Z Qwillova pera - Karel Michal

blog

19.01.2016 v 20:06 / qwill (630 views)
Z Qwillova pera - Karel Michal
Kdysi jsem přidával spisovatele Karla Michala jako autora na jeden literární server a opsal životopis z oficiálních slovníků.
Dostal jsem sprdunka od pána jménem STRIHAVKA, (partner Violy Fischerové). Nakonec o něm sepsal pojednání on a přidal k tomu oficiálnímu. Tady je: (jak jsem koupil, tak prodávám)

Karel Michal, Straszydła na co dzień (nagroda Literatury na Świecie 2008) v překladu Dorota Dobrew O BUBÁCÍCH A PŘÍŠERÁCH KARLA MICHALA.
Bubáci se malému chlapci nastěhovali do postýlky mezi čtvrtým a pátým rokem, když už uměl číst a matka mu dala ruky Andersenovy pohádky.Malý chlapec se bubáků bál, ale protože na něj číhali v kdejakém koutě, musel si je nějak osvojit, ochočit, – a tak si s nimi začal hrát. Krutým a skutečným příšerám, které na něho měly políčeno, co začal rozum brát, se naučil smát, a hlavně vysmívat.
Karel Michal (vl. jménem Pavel Buksa, nar. 1932) maturoval v roce 1951, tedy v čase nejhoršího stalinského bolševika. Že by nadaný syn z lékařské rodiny mohl jít na vysokou školu studovat historii a orientální jazyky, jak chtěl, to narazilo už u soudruhů na uličním výboru. Buksa se „z důvodů třídního nepřátelství s dělnickou třídou“ musel jít vyučit nejprve zámečníkem, aby posléze – jako nesvazák a nebo právě proto – byl vyslán na ostravskou Stavbu mládeže Klementa Gottwalda. Zde se octnul introvertní mládenec mezi dvěmi frontami: na jedné straně rudí svazáci a na druhé ožralci všeho druhu. Buksa začal pít, jak už se to na střízlivo dalo asi sotva prostát.
A právě tady začínají jeho absurdní dobrodružství s příšerami jako z krále Ubu. Jednoho dne si Buksu zavolal předseda stranické organizace. „Ty, soudruhu, prý máš maturitu. Tak je tu pro tebe úkol. Vyměřit základy vysoké pece“. Buksa se marně bránil, že maturoval z klasických jazyků a o deskriptivě nemá ani šajn. Odpověď zněla: „Tak máš maťuritu? Máš. A todle je příkaz strany.“ Navíc mu měl být přidělen k ruce geometr. Tím ale byl, jak se ukázalo, číšník, který kdysi geometrům nosil dva měsíce tyčky. Buksa tedy zakoupil Polívkovu učebnici pro průmyslové školy, a základy vyměřil – dokonce pod povolenou diferenci. Řádu práce se dokázal úspěšně ubránit tím, že by šel radši studovat. Vybral si medicínu, protože – jak říkal – za bolševika neexistuje ani historie ani právo, které by ho taky zajímalo.
Ale bludný kořen už byl překročen. Buksa studia nedokončil. Odešel po několika semestrech, když bylo vypsáno místo vedoucího jízdárny ve Stromovce. On sám svého kroku nikdy nelitoval. Ty dva roky na jízdárně, zdánlivě daleko od bolševika, považoval za nejkrásnější období svého života. Koně a krásné holky. Idyla skončila, když dostal povolávací lístek. A tehdy, aby mohl zůstat u koní, podepsal armádě poddůstojníka z povolání. Jenomže všemu bylo jinak a místo u koní se octnul v bratislavské posádce, těsně na maďarských hranicích.
A absurdní drama pokračuje. Když v roce l956 vypukla maďarská revoluce, měla četa poddůstojníka Buksy vyklidit za mostem, vedoucím přes Petržalku do Maďarska, bývalý celní domek, kde léta bydlela šílená stará žena. A zatím co ubozí vojclové vykydávali lopatami exkrementy, pokřikovali na ně domorodci, kteří v nich spatřovali v té chvíli jedinou dostupnou odnož nenáviděné státní moci, ať se jen těší, protože po revoluci budou stejně všichni viset na tom ostnatém drátě za koule. Další dějství začalo tím, že z kasáren utekli do jednoho všichni novopečení důstojníci (z 60 procent bývalí holiči a číšníci, jak zněl Buksův sociologický postřeh), takže coby velitelé tam zůstali jen on, jako poddůstojník, a jeden staršina. Pythický rozkaz z ministerstva obrany „opevnit se a vyrazit do hor“ nerozluštili, jelikož se nenašla kódovací kniha. Jednali tedy podle své hlavy a začali tím, že ze všeho, z čeho se dalo střílet, vymontovali důležité součástky.
