S tebou, nebo bez tebe. Psychologicko-romantický příběh na pokračování. Část šestá

blog

24. září v 20:14 / SáraHašková (205 views)
S tebou, nebo bez tebe. Psychologicko-romantický příběh na pokračování. Část šestá
Je pondělí. Dneska má přijet Richard. Karla se podívala na hodinky. Budou tři, musí jít do školní knihovny, studenti už na ni budou čekat, mají přece doučování. Uložila opravené písemky na hromádku a začala se chystat na hodinu.
„Tak já už letím, mám dneska dost,“ řekla kolegyně Lenka.
„Já taky, ale ještě mám to doučování. Přijdu domů zase za tmy,“ povzdychla si Karla.
„Ty bestie z prváku mi dávají zabrat.“
„Taky je moc nemusím,“ přitakala Karla, „hlavně toho Kurowského. Na to, že je bažant, tak je pěkně ofrklý.“
„Ještěže tam nemám třídnictví. Jenomže Janoušek na ně očividně nestačí.“
„Však už budou vánoční prázdniny, trochu si odpočineme,“ řekla Karla.
„Už odpočítávám dny,“ řekla Lenka. „Tak se měj, pěkný zbytek dne a dobře dojeď domů, pa.“
„Ahoj,“ rozloučila se Karla.
Na doučování přišli pouze čtyři žáci. Má to vůbec smysl zde zůstávat? „Proč nepřišel Lukáš? Nevíte někdo?“ zeptala se Karla. „Ve škole normálně byl.“
„Zdá se mi, že chodí na tenis,“ odpověděla Karolína Karásková.
„Na tenis? V zimě?“
„Máme tady sportovní halu.“
„Jistě,“ řekla Karla trochu otráveně.
„Dobře, tak začneme i tak. Napište si nadpis – Devenir + adjectif. Sloveso devenir, tj. stát se nebo stávat se - vytváří ve spojení s některými přídavnými jmény řadu dalších významů, například, zapisujte si: devenir triste, tedy zesmutnět, devenir riche – zbohatnout,“ diktovala. „Pokuste se přeložit větu Il est devenu journaliste, zvládne to někdo?“ pohlédla na studenty.
Mlčeli.
Karla zalistovala učebnicí. Hledala další frázi.
„Stal se novinářem.“
Odtrhla oči od knihy a podívala se na studenty.
„Ano, Dominiku, moc dobře.“
Zase Dominik. A co ti ostatní? Chytají se vůbec? Napadlo Karlu.
„Napište si další větu, tentokrát to bude otázka. Que veux-tu devenir? Karolíno?“
Karolína vzhlédla. Mlčela.
„Eh….hm….Staneš se?“ pokývala rameny, jakože si není jistá.
„Ne, to není přesné. Que veux...znamená….“ pokračovala Karla….
Přihlásil se Dominik. „Ano, Dominiku.“
„Čím chceš být nebo čím se chceš stát?“
„Ano, to tak je to přesně,“ přitakala.
Karla si povzdechla. Podívala se na hodinky. Ještě půl hodiny. Je to na nic.
Ve čtyři hodiny žáci odcházeli.
Ukládala si učebnice a pomůcky.
Dominik stál ve dveřích.
„Dominiku“,“ zahlédla jej.
„Já jen, …. chtěl jsem vám zase pomoci s tou tabulí, ať se s tím netaháte, vždyť je větší, než vy,“ nabídl se.
„Jé, no dobře, klidně můžete, jste hodný,“ řekla Karla.
Dominik vešel zpátky do knihovny, obešel Karlu, vzal těžkou tabuli do rukou, přesunul ji a opřel do rohu jako naposledy.
„Tak a je to,“ řekl Dominik a podíval se na ni.
„Díky.“
„Není zač. Tak nashle.“ Rychlou chůzí vyšel ven.
„Na shledanou,“ rozloučila se Karla.
Naskládala učebnice od tašky.
Venku byla tma.


Vešla do domu, v obývacím pokoji a v jídelně se svítilo. Richard se už vrátil. Hodila klíče na stůl a těžkou tašku s učebnicemi a knihami položila vedle botníku.
„Ahoj lásko,“ přiběhl k ní Richard a políbil ženu na tvář.
„Ahoj,“ řekla trochu sklesle Karla.
