Začátek, prostředek či raději konec?

blog

30.10.2016 v 20:32 / VeronikaMat (400 views)
Začátek, prostředek či raději konec?
Máte raději začátek knihy, kdy poznáváte celý nový svět, seznamujete se s postavami a jejich problémy, poznáváte prostředí a odhalujete zápletku? Nebo spíš prostředek, kdy už jste v příběhu jako doma, cítíte se bezpečně a pohodlně s vědomím, že máte ještě kus cesty před sebou a skvěle si to užíváte? Nebo snad poslední část knihy, kdy se blíží vyvrcholení a rozuzlení a vy už se nemůžete dočkat, jak to dopadne? Každá část má něco do sebe.

Rozčítání nové knihy je úžasně vzrušující. Je to jedna z mých nejoblíbenějších činností. Už samotný akt volby, co teď budu číst, mě naplňuje příjemným očekáváním, když přistupuju ke knihovně a prsty přejíždím po hřbetech knih, které jen jen čekají na to, až je vytáhnu a usednu s nimi do křesla.

Když konečně volba padne a já držím v ruce tu momentálně vyvolenou (a zřejmě ještě netušící, že zřejmě nebude tou mou jedinou a že jen přichází do knižního „harému“, viz příspěvek o knižní „promiskuitě“), otevírám první stránku a svět kolem mě přestává existovat.

Je jedno, kolik je hodin, a bez ohledu na to, kolik knih mám právě rozečtených, musím otevřít novou knihu, jen co jsem dočetla tu předchozí. Nějak mám pocit, že bych tím narušila chod dějin, uspořádání vesmíru či ohrozila přežití lidstva, kdybych to neudělala. Je jedno, kolik je hodin, prostě si tu trochu vzrušení nedokážu odepřít.

Mít rozečtenou knihu je jako mít kruh přátel, kam se můžete vracet. Víte, co je trápí, znáte jejich pocity i naděje a jste zvědaví, jak to s nimi bude dál. Konec je příjemně daleko, není kam spěchat, můžete si to v klidu užívat a těšit se ze společně stráveného času. Možná je to jeden z důvodů, proč rozečítám několik knih najednou, abych si tuhle fázi uchovala co nejdéle.

Když už se blíží závěr knihy a rozuzlení příběhu, cítím prudký nárůst gravitace, která už mi neumožní knihu odložit, než se dozvím, jak to dopadlo – a cokoli či kdokoli, co by mi v tom mohli zabránit, sejde ošklivou smrtí (no, skoro :). Nechávám se dobrovolně vcucnout do víru a unášet s proudem, dokud nebude konec. Nedoporučuji v této fázi čtenáře vyrušovat, jestli je vám život milý.

Když příběh dočtu, je to vždycky tak trochu otřes. Je to krásné a zároveň hrozné. Chvíli sedím se zavřenou knihou na klíně a přemýšlím, co jsem to právě zažila. Někdy se nemůžu vzpamatovat ještě hodnou chvíli, to když je kniha obzvlášť silná. Naposled se mi to stalo s oběma díly italského autora Luky di Fulvio Dívka, která se dotkla nebe a Chlapec, který rozdával sny (o obou knížkách napíšu víc ve zvláštním příspěvku).

Asi by se dalo říct, že zatímco poslední část knihy mě baví nejvíc a jsem naprosto odpojená od dění kolem sebe a ponořená do příběhu, jejich dočítání mě vždy trochu drásá – nejsem ochotná z příběhu odejít, ještě ne, chci vědět, co bylo potom, hledám další stránky, ale už nejsou…

A jak to máte vy?

Komentáře (5)

nokid
27.11.2016

U každé jinak. Ale jen vyjímečně se mi líbí kniha od začátku do konce...

R.E.M.
10.11.2016

Pokud mě kniha baví tak mám ráda všechny fáze. Dychtivé vniknutí do příběhu, těšení se, kdy se budu moci zase začíst a provázet postavy jejich životem i závěrečnou fázi, kdy zjistím, jak to s knižními hrdiny dopadlo, popř. si domýšlím svůj závěr ke knižnímu otevřenému konci. A také mám ráda ještě jednu věc, která tu není zmíněná. Tu chvíli, kdy vybírám, které knize se dostane cti stát se rozečtenou. Je jedno, jest-li to vybírání probíhá doma u police s dosud nepřečtenými knihami, v knihkupectví nebo veřejné knihovně. Pokud se mi příběh zalíbí tak, že se po otočení poslední stránky nemůžu odtrhnout, mám jednoduché řešení. Pootočím knihu a znovu nalistuji první stránku textu.

Bublushka
09.11.2016

Moc pěkně popsaný princip čtení knihy. Já to mám podobně. Nemám nejradši jeden akt z toho... ale knihu jako celek. Je nádherné začínat něco nového a vejít pomalu do příběhu a pak je nádherné už v něm být a dýchat s hrdiny a nakonec je krásné zjistit jak to vše bylo a co si z toho odnesu. (Četla jsem spoustu knih a musím přiznat že děj většiny si moc ani nepamatuju... ale o to víc si cením těch knih, které mě nějak zaujaly a ty mi zůstaly v hlavě navždy a musím o nich přemýšlet stále- to jsou správně napsané knihy, ale není jich moc). Bez těhle tří fází by to nebylo ono... ani jedna se nemůže vynechat. Všechny jsou skvělé. Jen něco... já osobně nesnáším rozečítání více knih najednou... prostě čtu jeden příběh a nechci si do toho motat jiný...tímto způsobem pak člověk často nedočte nic. Já vždy přečtu jednu a pak mám konečně prostor pro novou... míchat to není nic pro mě... Ale každý má jiné priority ;)

VeronikaMat
06.11.2016

:) a já děkuji za komentář!

Marika Vanova
04.11.2016

Tak to mi mluvíte z duše, souhlasím se vším, co jste zde napsala a to do puntíku, od příjemného hledání, co budu zrovna číst apod. Kterou fázi mám raději si nedokážu určit, jak kdy. A také občas už mlsně pokukuji a těším se dál, na začátku už se těším, jak se to rozvine, uprostřed spěchám, se dozvědět, jak to dopadne na konci a tam už vyhlížím začátek nového příběhu. Díky, to mi bodlo.