Z vojny se dostal Pavel Buksa, vysoký statný chlap, rovněž nestandardním způsobem. Jednoho dne chytil svého nadřízeného, mrňavého střečkovitého plukovníka za límec, odnesl ho do koupelny a strčil pod studenou sprchu. To spadalo pod vzpouru. A na tu byl vojenský kárný tábor. Tentokrát měl ale náš hrdina vskutku pohádkové štěstí. Když prokurátor, který ho přijel soudit, zahájil výslech otázkou, čím byli rodiče, a Buksa odpověděl, že lékaři, ten zcela nepravděpodobný úředník jen vzdychnul. „To z vás tedy mají páni rodiče radost“. A proti veškerému očekávání důstojnického sboru odsoudil poddůstojníka Buksu pouze k degradaci a vyloučení z řad socialistické armády. Tedy přesně k tomu, co si Pavel přál. Zde je však třeba zmínit ještě jednu situaci. Ve chvíli, kdy v civilních šatech a s kufříkem odcházel z kasáren, loučil se s ním špalír vojáků na nádvoří v postoji „k poctě zbraň“. Což byla opět vzpoura, za kterou ale už nemohl být jejich bývalý velitel stihán.
Po návratu do Prahy se Pavel Buksa živil všelijak. Jako přidavač u zedníků, dlaždič a posléze jako správce přístavu. Jak tak chodil po hospodách a vyprávěl svoje historky, začalo se o něm vědět. A protože mu koncem měsíce chyběly vždycky tři čtyři stovky, tak mu redaktoři z nakladatelství Naše vojsko opatřili lektorování rukopisů. To šlo dobře tak dlouho, než Buksa strhal a k vydání nedoporučil knihu jednoho ze zasloužilých umělců, který vyhrožoval, že si půjde stěžovat na Ústřední výbor KSČ. Tehdy kluci z Plamene uprosili Buksu, ať proboha některý ze svých příběhu napíše, aby lektorem nebyl toliko dlaždič, ale aspoň začínající autor.
A tak vznikla první povídka, teď už Karla Michala, Plivník dlaždiče Housky – a literární senzace (Plamen, č. 3/1961) – zárodek Bubáků pro všední den a literární senzace. Ještě týdny po tom se lidé v Praze zdravili: „Už jsi četl Plivníka?“
V roce 1961 získal Michal stipendium nakladatelství Naše vojsko a napsal pro ně detektivní novelu Krok stranou. Detektivka z prostředí současných kriminalistů však narazila na posudek šéfa Stráže národní bezpečnosti. –„Je neslýchané psát o práci Veřejné bezpečnosti tímto téměř parodujícím způsobem. Zejména postavy vyšetřovatelů mají rysy neslučitelné s typem socialistického kriminalisty“ (citováno z posudku). To byla i nebyla pravda. Tím slušným člověkem, který akceptoval hrdinovy sice inteligentní, ale ne zcela obvyklé postupy, byl jeho šéf, předválečný bojovník proti fašismu ve Španělsku. Typem socialistického kriminalisty, s kterým se hrdina srážel, tu byl ovšem arivistický stranický kariérista. Autor musel knížku částečně přepracovat a hlavně ji opatřit vysvětlující předmluvou. Ta však byla ve své ironii tak dvouznačná, že ji většina čtenářů považovala za pravou perlu knihy: “V knize popsané metody kriminalistické praxe nejsou totožné s metodami, kterých se dnes užívá a problémy tohoto příběhu nejsou specifickými problémy našeho bezpečnostního aparátu. Ve skutečnosti by se to zkrátka z mnoha a z mnoha důvodů, které by vydaly na zvláštní knížku, nemohlo takto stát. Ani celé, ani v částech, ani –chcete-li – vůbec.“
Jelikož Krok stranou byl okamžitě rozebrán, došlo v roce l963, kdy bolševik už ztrácel zuby, k novému vydání, tentokrát původního, necenzurovaného textu. Jak velkou umravňující potřebu měla cenzura už jen pokud šlo o Michalův jazyk, dokládá Milena Masáková v doslovu k Michalovým sebraným spisům.
PRVNÍ VYDÁNÍ PŮVODNÍ TEXT služební chování předpisový ksicht konstatovala utřela ho páchne z úst smrdí z huby nadšenec horlivec jako mezek, který táhne žentour jako veverka ve šlapacím kole rezervovaná příliš damenhaft Jdi do... Do prdele hrozně ho zbili nabili mu hubu za to mě neobejme ani nepolíbí za to mě nesežere zmátl mě bylo mi ho líto
Všechny recenze se shodují v tom, že Michalův Krok stranou přesahuje čímsi velice podstatným běžný detektivní příběh. Že tu jde dokonce o „obrodu tohoto žánru.“ V čem spočívalo Michalovu novum, postihl Oleg Süs ve své recenzi Osvobozující smích nad tratolištěm krve (Kultura 1961 č. 51/52, 21). I Süs zdůraznil, že se Michalovi podařilo zrušit konvenci běžné detektivky. „Michalovým hlavním tématem je etická problematika. Ironizující satira má za svůj pramen – divte se – morálku. Michal napsal detektivní moralitu. (...) Je to moralita doprovázená současně jedovatými šlehy na adresu všech romantických a pseudoromantických chimér.