„Tak už jsem doma,“ řekl a Karlu objal. „Hrozně jsi mi chyběla.“
„Musím se jít osprchovat a převléci, mám toho dneska dost.“
„Náročný den?“
„Ano, mám to doučování. Stejně je to asi k ničemu, protože nevidím žádný posun a jeden kluk tam přestal chodit.“
„Neboj se, budou brzy Vánoce, můžeš odpočívat,“ řekl Richard s jeho typickým optimismem v hlase. „Dívej, co jsem koupil, šumivé víno,“ usmíval se.
Karla se podívala směrem k šampaňskému a dvěma přichystaným skleničkám.
„Dám si později, teď se fakt potřebuju dát trochu do kupy. Vůbec nevím, jak letos budu něco shánět na Vánoce.“
„Však já nic nechci, hlavní je, že mám tebe.“
No jasně, říkala si Karla. Vánoce. Začínala ty svátky nesnášet, jsou to přece rodinné svátky, kdy nejbližší mají trávit spolu u vánočního stromečku. Děti se těší z rozbalování dárků…..ach jo, zase jí bylo úzko. Minulé Vánoce trávila nad opravováním písemek, byla z toho celá frustrovaná. Záviděla všem mámám, které lítají po městě a shánějí dárky pro své ratolesti. Ona může maximálně poslat dárky dětem své sestry a manželovi koupit láhev dobré skotské whisky.
Odešla nahoru do ložnice, svlékla se, opláchla a na chvíli si lehla do postele. Po půl hodině za ní přišel Richard. Karla už tvrdě spala.
Do Vánoc zbývaly necelé tři týdny. Nijak to letos nebude přehánět. Doma mají vše uklizeno, jelikož se nedávno přistěhovali. Možná jen trochu utře prach v hale. Richardovi koupí jako každý rok láhev s nějakým dobrým alkoholem, možná i dražší doutník, Richard si při výjimečných situacích rád zapálí. Ona kdysi také chvíli kouřila, na vysoké škole, ale přestala hned po svatbě, kvůli tomu plánovanému těhotenství.
Tak přece jen chtěla mimino hned po svatbě. Takže před sedmi lety? A pořád nic. Už měla vybraný kočárek, postýlku, měla o všem přesnou představu, jak by oblékala chlapečka i holčičku, jenomže dítě pořád nikde. Už ať jsou ty svátky za nimi, neměla je ráda. Teď už ne. Třeba zase začne, až bude mít děti, ano, to bude jiné, určitě si je spolu užijí, ale nyní na ni doléhal spíš smutek.
Seděla v kabinetě, měla rozečtená nějaká skripta. Už ani nevěděla, co čte.
„Tak co? Napečeno, vše připraveno na svátky?“ vytrhla ji z jejich chmurných myšlenek Lenka.
„Ale ne, ještě jsem se k tomu nedostala, pořád trávím čas v papírech. Lítám mezi školou a fakultou.“
„Obdivuju tě, jak to vše zvládáš, to je neuvěřitelné.“
„No, nezvládám, čekala jsem, že mi to půjde líp, myslím ten výzkum na fakultě, ale pořádně se k tomu ani nedostanu, domů se vracím pozdě a jsem už potom unavená.“
„Jasně, to chápu, počkej teprve, až přijdou děti.“
Zase ta zmínka o dětech. To je neuvěřitelné. Podívala se na hodinky, nejraději by už zmizela. Dneska má zase to doučování.
„No nic, už mizím, mám zase to doučko, uvidím, kolik jich dneska přijde.“
„Já už taky jdu, tak se měj.“
Byly přesně tři hodiny, Karla už seděla v knihovně u kulatého stolu. Bylo ticho, jakoby ve škole nikdo nebyl. Venku se stmívalo, za pár minut bude úplná tma. Ale cítila se příjemně mezi všemi těmi knihami, dobré místo na doučování.
Slyšela kroky, studenti už přichází.
„Dobrý den,“ pozdravil student.
Karla vzhlédla od svých poznámek směrem ke dveřím.
Byl tam pouze jeden žák. Dominik.
„Dobrý den,“ odpověděla Karla. „Je tam venku ještě někdo?,“ zajímala se.
Dominik pokýval hlavou, že není.
„Že by už nikdo nepřišel?,“ divila se Karla.
Dominik se posadil ob dvě židle od Karly, nachystal si sešit a vytáhl učebnici. Karla se na něj zadívala. „No, chvíli počkáme a když tak to pro dnešek rozpustíme, zřejmě už nikdo nepřijde,“ řekla Karla.
„Já tady jsem,“ usmál se Dominik.
