještě vyššího, jako je nezávislost a svoboda. A co teprve když vidí před sebou něco tak nesmírně cenného a zároveň nového, že jim dobová představa, že to mohou kolektivně získat, nebo dokonce ztratit, vytváří rudou mlhu před očima. V oblasti společenské morálky je to něco jako nález zlata ve světě ekonomickém. Velká horečka rozvrací pořádek a ničí všechny hodnoty. Když nám skeptik, jako by neznal lidskou povahu, vyčítá, že křesťanství vedlo k válkám a perzekucím, je nutno odpovědět: „Přirozeně.“