“ Zápletku Michal „odčarovává“, zvěcnuje, zprozajičtuje (…) a tak přirozeně jen stupňuje výsledný účin satiry. V ní autor vyzdvihuje jako kladný pól – ale bez apologetiky – životní názory svého hrdiny, (…) [který] se zapsal nadosmrti citu pro spravedlnost, rozumu, logice a normálním skutečným lidem.“ Süs také upozornil na další, pro Michalovu literární metodu příznačný rys. Celá detektivka je doslova proložena velkým množstvím reflexí a morálních maxim, často vyhrocených do překvapujících i provokujících aforizmů. (Když padlo náhodou: „Sezame, otevři se“, je ovšem marné, chtít zase zavřít horu. Chlap vandruje přes duši pod sukně. Bůh stvořil člověka, ale ho neživí. Ať děláš, co děláš, špatné tě nemine. I blbost je trochu boží dar, nemá se jí plýtvat. Vojáci a kurvy prokážou svou cenu v rozhodných chvílích. Atd.)
Cyklus satirických povídek Bubáci pro všední den, který napsal Michal během tří měsíců, se stal okamžitě bestsellerem. A kritika opět unisono stvrzuje, že Karel Michal poté, co obrodil detektivní žánr, v Bubácích obrozuje i oblast humoristicko-satirické literatury. František Benhart charakterizoval Michalův přínos jako „bezostyšnou originalitu a originální bezostyšnost“ (Plamen, č. 8/1967). Teprve po dalších vydáních (do roku 1967 vyšly Bubáci čtyřikrát, v celkovém nákladu skoro sto tisíc výtisků), se začala kritika zabývat tím, jak jsou vlastně Bubáci uděláni. Tedy Michalovou literární technikou. „Konfrontace skutečného s neskutečným, jež je hlavním motivickým principem Michalových povídek,“ píše Jiří Hájek „vnáší v každém případě do jeho povídek vlastnosti zatím nedostupné pro naprostou většinu naší „konzumní“ satiry. Nejde jen o závažnost cílů, které ve svých nejlepších číslech zasahuje, jde o uměleckou kvalitu, kterou v nich vytvořil. Michal je při všech svých bytostných sklonech k reflexi zároveň velmi spontánní humoristický typ. V jeho dialozích jsou úlomky, jejichž „geniální blbost“ nepřipomene nikoho menšího než Jaroslava Haška. Michal má velmi přesný postřeh pro to, čemu se říká „lidový frk,“ a za zdánlivou „korektní věcností“ jeho autorského vyprávění se téměř vždycky skrývá přesný stylistický záměr“(Plamen č. 4/1962). Na Michalovy osobní příšery poukázal Ivan Klíma, když vycítil v jeho příbězích také spodní ton zcela jiné barvy. Úzkost z lidí, z proradnosti, z přetvářky, ze vše překrývající hlouposti“ (Host do domu č. 15/1968). Pro domo sua měl Michal tento výrok: “Dej blbci moc a konce nedohlídáš.“ Josef Jedlička považoval Bubáky pro všední den“ za nejlepší českou humoristickou knihu po Švejkovi. Taky první literární cenou, kterou Michal získal, byla cena Jaroslava Haška.
Po velkém úspěchu svých prvních dvou knih se Karel Michal stal dramaturgem Československého filmu. V tomto období vznikla ve spolupráci s režisérem Zdeňkem Podskalským filmová podoba povídky Jak Pupenec ke štěstí přišel, jeden z nejúspěšnějších českých filmů vůbec (během jednoho měsíce na milion diváků), dodnes populární Bílá paní. Základní motiv konfrontace současného světa se světem nadpřirozeným zůstal. Jenom byl ještě ostřeji zaměřen na současné politické poměry. Filmový příběh se rozrostl o osudy malého českého městečka, kde se nejenom místní, ale i ministerští funkcionáři pokoušejí využít kouzel Bílé paní ze středověkého obrazu. Jedovatě vyhrocenými situacemi film nešetří. Pokus zapřáhnout kouzlo do komunální politiky však ztroskotá. Tam, kde měl být most, vykouzlený Bílou paní, není nic, ačkoliv dechovka hraje, fábory vlají a stranický tajemník řeční o pokroku, jímž je pro obec mimo jiné nový most. Když na závěr vyzve občany, aby se dostavili na druhý břeh a ti lezou do vody a plavou, přikáže otec malému klukovi, který jediný se diví: „Drž hubu a plav.“ Výrok, kterým Michal natrvalo obohatil česká lidová rčení.