Karla přikývla. „Ano, ale sám moc dobře víte, že doučování nepotřebujete, jste čím dál lepší, na třeťáka až moc dobrý, řekla bych.“
„To díky tomu doučování,“ zavtipkoval.
„Jo, jasně,“ zasmála se Karla a začala leštit tabuli.
„No, myslel jsem, když tady nikdo není, že byste se třeba mohla podívat na moje básně, které jsem napsal ve francouzštině.“
Karla se k němu otočila a podívala se na něj.
„Vy píšete básně? Ve francouzštině?“ divila se Karla a povytáhla obočí.
„Jo,“ řekl jakoby nic Dominik.
Karla položila hadr z tabule na stůl a přisedla si k Dominikovi. Ten kluk se jí zdál nějaký zvláštní. Chytrý kluk, ale žádný vlezlý šprt. A tak proč by nemohl psát básně, plno puberťáků píše básně, ovšem ve francouzštině? No proč ne, někdo hraje odpoledne tenis, někdo si zase píše verše.
„O čem píšete?,“ zeptala se se zájmem Karla.
„Tak různě,“ pokýval rameny Dominik. „Hodně třeba o samotě, no jsou to spíš takové existenciální verše, les vers existentiel,“ odpověděl a podal pár zmuchlaných papíru Karle. Podívala se udiveně na Dominika, poté se začetla do jeho tvorby.
„Toi qui te sens perdu, seul avec sa conscience….“ četla si pro sebe Karla.
Překládala si je.
„To je báječné, opravdu.“
Dominik se usmál. „Díky.“
Karla se zadívala na toho zvláštního studenta. Je trochu bledý, řekla si. Chodí vůbec někdy ven? Teď je vlastně zima.
„Nebo tady, podívejte, nejsem si jistý tím obratem,“ řekl Dominik a naklonil se blíž ke Karle.
Hezky voní, řekla si v duchu.
„Elle sont aussi mal,“ začal číst Dominik svou báseň a ukazoval na verš prstem.
Karla si v duchu text překládala. „Ano, v té básni to vyznívá něco jako, jsou také bolestivé nebo jsou také špatné, myslím, že se to tam hodí.“
Dominik přikývl. Odhrnul si vlasy z čela, které mu padaly do očí.
Karla si ho prohlížela. Přiváděl ji trochu do rozpaků. Byl moc milý, ale opravdu zvláštní, divný, takový přízrak z minulosti. Dokázala si jej představit, jak sedí na absintu v nějaké krčmě a povídá si Verlainem a Rimbaudem o svých představách a obrazech, které dokáže s takovou lehkostí zachytit na papír.
Dominik se na ni taky díval, zíral na ni.
Cítila se nesvá.
„No…,“ přerušila tu podivnou atmosféru, která mezi nimi panovala. Podívala se na hodinky. „Je už tři čtvrtě na čtyři, nikdo nepřišel, takže půjdeme.“
„Doufám, že nelitujete toho stráveného času se mnou, nechtěl jsem vás nějak zdržovat,“ omlouval se Dominik a začal si balit věci do své brašny, kterou nosil přehozenou přes krk.
„Ne, vůbec ne, naopak jsem ráda, že jsem si mohla přečíst básně takového talentovaného básníka,“ pochválila ho.
Dominik se stydlivě usmál.
„Díky. Počkejte, pomůžu vám zase s tou tabulí,“ nabídl se.
„Ach, ano.“
Karla si zabalila své věci, zamkla knihovnu a společně vyšli ze školy. Byla už tma, venku slabě sněžilo.
Stáli naproti sobě.
„Tak, na shledanou a dobře dojeďte,“ rozloučil se Dominik.
„Taky dobře dojděte domů.“
„Na internát,“ opravil ji Dominik.
„Jistě, tady za rohem, že? Na shledanou,“ řekla a nejistě náznakem zamávala.
„Uvidíme se zítra,“dodal ještě Dominik. Karla rychle odcházela směrem k autu. Venku bylo příšerné počasí.

„Je sobota, co kdybychom si zapálili krb, něco v něm opekli a udělali si hezký romantický večer jen sami dva,“ navrhl Richard.
Vždyť jsme pořád sami, prolétlo Karle hlavou.
„Co chceš opékat v krbu? Nechceš s tím počkat na jaro nebo léto na zahradu?“
„Tak můžeme si jenom zapálit ten krb, pustíme si nějakou relaxační hudbu a natáhneme se na sedačku, co říkáš?“
„Jo, proč ne, jenom dočtu poslední stránku,“ řekla Karla, zase zabraná do práce.
