Údolí

blog

11.02.2013 v 19:35 / CynicalParrot (552 views)
Údolí
Slunce již vyrazilo nad východní stranu pohoří, jež obepíná celé údolí a začalo jej pomalu zalévat svým jasným světlem. O pár minut později rozbřesk dorazil až k jezeru v samotném středu údolí. Na jeho klidné hladině se jako každé ráno  začalo odehrávat okouzlující světelné divadlo. V takovém okamžiku hladina jezera připomínala mohutné zrcadlo, které odráželo sluneční paprsky do stále ještě temných koutů údolí. V jednom z těchto koutů se nacházel malý dřevěný srub, jehož okenními tabulkami začaly pronikat sluneční paprsky odražené od jezerní hladiny. 
Tento srub byl vskutku skromnou, avšak zároveň útulnou stavbou. Stěny, střecha, podlaha, prakticky vše bylo vyrobeno ze dřeva a z jiných materiálů, které byly dostupné v takřka celém údolí. Celá stavba byla v podstatě přímou reflexí údolí, z něhož pocházely všechny její stavební prvky. Srub byl údolím a údolí bylo srubem. Takříkajíc svou přirozeností se stal manifestací odloučení od všeho co by jen vzdáleně připomínalo svět daleko za nepropustnou hranicí skal a hlubokých lesů. Byl to nezávislý svět, který existoval sám pro sebe; stálý a takřka netečný ke všemu co se mohlo vyskytovat za jeho hranicemi. 
Avšak bylo za jeho hranicemi něco, vůči čemu by údolí mohlo být netečné? Nejen tuto a jiné podobné otázky si pokládal obyvatel onoho srubu; v podstatě jediný cizorodý element v jinak naprosto jednotném prostředí. 
Sluneční svit již nabíral na intenzitě a jediný lidský obyvatel údolí se začal probouzet. Stejně jako každé ráno se po probuzení cítil lehce dezorientovaně a prvních pár vteřin mu připadalo jako věčnost, než si konečně uvědomil, že se nachází v bezpečí svého srubu; v údolí v němž mu nemůže hrozit jediné nebezpečí. Takové pocity prožíval každé ráno a proto jej už nijak nevyváděly z míry. Tento krátkodobý stav bytostné nejistoty si pokaždé vysvětlil jako důsledek velmi hlubokého a ničím nenarušeného spánku, v němž se pohyboval v až nepříjemně živém světě snů. Nikdy si však nedokázal vysvětlit, proč si nedokáže vzpomenout byť na jediný fragment minulého snu. Jeho podvědomí mu však vždy napovědělo, že charakter onoho snu by se mu nijak nelíbil a tak byl svým způsobem rád, že se tím nemusí zatěžovat.
Ranní dezorientace již pomalu odeznívala a stala se tak pouze nepříjemnou vzpomínkou. Obyvatel pomalu vstal a přešel k oknu. Pohled na v podstatě nedotčenou krajinu mu na tváři vytvořil lehký úsměv a v mysli příjemný pocit klidu a bezpečí. Co by mu zde také hrozilo; jeho vzpomínky mu říkaly, že na tomto místě žije odnepaměti a žádný jiný člověk se zde nikdy neobjevil. 
Odvrátil se od okna zamířil do koutu místnosti, kde se nacházel malý stolek s otlučeným železným lavorem a džbánem s vodou. Zrcadlo zde neměl, ale tento nedostatek by jej stejně nijak netrápil i kdyby se jeho absencí začal zabývat. Po provedení ranní očisty se odebral ke starým kamnům a začal si připravovat jídlo. Věděl, že celý zbytek dne stráví u jezera a tak si přichystal i něco s sebou. Po jídle se oblékl, vzal si rybářský prut a vydal se po stezce směrem k jezeru. 
Na břehu jezera na něj již čekala jeho ukotvená loďka. Vlny jí rozkolébaly a z dálky to vypadalo, jako projev netrpělivosti nějakého uvázaného zvířete. Když na ni obyvatel spočinul zrakem, tak si uvědomil, že ve své paměti není schopen nalézt vzpomínku, ve které by loďka byla v takříkajíc lepším stavu. Barva na ní již byla vcelku oprýskaná, železné části rezavé a nedalo se o ní říct, že je doslova vodotěsná. I přes tyto nedostatky obyvatel moc dobře věděl, že mu v ní nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí. Tím jediným si byl naprosto jistý; vše ostatní se ztrácelo v nejasné mlze, jejíž přítomnost pocítil pokaždé, když se snažil vyvolat konkrétní vzpomínky. Nastoupil a vyplul na jezero, směrem ke svému obvyklému místu, kde se mu nejlépe rybařilo.Po celou dobu panovalo uklidňující ticho, jen občas přerušené stromy šustícími ve větru a zpěvem ptáků, jejichž tóny se nesly celým údolím. Vytvářelo to zvláštní iluzi, ve které jejich zpěv přicházel jakoby odnikud a zároveň ze všech stran. Nikdy nebylo možné přesně určit, z jaké strany se líbezné zvuky ptactva linou. Po pravdě řečeno, obyvatel neviděl ani žádné létající ptáky, což bylo velice zvláštní. Ani přelétající mezi stromy, ani letící na volné obloze. Uvědomění této skutečnosti na něj působilo znepokojivě, ale po chvíli to pustil z hlavy a už se tím nijak nezabýval.