Třetí svojí knihou však překvapil Michal jak čtenáře, tak kritiku a vyznačil tak definitivně svůj autorský typus. Nikdy se nevracet k tomu, čeho už dosáhl. Kniha Čest a sláva, která vyšla v roce 1965, byl historický román stejně „bezostyšně originální jako originálně bezostyšný“. Žádné panorama velké historie. Na zablácené zchudlé zemanské tvrzi, kde na konci třicetileté války hospodaří mladý rytíř Rynda, potomek staré evangelické rodiny, přesvědčují rytíře dva emisaři francouzského krále, že je třeba rozpoutat v kraji selskou vzpouru proti katolickým Habsburkům. Argumentují vším. Morálkou, myšlenkami filozofů, ctí a slávou, až plebejský rytíř, zpočátku tak nedůvěřivý ke slovům, podlehne právě v tom okamžiku, kdy byl uzavřen mír. Teď se však emisaři marně pokoušejí vysvětlit Ryndovi, že už není oč bojovat. Rytíř se dověděl své a taky se rozhodl. A tak sám, „za sebou tři jízdné a sedm pěších, v pravici prastarý praporec s Turkovou hlavou a ostrví v modrém poli, na klenotu s heslem Virtus virtutis praemium, vyjížděl urozený a statečný rytíř Václav Rynda z Loučky do války. Do boje za lepší svět.“
Ve své detektivce Michal prohlašuje. „Kdo nevěří ničemu, je zrůda. Kdo věří všemu, je trouba. Oba jsou celí placatí.“ „Tak se i zde vzbouřil Michal proti „placatému“ člověku, který je mrtvý a hnusný a postavil proti němu člověka trojrozměrného. Ten naráží, je bit, avšak je živý. Za tuhle humanistickou vzpouru je třeba vzdát Michalovi čest“ (Oleg Sus).
Dalším utkvělým Michalovým tématem byla spravedlnost a mravní kodex. S nimi sehrál podivnou ironickou hru ve své Gypsové dámě. Děj se, pokud jde o kulisy, odehrává v předválečné republice. Dnes se ale musí zdát, že Michal dohlédl do nejžhavější současnosti. Gypsová dáma je spravedlnost, a ta se v Michalově povídce nekoná. Při velké loupeži v klenotnictví jsou zavražděni dva lidé. O to, dopadnout pachatele, však nejde. Úspěšný advokát a všehoschopný soukromý detektiv vydírají lupiče, který kradl, a současně klenotníka, který se dopustil pojišťovacího podvodu. Zlodějíčkovi Maryskovi, který doběhl oba dva, je věc jasná. „Krade-li ten, kdo lže, pak lže, kdo krade. Jen s jednou věcí si není jist. „Zda jsou ti pánové přepočestní lidé, k nimž se nezachoval, či zda jsou to lumpi, leč větší než on sám.“
Poslední – skvostnou – Michalovou knihou, kterou dopsal už v emigraci, je jeho Rodný kraj. Povídky se jmenují Elegie, Rapsodie, Tragedie, k nimž – jako už poslední Michalovo slovo – je připojena promluva Přemilí sousedé. Je to sbírka apokryfů, přesněji Michalova satirická polemika s několika českými národními mýty. A tady je třeba malý exkurs do českých dějin. Pokud jde o Elegii. Nejstatečnějším českým novinářem v období Bachovské reakce po revolučním roku 1948 a symbolem národního odporu proti Rakousku, byl Karel Havlíček Borovský. Havlíček byl ale rovněž básník neobyčejně ostrého jazyka, jak o tom svědčí jeho Tyrolské elegie, v nichž líčí svoji deportaci do tyrolského exilu pod dozorem striktního utlačovatele národa, rakouského policejního komisaře Dedery. Michal zde vyšel ze zprávy dobových novin, která praví, že na pohřeb komisaře Dedery přišlo velké množství nejchudšího lidu pražského. Z toho vyvodil Michal svou pravdě podobnější pravdu, že Dedera musel být vlastně hodný pán a tím zavilejším, že byl Havlíček. Ten v Michalově povídce naléhá na přítele Dederu, aby jeho zatčení proběhlo co nejdramatičtěji, aby národ viděl na vlastní oči, jak rakouské mocnářství zachází s českým novinářem. „Dělali jsme, co jsme mohli“, hají se Dedera. „Jeden četník chodil po číslech, víc už se nestihlo... Měli řvát hanba fuj a házet kameny. Něco na eskortu a něco na kočár, pak se to dalo jak libo vyložit... Snad jim nedošlo, hlásil z kozlíku strážmistr, že se musí. Třeba mysleli, že se jenom smí.“ „Poserové“ prskl s odporem úředník (Dedera), jenž dnes prvně poznal, že možno překročit vlastní stín. Leč redaktor vtiskl poděbradku hlouběji do čela, aby skryl slzu. „Nekřivděte“ řekl. „Je to vaše vina. Váš útlak náš národ jařmil, až ujařmil.“