„Tak já mezitím rozliju víno. Bílé nebo červené?,“ zeptal se.
„Ehh….“
Richard čekal.
„Tak jaké?“
Karla ho nevnímala.
„Co?,“ zeptala se.
„Bílé nebo červené?,“ zopakoval Richard.
„Třeba červené,“ odpověděla a rychle se zpátky zadívala do skript.
„Modrý Portugal?,“ ptal se dále Richard.
Karla nereagovala. Něco si podtrhávala ve skriptech.
„Karlo,“ řekl netrpělivě Richard.
„Co?,“ podívala se na něj.
„Modrý Portugal?“
„Jo, jo, je mi to jedno.“
„Čekám na tebe v obýváku, jdu zapálit krb.“

Richard čekal na Karlu celých 45 minut. Vypil už dvě sklenice vína a sám se díval do rozpáleného krbu.
„Jsem tady myšáčku,“ řekla a posadila se vedle Richarda.
Nereagoval.
Vzala sklenici s vínem a napila se.
„Musela jsem to dodělat, před svátky musím odevzdat část práce, nemůžu za to,“ omlouvala se.
Mlčky se na ni podíval.
„Tak už se nezlob, jsem tady,“ podívala se na něj smutným prosebným pohledem.
„Na tebe se přece nedá zlobit. Pojď sem,“ řekl a manželku objal.
Políbil ji na rty. Začali se líbat.
„Tak co kdybychom to dneska zase zkusili?,“ zeptal se Richard a hladil Karlu po celém těle.
Karla neodpověděla, jen se na manžela usmívala a líbala ho na krku, na hrudi.
Zhasli lampu, svítil pouze oheň v krbu. To je opravdová romantika, napadlo ji.
Poté už na nic nemyslela. Tu noc se milovali na sedačce v obývacím pokoji, kde poté také usnuli. Víno zůstalo nedopité.
Do Vánoc zbýval už pouze týden a Karla si nutně potřebovala půjčit v knihovně nějaké knihy a časopisy, které chtěla přes svátky přečíst. Jindy zkrátka nemá čas, tak alespoň k něčemu jsou ty Vánoce dobré, napadlo ji.
Bloudila mezi regály, nemohla své tituly najít, asi se bude muset zeptat personálu.
Podívala se na seznam titulů, které potřebovala. Patrick Modiano, takže M, musí najít M.
Došla k regálu s hledaným písmenem.
„Mo,…Mo…,“ říkala si potichu pro sebe a očima sledovala hřbety knih. „Tady,“vzala knihu do ruky a prohlédla si ho. Ulice temných krámků, velice oceňovaná kniha. Snad ji bude bavit.
Otočila se a chystala se k regálu s autory začínajícími na V. Kousek od ní stál vysoký hubený střapatý kluk. Zadívala se na něj, jakoby ho už….otočil se.
„Jé, dobrý den Dominiku, co tady děláte?,“ zeptala se překvapeně a usmívala se.
„Dobrý den paní profesorko. No přišel jsem si půjčit pár knih,“ odpověděl a taky se na ni široce usmíval.
„No, jasně, co se asi tak dá dělat v knihovně, že? Taková hloupá otázka,“ zakoulela očima.
„Ale ne, co to máte?,“ zeptal se a podíval se na knihu, kterou měla Karla v ruce.
„To je kniha jednoho současného francouzského spisovatele, potřebuju ji k jednomu výzkumu, no to je jedno. Co hledáte vy?“
„Chtěl jsem si na svátky půjčit nějakou povinnou četbu do literatury, hledám Remarqua, pod R jsem ho nenašel, tak zkouším pod M jako Maria.“
Karla se rozhlédla. „Myslím si, že spíš bude asi ve skladu, je to přece jen starší kniha, tady jsou většinou ty novější knihy nebo bestsellery.“
„Na západní frontě klid není bestseller?“
Karla se zasmála. „No….vyzkoušejte spíš ten archív.“
Dominik se na ni podíval. Trochu zvážněl.
Mlčel.
Díval se na ni.
„Nechtěla byste se mnou na kafe? Mám docela chuť, znám tady jednu fajn literární kavárnu“ zeptal se.
Karla se na něj zadívala. Znejistěla.
