Trable i radosti českých žen jsou mi blízké

blog

19.01.2016 v 20:08 / kerisboga (241 views)
Trable i radosti českých žen jsou mi blízké
Od dětství hodně a ráda čtu. Všechno. Beletrii, odbornou četbu, romány, které právem získaly ocenění, i knížky připomínající někdejší edici Večerů pod lampou. Ne vždy má člověk náladu na těžký román plný hlubokomyslných myšlenek. Ne pokaždé je naladěný tak, aby unesl pohnutý příběh se smutným koncem. Ve chvílích, kdy se mi právě nedaří, nehledám útěchu u televizní obrazovky, ale u knih. Vždy, když mě potkaly nějaké zásadní těžké životní chvíle, jaké se nevyhnou nikomu z nás, jsem pozitivní energii čerpala ze stránek knih. Tehdy víc, než kdy jindy, jsem potřebovala humor a životní kotrmelce i propady popsané tak, abych věděla, že v tom nejsem sama. Že i někdo jiný má podobné starosti jako já a neběží si kvůli tomu hned hledat špagát, aby se zhoupl na větvi vzrostlé švestky. Tehdy mi došlo, že když je mi ouvej, trable a radosti českých žen jsou mi bližší, než smutky a smích žen žijících za hranicemi naší země. Že zkrátka život takové paní „Novákové“ je pro mě uchopitelnější, než život paní McDowellové. A i to byl jeden z důvodů, proč jsem se pustila do psaní. Tím hlavním důvodem bylo rozhodnutí, že budu buď veterinářkou, nebo spisovatelkou, které se zrodilo v době, kdy jsem ještě neměla občanku a cítila se jako ředitelka zeměkoule. U přijímaček na vysněnou střední školu jsem si ale nemohla vzpomenout ani na to, kolik je jedna a jedna a matematický test jsem pro jistotu opsala od sousedky. Dívka zřejmě měla IQ tykve a tomu odpovídal i výsledek. Samozřejmě - jako jediné dvě uchazečky jsme nebyly ke studiu přijaty. Podvádět se zkrátka nemá. Škola na spisovatelku neexistovala a tak nezbylo, než se stát něčím zcela jiným. Když si ale člověk něco opravdu moc přeje a je ochoten si kvůli tomu dát třeba i tu pomyslnou nohu za krk, má našlápnuto k tomu, aby se mu přání plnila. Dost jsem se sice načekala, ale nakonec jsem se dočkala několika papírových dětí… Jsou určeny především ženám a mají za cíl je pobavit a připomenout jim, že věk je jenom číslo, případně pomluva rodného listu a že sny jsou tu od toho, aby se plnily. Kromě psaní ale dál pilně čtu. A hledám. Hledám knížky, které v tu správnou chvíli dodají potřebný humor. Někdy laskavý, jindy ostřejší, ale nikdy ne zlý. S tím, jak je svět plnější násilí, různých negativních jevů a špatných nálad, vyhledávám stále častěji takové, které zlo skrývají. A zjišťuji, že zdaleka nejsem sama. Ohlasy na knížky Marcely Mlynářové, po jejichž přečtení i důchodkyně potřebující ke konzumaci řízku mixér usoudí, že život stále stojí za to naplno žít, ohlasy na útlé knihy Ivanky Deváté a na mnohé další, které vznikly v českých „luzích a hájích“, jsou toho důkazem. A já mám nyní opět jedno přání. Aby se v té současné hromadě zahraniční literatury, samozřejmě mnohdy kvalitní a přínosné, knihám českých autorů podařilo přežít a aby se v jejich množství neztratily. Eva Brabcová

Komentáře (1)

Ariko
24.01.2016

Moc hezky napsané :) Jsem ráda, že se najdou odvážné ženy, které se pouštějí do literatury