Rybařil už pár hodin a ani si nevšiml, že již začíná ubývat světla. S úlovkem byl spokojen a tak se rozhodl k návratu zpátky do srubu. Připlul ke břehu, loďku vytáhnul na břeh, aby neodplula a vydal se směrem k domovu. Zapadající slunce už osvětlovalo jen vrcholky pohoří a údolí se začalo halit do tmy. V tom okamžiku byl již obyvatel pár metrů od srubu.
Uvnitř panovala tma, ale petrolejová lampa zajistila dostatek světla. Obyvatel byl již značně unavený a tak jen narychlo očistil svůj úlovek, umyl se a lehl si do postele. Jak se snažil usnout, tak si opět vzpomněl na své podivné sny, které si nikdy nedokázal pořádně vybavit a jak už to tak bývá, během přemýšlení upadl do hlubokého spánku.V tom se ozval podivný a nepříjemný zvuk, po němž následoval nelidský hlas. 
“Rekonvalescenční program Údolí ukončen. Aktivován budící proces. Po opuštění kóje postupujte dle pokynů přítomného technika. Děkujeme za využití služeb VirtualTrip.” Hluk a ostré světlo vrhlo Toma Higginse zpátky do drsné reality. Sen. Byl to jen sen, za který jsem si sám zaplatil. Už si vzpomínám; nechal jsem je aktivovat inhibitory, abych uvnitř zapomněl na skutečný svět. Moje hlava....mám pocit, že se mi rozletí na kusy.Ven z kóje mu pomáhal technik v modrozelené uniformě se znuděným výrazem ve tváři. “Budete v pořádku. Byl jste tam maximální možnou dobu, takže budete pár minut trpět lehkou dezorientací.” Lehká dezorientace; tobě se to lehce řekne. Snad se tady neskácím na zem. Pochybuji, že mi zrovna tenhle bude s radostí pomáhat na nohy. “Díky. Myslím, že to zvládnu. Jak dlouho jsem tam byl?” Podle technikova výrazu bylo patrné, že tento dotaz slyší už po několikáté za směnu. “Téměř 30 hodin. Jak jsem vám už řekl, je to téměř maximum umožňující rychlý návrat. Pokud už nepotřebujete mou pomoc, tak běžte touto uličkou do vedlejší místnosti, kde vám vydají osobní věci.” Příjemný jak hřebík v podrážce. Nemá cenu se sním vybavovat. Moje hlava...chvíli mi bude trvat než si potom ‘výletu’ uvědomím realitu. Tom Higgins. Musím si své jméno stále opakovat a tak snad zaženu ten pocit roztržení. Tom Higgins. 
Ulička, kterou Tom procházel, byla z každé strany lemována kójemi. Každá byla vybavena malou obrazovkou, na které se odehrával průběh snu. Všechny kóje byly obsazené. To jsme to dopracovali. Platíme za na míru připravené sny, na které si většina z nás musí tvrdě vydělat. Výsledkem je špatný spánek (pokud se vůbec nějaký dostaví) a pak prázdná kapsa. Mám pocit, že ten slavný VirtualTrip má až moc dobře ví co dělá. Kašli na to Tome. Akorát tě víc rozbolí hlava. Právě procházel kolem jedné kóje, ve které byl napojený asi 40-ti letý muž. Už od pohledu vypadal na někoho, kdo se živí obsluhou kalových čerpadel. Mizerná práce za mizerný peníz. Na tohle musely padnout jeho několikaměsíční úspory. Avšak lze vidět, že si to užívá dosytosti. Pohled na kontrolní obrazovku Tomovi odhalil poměrně znepokojující výjev. Nazvat to orgiemi by nebylo příliš vzdáleno pravdě. Tom si chvíli pohrával s myšlenkou, že tady zůstane, jen aby viděl výraz toho člověka až se probere do reality, ale vyčerpání a bolest hlavy ho přiměli k odchodu. 
V další místnosti se na něj za přepážkou zubila slečna neurčitého věku. Miss plastik a ještě k tomu reklama na zubní pastu. Co lepšího si může člověk po probuzení přát spatřit. “Přeji dobrý den pane. Doufám, že jste s našimi službami nadmíru spokojen. Mohu vás poprosit, abyste zde do přijímače vyslovil vaše jméno?” Aspoň se snaží být přívětivá. “Thomas Higgins a ano, jsem skutečně nadmíru spokojen.” Asi to znělo příliš ironicky, ale vzhledem k mému stavu to je snad pochopitelné. “Zde jsou vaše osobní věci pane Higginsi. Během vašeho spánku byly bezpečně uzamčeny ve schránce opatřené hlasovým zámkem. Pokud je vše v naprostém pořádku, tak vám přeji příjemný zbytek dne.” “Vám taky. Sbohem.” Spíš jsem měl říct ‘na shledanou’, ale teď na návrat opravdu nepomýšlím. 
Venku Toma přivítal nepříjemně chladný vzduch plný všemožných pachů, které se nedaly jen tak lehce ignorovat. Z hlavního vchodu se dostal na ulici plnou různých lidí, vozidel a hlavně neonových reklam. V těchto končinách epileptiky asi opravdu nemají v lásce. Chvíli tam jen tak postával se zapálenou cigaretou v ruce a pozoroval okolní svět. Stále jej bolela hlava a obrazy z jeho řízeného snu se mu pořád vracely jako neodbytná ozvěna. Otočil se a do očí mu svítil jasný nápis ‘VirtualTrip: tvoříme Vaše sny’. Tom si povzdechl. “Tak tedy na shledanou.” 

Komentáře (1)

Nelin
23.02.2013

Moc hezké, dobře se to čte. :))