„Nemyslím si, že….“
„Znáte to tady?,“ skočil jí do řeči Dominik. „Myslel jsem, že jste ve městě nová.“
„Vlastně ano,“ přikývla Karla, „ale….“
„Jedno kafe. Rád bych si prohlídl tu vaši knihu.“
„Klidně vám ji potom půjčím, ale nemyslím si, že by……“
„Už ten název je docela působivý a lákavý pro čtenáře.“
Karla přemýšlela. Podívala se na hodinky. Bylo půl páté. Nebyla si jistá, zda je to nejvhodnější způsob, jak trávit páteční odpoledne. Rozhlédla se kolem sebe.
„Dobře, tak jedno kafe,“ souhlasila.

V kavárně se cítila dobře, dokonce zde byl i krb s živým ohněm. Všude okolo byly knihy, v policích, na parapetech, na prázdných oprýskaných židlích.
Seděli s Dominikem u malého stolku vedle okna. Venku hustě sněžilo.
„Takže tady rád chodíte?,“ zeptala se Karla.
„Ano, někdy. Napsal jsem zde dvě své básně. Ale nebaví mě to tady samotného, lepší v nějaké společnosti.“
„Ano, to chápu, taky nejsem ráda sama,“ řekla a na mysl ji zase vyskočil Richard, jeho práce, bezdětný život.
„Jistě máte plno přátel.“
„Hm…..ani ne,“ zapřemýšlel Dominik. „Moc si s lidmi nerozumím.“
„Jste spíš introvert?“
„To bych neřekl, ale je jen málo lidí, s kterými si můžu popovídat. Tak jako s vámi, třeba.“
Pohlédl na ni.
Zvláštní mladík, napadlo ji opět.
Přikývla a napila se espressa.
„Takže jste na internátě? Není vám smutno po domově?,“ ptala se dále.
„Ani ne. Rodiče jsou už starší, měli mě docela pozdě, jsem jedináček. Rodiče opravují dům kousek od Jeseníku, zřejmě bych jim tam přes školní rok jenom překážel, mám rád tady tu svoji malou cimru na intru.“
V pozdějším věku, to je kolik? Napadlo Karlu. Je už taky v pozdějším věku? Kolik jí bude, až bude jejímu dítěti 17? Záleží, v kolika se jí narodí, pochopitelně.
„Na Vánoce ale snad jedete domů,“ zajímala se Karla.
„Ano, ale hned před Silvestrem se vracím, mám totiž práci.“
„Práci?“
„Brigádu v McDonaldu,“ usmál se Dominik.
Karlu to překvapilo. Jeho rodiče zřejmě nebyli tak bohatí, jak tvrdila Fialová. A nebo si zkrátka chtěl student vydělat peníze sám. To oceňovala.
„To je obdivuhodné, že stíháte jak práci, tak i školu a navíc s takovými vynikajícími výsledky.“
„Pochopil jsem, že vy taky máte hned několik prací, do toho ještě ta doučování.“
„Ne, mám jednu práci, akorát si dodělávám doktorát tady na univerzitě.“
„Doktorát? Z čeho?,“zajímal se Dominik.
„Vlastně zatím jen sbírám nějaké materiály k disertační práci, tu budu psát asi tři roky. Zatím sestavuju seznam současných francouzských autorů, pročítám je a dělám analýzy děl, srovnávám je, jejich úspěšnost na trhu a takové. No těžko se to vysvětluje.“
„Chtěl bych být jako vy, všechno vám tak jde nějak od ruky.“
Karla se na studenta usmála. „Ale nejde, bere mi to plno času, je to vlastně hrozné.“
Dominik se k ní trochu přisunul. Omylem se otřela svou nohou o jeho. Rychle ucukla.
„Už jste uvažoval o nějaké vysoké škole?“
„Tak trochu. Ano, no možná bych se rád věnoval jazyku, stejně jako vy, ale učit bych nechtěl, spíš nějaké překlady. Otec mě chce ovšem dát na medicínu, ale nevím, jestli by to bylo pro mě.“
„Známky na to máte. Ale tak ještě máte více jak rok čas na rozmyšlenou,“ řekla a opět se napila kávy.
„Vy jste hned věděla, že se budete věnovat učitelství a francouzštině?“
Karla zapřemýšlela. „Vlastně ano….,“ odpověděla. „Na gymnáziu jsem navštěvovala odpoledne kurzy francouzštiny, jazyk se mi líbil, tak jsem se poté přihlásila na fakultu romanistiky, studovala jazyk a literaturu, nakonec jsem měla možnost jet na stáž do Paříže, tak jako pojedete vy.“
Dominik přikývl. Usmál se na ni.
