Anselm Grün citáty

německá, 1945

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (9)

„Boží narození v lidské duši znamená, že jsme osvobozeni od všech obrazů, které nám ostatní vnutili, a že přicházíme do styku s nefalšovaným obrazem Božím v nás. To nás vede k vnitřnímu pokoji se sebou samými.“

„Božské dítě mě vede dovnitř do čistého a jasného prostoru mé duše. Tam se nachází mé skutečné já neporušené, nezakalené a nedotčené vinou. A božské dítě mě uvádí do prostoru, ve kterém mohu být sám u sebe doma, protože tam ve mně přebývá tajemství Boha.“

„Budeme-li naslouchat Božímu hlasu a následovat Boží přikázání, pak budeme opravdu svobodní, pak nemají lidé nad námi nijakou moc, pak nemá nad námi nijakou moc ani svět.“

„Bůh jako Stvořitel, jenž povolal z ničeho k existenci celý svět a neustále jej obnovuje, je prazákladem naší naděje. Sám Stvořitel je také jejím tvůrcem – a udílí nám její plnost v Duchu svatém. Ten nás vybízí, abychom ji neskládali pouze v tento svět a ve viditelné skutečnosti, nýbrž v Boha, který nás podivuhodně stvořil a ještě podivuhodněji obnovil. Díky ní jsme s to překročit tento svět, takže už nevěříme pouze v možnosti, které nám svět nabízí, ale prohlubujeme svou důvěru v Boha, protože v něm je nevyčerpatelný zdroj nových možností pro nás samé i pro svět.“

„Bůh v nás, to je to pravé osvobození od moci světa, od moci našeho perfekcionismu, od moci lidí a od toho, co od nás očekávají. My máme pouze za úkol, abychom se o tento božský život v sobě pečlivě starali, aby nás stále více pronikal, a tak uváděl do stále větší svobody a lásky.“

„Bůh, který ve mně přebývá, je vždy Bůh osvoboditel, Bůh, který mne osvobozuje z moci lidí, který mne osvobozuje ode všeho sebevyčítání, sebepodceňování, sebeodsuzování a sebezatracování. Bůh mne vysvobozuje z tísně, které sám sebe vystavuji, z výkonnostního tlaku vlastního perfekcionismu a moralismu, který mne bez ustání pohání, abych všechno vykonal správně a (údajně) tak naplňoval Boží přikázání.“

„Být až příliš dlouho spolu nedělá člověku dobře. Každý potřebuje vždy oboje: být s někým i sám, tedy blízkost i odstup, společné akce a zároveň věci, jež dělám rád sám a nikdo mě přitom nepozoruje.“

„Na procházce vnímám vůni květin, krásu luk a lesů. Slyším štěbetat ptáky. Usedám k potoku a pozoruji vodu, jak teče stále a stále, jako by vytékala z nějakého nevyčerpatelného pramene. Všude v tomto světě vnímám Boží stopy. Co z toho asi zakusím v nebi? Mnozí lidé se smutně loučí, když vědí, že tohle je poslední jaro, které prožívají na této zemi. Ale je to tak? Anebo zde vnímám jen to, co mi teprve na věčnosti zazáří v celé své kráse? Není krása rozkvétající květiny jen předobrazem slavné krásy, kterou spatřím v Bohu? Není tedy nutno definitivně se loučit s tímto jarním dnem, s plností léta, se zlatým podzimem, se zimním sluncem, jež ozařuje bílou sněžnou pláň. Vědomě do sebe nasávám všechny vjemy jako závdavek toho, co se mi ve smrti zjeví. Neloučím se, neodděluji se, nýbrž hledím skrze vše, co vnímám, až na sám základ, až k tajemství, které ve všem dřímá.“

„Neumí-li někdo nic podržet pro sebe, nýbrž musí všechno vypovídat, jak to dobré, tak to špatné, pak máme dojem, že ten člověk nemá žádnou hloubku. Nezná tajemství. Nemůže s tajemstvím žít, nemůže tajemství unést. Proto ani nemůže do tajemství hlouběji proniknout. Zničí tajemství tím, že chce o něm hned mluvit. V tomto ustavičném mluvení, se konec konců skrývá strach před tajemstvím.“