Zvířata v knižní říši

blog

02.08.2016 v 18:41 / katy238 (286 views)
Zvířata v knižní říši
Jako jsem milovník knih jsem i milovník zvířecí říše. Tedy, říše savců. Tvorečkové z hmyzí říše mi způsobují hysterické záchvaty a rodinné rozvraty. Třeba tehdy, když nám obří tiplice zelná vletěla do auta a málem jsme se vybourali, ale o to tu nejde. Díkybohu.

Zvířecích parťáků se po mém boku vystřídalo docela dost, v jednom období bohužel díky krátkému životu těchto tvorečků, ale i tak to bohužel je. A téměř každý zanechal v mém srdci stopu a v mé knihovně památku na sebe.

Morčátko Felix, můj naprosto první kamarád se stříbrnou srstí a s dlouhými zoubky, byl ukázkový čtenář. Celé hodiny dokázal sedět a sledovat mě při čtení a nakonec i usnout. Do knih nekousal, jen je stiskl zoubky a pak se na mně šibalsky podíval. Věděl, co se sluší a patří, ale rád mě škádlil.

A pak nastalo potkaní období. Marsyas, Silvestr, Salin, Falco, Charles, Oggy, Frixo, Salin, Cyril a další. Každý z nich si při výběhu v bytě vybral svůj titul a okousal ho do bezvědomí. Oblíbené byly naštěstí školní sešity, ale mám malý výtisk Murphyho zákonů o zvířatech, které můj nádherný potkánek Oggy ještě zmenšil. Zřejmě nesouhlasil s postoji autora. Pokud by takto dávali najevo nesouhlas všichni kritici, prášky na bolení žaludku by se staly horkým zbožím, na druhou stranu by třeba začala nakladatelství vydávat knihy s různými přichutěmi.

Všichni ti myšáci jsou už dneska na pravdě boží, ale když takhle vytáhnu nějakou ze svých starších knih se zřetelnými stopami dvou hlodavých zubů, musím ji s úsměvem pohladit. Uměli po sobě zanechat památku. Jen co je pravda.

A teď máme kočky. Černé. Na sluníčku tmavě hnědé. Línají celoročně, takže kamkoliv si donesu knihu a otevřu ji, nejprve fouknu a pak si mohu v klidu začít číst a nešilhat přes vrstvu vypadané srsti mého milovaného kocoura Metoděje. Někdy mám dojem, že je křížený s lamou nebo ovcí, kolik srsti produkuje.

Kočička Meredith si srst nechává pro sebe. Zato je excelentní v hlavičkování. Vyrazí mi z rukou jakýkoliv svazek, který jí není vhod, abych se věnovala užitečnějším věcem. Třeba jí. Hlavně jí.

A nakonec drápky. Vzorování na obalech knih se už stalo klasikou, ale když mi vyryli několik brázd do nového obalu čtečky knih a pak ji skopli na zem, legrace přestala. Čtečka přežila a já mám další zařez vzpomínek.

Někdy mě chytne naivní představa, že bych měla jít ven a jedu na zahradu rodičů mého muže, kde je krásný kříženec Annie. Mladý pes plný energie. Neutahatelný. Nechtěla, abych si četla, nechtěla, abych ležela. Chtěla něco jiného. Knihu identifikovala jako nepřítele a šla po ní. Titul Pamatuji si vás všechny má v sobě několik dalších vzpomínek. Annie měla kýchavou a vzniklá mozaika už z písmen utřít nešla. A to raději nekomentuji šmouhy po drápech.

A když jsme už na zahradě, pamatuji, jak jsem ležela na dece a zdolávala některý z obřích dílů série Hry o trůny. Nade mnou jen čistá obloha. Najednou na knihu dopadla nějaká kapka hmoty a vyžrala do stránky díru, vymazala písmeno z rozečteného slova. Některý z ptáků nade mnou měl sakra dobrou trefu.

Zvířata a knihy nejdou příliš dohromady. Píše se o nich dobře, ale čtenáři z nich nikdy být neměli. Ale já si nemohu stěžovat. V knihách mi po mých milovaných přátelích zůstavají vzpomínky na jejich osobnost a každý se do nějaké knihy zvěčnil svým způsobem.

Díky nim mé knihy skrývají více než pouhý příběh. Skrývají útržky zážitků s mými malými kamarády a já tak vím, že na ně nikdy nezapomenu.

Komentáře (1)

vietorvovlasoch
05.08.2016

:))) zažívam podobné kúzlo!