Antonio G. Iturbe citáty

španělská, 1967

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (21)

„Bůh zasévá a ďábel sklízí kosou, jež podetne vše, co jí stojí v cestě.“

„Člověk, který na tebe někde čeká, je jako sirka, kterou zapálíš v noční krajině. Všechnu temnotu neosvětlí, ale stačí k tomu, aby ukázala cestu domů.“

„Jistě, kultura není zapotřebí k tomu, aby člověk přežil. K tomu slouží chléb a voda. Je pravda, že s chlebem k jídlu a s vodou k pití člověk přežije, aby však přežilo lidství v člověku, to nestačí. Nedojímá-li nás krása, nezavřeme-li oči a neuvedeme-li do pohybu mechanismy představivosti, nejsme-li schopni klást si otázky a spatřit hranice naší nevědomosti, jsme buď mužem nebo ženou, nikdy však člověkem. Není nic, co by nás odlišilo od lososa, zebry nebo tura pižmového. (Osvětimská knihovnice)“

„Kdykoli začneš číst knihu, cítíš se, jako bys nastoupil do vlaku, který tě veze na prázdniny.“

„Kdykoliv začneš číst knihu, cítíš se, jako bys nastoupil do vlaku, který tě veze na prázdniny.“

„Když je člověk malý, sny se podobají jídelnímu lístku v restauraci: ukážeš, na co chceš, a budoucnost ti to naservíruje na stříbrném podnose. Potom dětství uplyne a život se vydá nečekanými zákruty. Ke stolu přijde číšník a řekne, že kuchyň už zavřela. - Osvětimská knihovnice“

„Keď sa pozrieme na celú históriu, všetci diktátori, tyrani a utláčatelia, nech zastávali akúkoľvek ideológiu – či už šlo o Árijcov, Afričanov, Aziatov, Arabov, Slovanov, alebo akúkoľvek inú národnosť, či už bránili populárne revolúcie, alebo privilégiá vyšších tried, zastávali Božie príkazy alebo stanné právo –, mali jednu spoločnú vec: nemilosrdné perzekvovanie písaného slova. Knihy sú extrémne nebezpečné, lebo nútia ľudí rozmýšľať.“ — Knihovníčka z Auschwitzu

„Kniha je ako padacie dvierka vedúce do tajného podkrovia: môžete ju otvoriť a vojsť dovnútra. A váš svet sa razom zmení.“ — Knihovníčka z Auschwitzu

„Knihy jsou velmi nebezpečné, nutí přemýšlet.“

„Knihy neléčí nemoci, ani se nemohou použít jako zbraně k porážce vojska katů, nelze jimi naplnit žaludek ani zahnat žízeň. Jistě, kultura není zapotřebí k tomu, aby člověk přežil. K tomu slouží chléb a voda. Je pravda, že s chlebem k jídlu a s vodou k pití člověk přežije, aby však přežilo lidství v člověku, to nestačí. Nedojímá-li nás krása, nezavřeme-li oči a neuvedeme-li do pohybu mechanismy představivosti, nejsme-li schopni klást si otázky a spatřit hranice naší nevědomosti, jsem buď mužem nebo ženou, nikdy však člověkem. Není nic, co by nás odlišilo od losa, zebry nebo tura pižmového.“

„Knihy obsahujú na svojich stránkach múdrosť ľudí, ktorí ich napísali. Knihy nikdy nestrácajú pamäť.“ — Knihovníčka z Auschwitzu

„Knihy sú extrémne nebezpečné, lebo nútia ľudí rozmýšľať.“ — Knihovníčka z Auschwitzu

„Můžeš vysadit strom, ale nikdy nebudeš vědět, jakým směrem vyraší větve. Můžeš ho prostřihovat, ale tím proměníš strom v obyčejný keř. (K otevřenému nebi)“

„Nejsilnější atlet není ten, který doběhne do cíle dřív než ostatní. Ten je nejrychlejší. Nejsilnější je ten, který znovu vstane pokaždé, když upadne. Ten, který se nezastaví, když cítí, jak ho píchá v boku. Ten, který vidí, že cíl je ještě daleko, a přesto to nevzdá. Když takový běžec dosáhne cíle, i kdyby byl poslední, je vítěz. I kdybys chtěl sebevíc, občas není v tvách silách být tím nejrychlejším, protože tvé nohy nejsou tak dlouhé nebo tvé plíce nejsou jako měchy. Vždycky ale můžeš chtít být tím nejsilnějším.“

„Nezáleží na tom, koľko škôl nacisti zatvoria. Škola vzniká vždy, keď sa niekto zastaví, povie deťom príbeh a ony ho počúvajú.“ — Knihovníčka z Auschwitzu

„Nikdo nikoho nezná.“

„První polibek, i ten nejprchavější, nikdy nesetřeš, možná proto, že vykresluje první linky lásky na nepopsané stránce.“ — Osvětimská knihovnice

„Stroj času skutečně existuje. Jsou jím knihy.“ — Osvětimská knihovnice

„V mládí je jeden jediný rok téměř celým životem.“

„V té chvíli se Dita spíš než knihovnicí stala ošetřovatelkou knih.“

„Ve vší úctě, pane Hirschi, je mi už čtrnáct. Vy si opravdu myslíte, že když každý den vidím, jak kára s mrtvolami kříží cestu hrnci, ve kterém nám vezou snídani, a když se dívám, jak tucty lidí vcházejí do plynových komor na konci lágru, že mě může vyvést z míry, co bych si mohla přečíst v nějakém románu?“