Spisovatel Jan Bauer: "Desetiletým školákům bych své knížky číst raději nedával"

blog

22.05.2015 v 09:08 / Hřibče (1152 views)
Spisovatel Jan Bauer: "Desetiletým školákům bych své knížky číst raději nedával"
Rozhovor se spisovatelem Janem Bauerem

Narodil jste se těsně před koncem války, poznamenal vás tento fakt ve vašem budoucím zájmu o historii?
Narodil jsem se doma ve sklepě, protože jihlavskou nemocnici zabrali zranění němečtí vojáci, a to včetně porodnice a navíc byl právě nálet. Hned po osvobození mi rudoarmějci málem zastřelili otce, protože si v opilosti jeho uniformu československého důstojníka spletli s uniformou wehrmachtu. No a pak nás vystěhoval maršál Malinovskij, protože si nájemní vilu, kde rodiče tehdy bydleli, zabral pro svůj štáb. Všechny tyhle věci jsem se dozvídal nějak postupně a vyvolávaly ve mně zvědavost. Usoudil jsem, že je dobré vědět, co se kdysi událo, byť se to často dozvídáte jaksi nedopatřením a na přeskáčku.

Jak jste jako dítě vnímal československé poválečné období? Přece jen to byla doba poměrně dost pohnutá, plná nejistoty a strachu…
Budete se asi divit, ale navzdory tomu, že panovala 50. léta, prožil jsem krásné dětství. Pravda, neznali jsme banány a žvýkačky, měli málo hraček a o to víc o ně pečovali, ale matky se nás nebály pustit na celé odpoledne ven, a pokud vím, nikomu se nikdy nic nestalo, a to se prosím ještě nacházelo dost nevybuchlé munice z války. Hodně jsme si hráli na válku, protože stále ještě visela ve vzduchu, chodili jsme sbírat amerického brouka mandelinku bramborovou a živě si dodnes pamatuji to, co se dělo, když umřel Stalin a deset dní na to i Gottwald. Toho 14. března 1953 byl po dlouhé tuhé zimě první skutečně jarní den, tál sníh, slunce krásně svítilo, dělal jsem si potůčky z tajícího sněhu, když tu přiběhla vyplašená maminka a povídá, abych hned šel domů, že umřel pan prezident. Dodnes si myslím, že počasí občas kopíruje historické události. Když umřel Gottwald, začalo krásné jaro, ale když 21. srpna 1968 přijely ruské tanky, byl na léto velmi chladný den. Jak symbolické!

Jaký měli vaši rodiče vztah k literatuře? Vedli vás k ní už od dětství?
Rodiče měli velkou knihovnu, odebírali Knižnici Lidových novin a knihy z Evropského literárního klubu, mezi knihami jsem doslova žil a pochopitelně je dostával k Vánocům pod stromeček. Živě si pamatuji na to, když jsem dostal Jiráskův román Proti všem. V té době jsem miloval husity, zejména Žižku, v kině hltal Vávrovu husitskou trilogii a v deseti letech jsem podle turistických průvodců sepsal Dějiny Prahy. Ten sešit dávno nemám, ale pamatuji si jednu svou rozkošnou větu o Janu Husovi ukazující, jak jsem byl jako dítě poplatný tehdejší době. Napsal jsem totiž o betlémském kazateli doslova: „Ten se však nelíbil pánům, a proto ho upálili…“ K tomu není co dodat.

V jednom rozhovoru s vámi jsem četla, že dějepis jste měl rád už jako dítě. Co způsobilo, že jste jako malý kluk tíhl ke krásám a tajům historie?
Asi to, že jsem se narodil a vyrůstal v někdejším královském horním městě Jihlavě, které má velmi romantickou atmosféru, otec mě vodil do zdejšího muzea a na vlastivědné vycházky po jihlavských hradbách. Jako kluci jsme hledali staré štoly, kde se kutalo stříbro, chodil jsem do dějepisného kroužku, s rodiči jezdíval do Telče, kde se narodil otec, podle mne nejkrásnějšího moravského města, zkrátka těch podnětů bylo dost, byť postupně převážily i jiné záliby.