Tragedie je ironickou polemikou s komunistickou historiografií, která si náboženské husitské hnutí v 15. století přisvojila jako předchůdce lidové sociální revoluce. Podle ní byl poslední husitskou baštou nedobytný hrad Sion, s hrdinným panem Roháčem z Dubé. Povídka vychází z objevu jedné archeoložky, která v roce 1952 zjistila, že hrad Sion neměl vlastní studnu, takže dlouhé obléhaní hradu umírněnějšími, měšťanskými, husitskými Pražany, by muselo úspěšně skončit nejpozději desátého dne, kdyby Pražané, obávající se přílišné moci krále Zikmunda, „lišky ryšavé“, si proti němu nepěstovali hrad Sion jako mocnou a nedobytnou husitskou tvrz. (Objev, že stačilo přehradit potok, z kterého brali hradní vodu, stál archeoložku místo v Akademii věd.) U Michala ilustruje situaci tento zlomek dialogu mezi obléhajícím panem Hyncem Ptáčkem a husitským knězem z hradu Sionu. „Zrazuji ti strýčka“ řekl kněz, proč bys neměl myslet, že zrazuji tebe.“ Pan Hynce, jemuž nenapadlo, že by kdo mohl nezrazovat, o tom zapřemýšlel. „Ba,“ vzdychl. “Oba podobojí, oba Čechové a oba zrádci. Ale nezoufejme. Jsme jenom malá zem. Musíme to zastat.“
Poslední Michalův text v knížce, promluva Přemilí sousedé, byla napsána už v exilu, původně pro sborník s názvem Studený ráj. Češi a Slováci ve Švýcarsku. Michalova ironie, s níž se vysmíval jak Švýcarům, tak Čechům, vzbudila mezi krajany bouři nevole. Do krajanského Zpravodaje přicházely dopisy, které napadaly Michala nejen za to, že „kálí do vlastního hnízda“, ale i zato, že uráží Švýcary, což povede k tomu, (cituji) „že naše děti nebudou připuštěni do vyšších škol a našim živnostníkům bude bráněno v podnikání.“
Třeba říct, že Zpravodaj otiskl i protestní dopis více než 300 českých studentů, taky emigrantů. Přesto zveřejnění Michalova textu stálo Dr. Záplatu, letitého vězně v jáchymovských uranových dolech – jeho šéfredaktorské místo.
Ve švýcarském tisku byla Michalova promluva přijata zcela jinak.Přední kulturní publicista Francois Bondy o ní napsal, že „tady promluvil nový Švejk, jenomže hlubší“. A Michal vzápětí nato dostal nabídku na televizní hru. Jejím tématem měl být – podle řeckého historika Thukydida – rozhovor mezi Athénami a zástupci malého ostrova Melos, který byl – ještě v čtrnáctém roku peloponéských válek mezi Athénami a Spartou – neutrální. Německý filosof Nietzsche v tomto rozhovoru viděl kvintesenci řecké demokracie. Curyšská dramaturgie si od hry nejspíš slibovala oslavu moudré švýcarské politiky neutrality. Jenomže Michal byl český autor, a napsal tedy hru o kuriózních mechanizmech beznadějného politického boje mezi velmocí a malým státem. Kde – ve shodě s historií, – mohou posléze muži volit jen mezi dvěmi možnostmi. Bud se nechat pobít, nebo se zachránit jako kastráti. Návrhy dramaturgie, aby alespoň zmírnil konečnou bezvýchodnost hry, odmítl Michal s tím, že takové ústupky nedělal ani bolševikovi, takže neví, proč by je měl dělat zde. K realizaci nedošlo, ale Michalovi byl vyplacen plný autorský honorář. Ta hra se jmenuje My, občané melští.
S emigrací je to stejné jako se vším. Bud jsou k ní lidé nadaní, nebo ne. Ti první zpravidla vědí, kam jdou a čeho tam chtějí dosáhnout. Ti druzí jen odněkud utíkají. Michal patřil – navzdory svému jazykovému vybavení – k těm druhým.
Když auto našeho kamaráda vypustilo duši na náměstí ve švýcarské Basileji, a policista se jen pokřižoval, že s tímhle jsme měli projet Alpy, bylo to jen krátce předtím, než Michalův film Čest a sláva v režii Hynka Bočana, získal na benátském filmovém festivalu cenu za nejlepší zahraniční film, – vedle Felliniho Satyrikonu. Naši noví švýcarští přátelé jásali. S tímhle se má Michal, který uměl perfektně německy, ucházet rovnou o místo v televizi.
Kdo Michala znal dobře, mohl jen zatrnout nad osudovostí jedné jediné rozmluvy, která se udála několik dní nato. V basilejské Kunsthale, kde měl Michal smluvenou schůzku, si k němu –na jedno pivo–přisedl švýcarský novinář Dieter Fringeli. „Vy ale nejste Němec.“ „Ne, já jsem Čech.“ „A smím se vás zeptat, co jste v Československu dělal?“ „Všechno možné, taky filmového dramaturga a posléze jsem byl autorem na volné noze. (Fringeli se smíchem.) „Všichni Češi, které jsem poznal, byli bud režiséři nebo spisovatelé. A to se nemělo stát, alespoň Michalovi ne. Protože když mu kamarád smluvil schůzku u vlivného televizního muže, odmítl to s tím, že „nepřišel zahrát do Švýcarska nákladného ptáka.“ A našel si místo nočního hlídače u bezpečnostní agentury.
Posléze se stal profesorem na soukromém gymnáziu, kde první dva roky učil dvaačtyřicet hodin týdně – jako bývalý student medicíny – i chemii a fyziku, než se stal hlavním učitelem historie, latiny a řečtiny.

