Jevgenij Vodolazkin citáty

ruská, 1964

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (6)

„„Proč bych tam [do strany] měl vstupovat?“ „Dělat revoluci. Revoluce jsou podle Marxe lokomotovami dějin.“ Seva je teď podle všeho marxista. „A co když se lokomotiva nevydá tím správným směrem?“ ptám se. „Vždyť ji neřídíš ty.“ Seva takovou možnost nepřipouští (...) „Strana,“ říká, „to je síla. Víš, kolik nás je! Nemohou se mýlit všichni!“ Tak za prvé, mohou. Za druhé, dost na tom, když se zmýlí strojvůdce.“ (Letec)“

„Ale láska, to je takový všepohlcující cit, který člověka, pokud se nepletu, přiměje zmítat se v křečích. Úplně člověka poblázní. Jenže já nic takového necítím. Chybí mi, to ano. Chtěl bych s ní být, ano. Slyšet její hlas, ano. Ale ne zešílet. Mluvíš o vášni, která je skutečně svého druhu šílenstvím. Ale já mluvím o lásce rozumné a předurčené, chceš-li. Protože pokud ti někdo chybí, pak mluvíme o chybějící části tebe samotného. A ty usiluješ o znovusjednocení s touto částí. (Laurus, s. 189)“

„Jsou-li však lidé svobodní ve svých myšlenkách a činech, pak jsou jimi dějiny tvořeny svobodně. Lidé jsou svobodní, ale dějiny nikoli. Je v nich tolik myšlenek a činů, že je všechny nedokážou spojit v jeden celek, pojmout je dokáže pouze Bůh. Dokonce bych řekl, že svobodní nejsou lidé, ale člověk. Protínání lidských vůlí připomíná blechy v sudu - jejich pohyb je zjevný, ale skutečně má tento pohyb celkový směr? A proto dějiny nemají cíl, stejně tak jej nemá ani lidstvo. Cíl má pouze člověk. A ještě ne vždy. (Laurus, s. 205)“

„Moudrost je především zkušenost. Promyšlená zkušenost, samozřejmě. Kdyby nebyla promyšlená, všechny kopance života by neměly žádný smysl. Když jsem to řekl nahlas, Innokentij namítnul, že k pochopení se dá dojít i bez kopanců.(...) Innokentij říkal, že jeho neformovalo bití v lágru, ale úplně jiné věci. Například vrzání kobylek na Siverské. Vůně samovaru, ve kterém právě začala vařit voda. (Letec)“

„Pod nohama drobný štěrk, větvičky cypřiše, sem tam nějaký brouk nebo housenka. Ty si beru do dlaně a ony se tváří, že umírají. Vím, že chytračí, a já se tvářím, že jim to věřím: opatrně je pokládám na trávu. Kolikrát se mi později chtělo dělat mrtvého – aby mě stejně tak položili na trávu a nechali mě na pokoji. Ale nevěřili mi, čekali na mou skutečnou smrt. (Letec)“

„Prostě když s někým žijete pod jednou střechou, je těžké tvářit se, že ten člověk neexistuje. Je těžké žít v neustálé nenávisti, dokonce i když je oprávněná. (Letec)“