Jaké byly vaše spisovatelské začátky? Pokoušel jste se o psaní delších textů již na základní škole nebo až později?
O tom, že jsem jako desetiletý sepsal Dějiny Prahy, jsem se už zmínil. Později však převážil zájem o sci-fi, však to byla doba prvních letů do vesmíru a nadšení spojeného s prvními sputniky. Hltal jsem tehdy Babulovy Signály z vesmíru a Planetu tří sluncí, Lemovy Astronauty, Běhounkovu Akci L, a to všechno rozněcovalo mou fantazii a vedlo k pokusům o vlastní sci-fi povídky. Naštěstí se nic z toho nedochovalo.

Prozraďte mi, co vás přimělo vystudovat zemědělský obor, když jste tak tíhl k historii a měl kladný vztah k literatuře? Bylo to dáno dobou a okolnostmi, nebo úplně něčím jiným?
Bylo to dáno mou přísnou a opatrnou maminkou. Když jsem končil gymnázium, kterému se tehdy říkalo střední všeobecně vzdělávací škola, bydleli jsme v Českém Krumlově. Chtěl jsem jít studovat žurnalistiku nebo tehdy velmi módní sociologii, ale matka mě nechtěla pustit do Prahy v obavě, že bych se bez jejího dozoru toulal po hospodách a běhal za děvčaty. Od Krumlova nejblíže v Českých Budějovicích byly tehdy dvě fakulty, a to pedagogická fakulta a provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské. Dostal jsem tedy na vybranou mezi nimi, a protože jsem kantorem být nechtěl, zcela lhostejně jsem zvolil „hnojárnu“ a nakonec ji opravdu, byť s odřenýma ušima, dostudoval. Musím však přiznat, že se mi zemědělské vzdělání později hodilo, díky němu jsem se dostal do redakce Zemědělských novin a napsal svou první knížku „Uživí naše planeta lidstvo?“.

A teď z opačné strany. Kdy a díky čemu jste si poprvé uvědomil, že přece jen psaní je pro vás to pravé?
Už na střední škole jsem psal básničky a povídky, na vysoké škole jsem pak založil a redigoval studentský časopis, a když ho zakázali, založil jsem nový. Zároveň jsem přispíval do krajského deníku Jihočeská pravda a do týdeníků Student a Mladý svět. Vzhledem k tomu, že jsem na fakultě promoval v roce 1968 v době Pražského jara a doba byla uvolněnější, nemusel jsem jít pracovat na statek v pohraničí, ale rovnou po promoci jsem nastoupil do redakce Jihočeské pravdy. Pak ale přijely tanky a já následné prověrky a vyhazovy přežil jen díky tomu, že jsem byl od podzimu 1969 na vojně a po ní raději utekl do Prahy do redakce Večerní Prahy. V té době jsem ani nepomyslel na literaturu a byl rád, že jsem se alespoň udržel v novinách.

Za svůj život jste napsal přes sto knih a právem jste tak označován za nejplodnějšího žijícího českého autora. Tak úžasný úspěch si asi těžko dovede člověk na začátku své kariéry představit, že?
Napsal jsem podstatně více než 100 knih, letos na podzim jich bude už 150. Že bych mohl být úspěšný, jsem si uvědomil náhodou, když v roce 2000 vyšel první svazek pětidílných Záhad českých dějin. Potkal jsem tehdy známého pražského knihkupce Vráťu Ebra a ten na mne volal cosi o úžasném čtení. Zprvu jsem si myslel, že si dělá legraci, ale když mne ubezpečil, že mé Záhady má v knihovně hned vedle Palackého Dějin a Horových Toulek českou minulostí, pochopil jsem, že jsem asi na správné cestě. Pokud jde o historické romány, k těm mě přivedl bývalý ředitel nakladatelství MOBA docent Josef Ströbinger. Postěžoval si mi asi v roce 2005, že se jim literatura faktu špatně prodává a po několika sklenkách fernetu mě přesvědčil, abych psal historickou prózu. A v následujícím roce vyšel můj první román Tajemství královnina zpovědníka.