Promluva k švýcarským sousedům, poslední Michalův text, končí tímto vyznáním: „Známe smutek koní, smutek psů... Věřím, že onen smutek má dokonce žížala, úměrný schopnosti úsudku, jenž je nezbytný k jejímu přežití. My lidé se ho pokoušíme jmenovat, čímž ovšem nemizí. Je nezničitelný. Není možné si ho ochočit. Není třeba o něm hovořit…když člověk chvílemi poslouchá, co smutek mluví. Já smutek jsem s tebou. Jen já jsem tvůj smutek, neboť smutkové ostatních se před tebou stydí, kuklí a nechtějí si zadat. Sdílím tvé lože, tvůj chléb i sůl, o nichž beztak nevíš, jak beze mne chutnají. Usínáš houpán mnou... Šatím tě a živím, neboť mnou, jenom mnou jsi zarputilý i povolný, jsi blázen i moudrý, jsi to, v čem ostatní vidí tvou cenu i necenu... Já smutek tě vedu ke všem hrám na to, cos chtěl nebo nechtěl být a čím jsi, ačkoliv o tom nechceš vědět. A jsem vinen i tím, že se necítíš vinen. Vedu tě hledat a vedu tě nenajít a vedu tě k tomu, že jsi, co hledá. Umím se tvářit, umím být v koutku a maličký, umím být velký a umím tě schovat. Jsem všechny tvé lásky, nikdy tvá nenávist, proto ji necítíš ani tam, kde bys měl. Když jsi mě však poznal, vidíš už vždycky ve vodě staré stojaté i v té, která běží rychle, že třepí můj odraz. A chceš-li mít duši, pak ji máš, protože já, smutek, jsem celá tvá duše, tvůj soucit, nesoucit, skutky dobré i zlé i vědomí toho, co jsou. Tomu oba spolu říkáváme život. Zvykli jsme si. Nejsme než navzájem sebou a právě tomu říkáme život. Pokud o mne dost víš, vedu tě i k smrti jako jehňátko povolné a zbavené vlny do ovčína, kde už pak s tebou nebudu, protože já smutek nemám než tebe.“

Karel Michal se 30. června 1984 zastřelil.

--------------------------
z knížky Violy Fischerové Zádušní básně za Pavla Buksu

Pavlův sen z 29. června 1984

Potkal jsi spirálovou ženu. Byla to žena, kterou jsi už odeždy miloval, ale nikdy neměl. Nezůstala u tebe, slíbila ti však, že se vrátí.
Musel jsi do práce. V Bartolomějské, v kanceláři, k tobě přiběhla malá copatá holka a brečela: "Zachraň mě, jdou po mně."
Nemohl jsi jí pomoct, nemohl jsi pro ni nic udělat. Byl jsi jen obyčejný policajt bez jakékoliv moci.
Vzlykala: "Já jsem spirálová žena." Věděl jsi, že je to ona, poznával jsi ji. Ale byla teď tak ošklivá s těmi culíky přes uši a uřvanou tváří.
V chodbě dupaly kroky už docela blízko. Držela se tě a prosila: "Ale mně jde o krk."

"Kdybys věděla, ta úzkost . . . ta úzkost a lítost . . . a ta naprostá bezmocnost" mumlal jsi mi do klína a zbývaly ti dvě a půl hodiny žití.

Komentáře (3)

qwill
24.01.2016

"Proč to všechno děláš?" ptal se večer doma Plivníka.
Plivník se nad takovou neznalostí podivil a vysvětlil, že slouží tomu, kdo ho vyseděl, což je pro něho jako pro Plivníka samozřejmé. Zejména dbá, aby jeho majitel zbohatl. Je-li majitel řemeslníkem, pracuje Plivník za něj, je-li obchodníkem, nosí mu zboží a do pokladny peníze, je-li důstojníkem, Plivník za něj huláká, kdežto je-li úředníkem, podpírá mu v pracovní době hlavu, aby se neudeřil o stůl.
Dlaždič Houska si přál vědět, zda by mu Plivník nemohl rovnou nosit peníze. Plivník to však odmítl s odůvodněním, že Houska by byl zavřen a on, Plivník, by za něj musel chrastit řetězem.
Další dotaz, v čem spočívá Plivníkova spolupráce, je-li jeho držitelem lehká žena, Plivník nezodpověděl. Houska si to vyložil ve zlém, protože se domníval, že se nad něj Plivník vyvyšuje, a celý večer už na něj nepromluvil.

medvedice3
24.01.2016

Jó, Plivník. Oblíbený to hrdina mé mladosti. S nádechem hrdosti i odvahy, že kniha s ním ke mě doputovala. Málokdo z mladších čtenářů si umí představit nejen ty kontroly na hranicích, ale pohyb prohibitní literatury a hudby mezi čtenářstvem a posluchačstvem.

qwill
23.01.2016

je to dlouhé, na dnešní dobu a časové možnosti téměř nad síly čtenáře.
No ale stojí to za to.