Vaše historické příběhy oslovují čtenáře napříč generacemi. Čím si myslíte, že je to způsobeno?
Neřekl bych napříč generacemi. Desetiletým školákům bych své knížky číst raději nedával. Jejich hrdinové jsou totiž většinou opilci a děvkaři. Ale na druhou stranu právě takové postavy mohou dodávat mým historickým románům a detektivkám důvěryhodnost. Snažím se, aby v mých knihách byl namíchán ten správný mix napětí, tajemství a humoru a snad občas i poučení. Ale jen jaksi mimochodem a v malých kapkách.

Popište mi, jak probíhá vaše příprava před psaním každé knihy? Tvoříte si osnovu příběhu? Studujete odborné publikace o historii?
Nejdříve musím mít představu hlavní zápletky a nějaký dramatický začátek. Jenže pak se mi to zpravidla zvrtne, postavy ožívají a začínají jednat podle svého a nikoliv podle mých původních úvah. Na druhou stranu jsem tomu rád, protože to znamená, že jsem na dobré cestě. Samozřejmě se psaní historických románů neobejde bez studia dobových reálií. Když píšu příběhy Jakuba Protivy z Protivce a mnicha Blasia, mívám na kolenou plán Prahy z doby krále Václava IV. a chodím se svými hrdiny městem podle něj. Stejně tak musím znát, jak se lidé v té době oblékali, co jedli a pili, jaké měli zbraně a podobně.

Prozraďte mi, na jaké knize v současné době pracujete?
V červnu vychází detektivka Smrt papaláše, která se odehrává v redakci jednoho pražského deníku v době tuhé normalizace v 70. letech 20. století. Při jejím psaní jsem hodně využíval vlastní vzpomínky na redakci Zemědělských novin, mé někdejší působiště. V srpnu vychází ve druhém rozšířeném vydání má kniha Vládci českých zemí představující hodně populární formou, naše panovníky a prezidenty od velkomoravského knížete Mojmíra I. až po Miloše Zemana. Na podzim vychází pod názvem Zlatodějové moje starší trilogie z doby Rudolfa II. Ale co právě píšu, nikdy zásadně neprozrazuji. Přece jen jsem v tomto ohledu trochu pověrčivý.

Jak trávíte volný čas, když zrovna nepíšete?
Píšu prakticky denně a volný čas musím věnovat našim zvířatům, máme pět psů a devět koček, většinou jsou to velmi milí tvorové, které jsme s manželkou zachránili nebo si vzali z útulku, hraji si s vnoučaty, musím se starat o zahradu, sekat trávu, připravovat dřevo na zimu, prostě mám normální běžné starosti venkovského člověka. No, a když vybude čas, rád čtu nebo si zajdu na pivo do hospody.

Těšíte se na léto? Jak ho většinou trávíte?
Léto je období, kdy nemusíme topit, zato hodně roste tráva, která potřebuje sekat. Už dávno nejezdím nikam k moři, naše zvířata nemohu opustit. Dříve jsem hodně jezdíval na kole po jižních Čechách, ale jak stárnu, mám na to stále méně sil a chuti. A sbírání hub nebo chytání ryb mne nikdy příliš nelákalo.

Zaujali vás v současné pestré nabídce nějaké knihy, které byste si přál během léta přečíst?
Mám u postele takový komínek z knih, které se postupně snažím přečíst a často ho doplňuji, a to nejen o novinky, ale i o starší tituly, k nimž jsem se buď nedostal, nebo si je chci přečíst znovu. A také musím sledovat, co píší mí kolegové a přátelé jako Vlasta Vondruška, Ota Dvořák, Standa Češka nebo Franta Niedl.

Je něco, co byste rád vzkázal svým čtenářům?
Čtěte si o historii, protože právě v minulosti často naleznete recept na pochopení současnosti. Ne náhodou napsal Cicero, že historie je učitelkou života. Málokterý ze starověkých citátů je tak pravdivý!

Děkuji za rozhovor.

zdroj fotky: FB stránka nakladatelství MOBA

Komentáře (2)

Hřibče
24.05.2015

Děkuji, jsem ráda, že se Vám rozhovor líbil. :)

pavlinda
24.05.2015

Pěkné-díky,pane Bauere a Hřibče.