Zdálo se jí, že je nějak blízko, zase cítila tu vůni. Jaký parfém používá? Voněl jinak než Richard. Mladistvěji. Pleť měl hladkou. Oči tak tmavé, stejně jako jeho vlasy. Lehce vlnité, po stranách rozcuchané. Zase mu pramen spadl do očí.
Podíval se na její kafe. Měla již dopito.
„Nedáme si ještě jedno?,“ navrhl Dominik.
„Nevím, já….“
„Já vás zvu,“ trval na svém a hned se rozhlížel po číšníkovi.
Karle se sedělo dobře, ale už by zřejmě měla jít. Sevřela rty. Začala klepat jednou nohou. Byla nervózní?
Číšník přišel ke stolu.
„Možná bych si spíš dala džus,“ řekla Dominikovi.
„Dobře, tak prosím dva džusy pane…“
„Pomeranč?,“ zeptal se Karly.
„Ano,“ může být.
„A ještě vodu bych poprosila, díky,“ dodala Karla.
Chvíli mlčky seděli. Karla si mladíka prohlížela. Až teď si všimla, že mu to docela sluší. No, vlastně je pohledný, určitě se líbí plno holkám. Proč takový kluk nemá holku a potuluje se po škole někde po kavárnách, kde píše básně. O samotě. Existenciální verše. Ale třeba se mýlí a někoho má. Ptát se ho určitě nebude.
Číšník donesl dva džusy a sklenici s vodou. Napila se.
„Jak budete trávit svátky?,“ zeptal se Dominik.
„Ani nevím, asi doma s manželem. Možná přijede sestra s dětmi. Moc Vánoce nemusím,“ přiznala.
„To já taky ne, i když mám své rodiče rád, tak přesto mezi námi cítím ten generační rozdíl.“
Karla zaváhala.
„Říkal jste, že vás měli rodiče v pozdějším věku…..“
„Ano, mamce bylo už přes 40, myslím 43.“
„Aha…,“ Karla nechtěla vyzvídat. Možná to bude mít tak stejně. Zesmutněla.
„Přál jste si sourozence?“
„Docela ano, máme velký dům a jsme jenom tři, cítím se tam dost osaměle. Možná, kdybych měl nějakého bráchu nebo ségru, bylo by doma veseleji,“ připustil.
Vím, o čem mluvíš, říkala si Karla pro sebe v duchu. Místo toho jenom přikývla.
„Ale vy máte teda jednu sestru?,“ pokračoval.
Jo, mám sestru, ale nemám žádné děti, řekla si pro sebe.
„Ano, starší sestru Renatu. Bydlí v Brně.“
„Pocházíte z Brna?“
„Ano.“
„Proč jste se přestěhovala zrovna tady?,“zajímal se Dominik.
Snažila jsem se utéct před svými problémy.
„Chtěla jsem změnu.“
Dominik přikývl. „Chápu. Někdy člověk potřebuje změnu.“
Karla se napila džusu. Dominik se zase o trochu přisunul blíž k ní. Zřetelně cítila jeho parfém. Dívala se na něj. Co má ten kluk za lubem?
Venku byl silný vítr a hustě sněžilo, doslova vánice.
Seděl vedle ní.
„Víte, proč jsem začal chodit na to doučování?,“ zeptal se najednou.
Karla na něho pohlédla. Přemýšlela. Byla z něj celá nesvá. Mlčela. Jen se na něj dívala.
„No popravdě opravdu nevím, když vám jazyk jde dobře,“ řekla po chvilce.
Čekala na jeho odpověď, viděla, že si je Dominik trochu nejistý.
„To kvůli vám.“
Karla se na něj podívala. Trochu svraštila čelo.
„Co?,“ nerozuměla.
Dominik se k ní naklonil a pošeptal o ucha – „To kvůli vám.“
Znovu se mu zadívala do černých očí. Nechápala. Nerozuměla.
Byl hrozně blízko. Naklonil se k ní
Políbil ji na rty.
Ucítila trochu jeho sliny na svých rtech. Rychle sebou ucukla a rukou si zakryla pusu. Měla vyděšený pohled.
„Co vás to napadlo….“
„Já, nechtěl jsem……,“ řekl zmateně.
Pohlédla na hodinky, sedm hodin.
„Musím jít domů.“
„Počkejte prosím, já vám to….“
„Ne, je už hodně hodin, opravdu musím.“
Z kabelky vytáhla peněženku a hodila stovku na stůl. „Zaplaťte to,“ řekla, v rychlosti si oblékla kabát a rychlým krokem vyšla ven do vánice.

Domů přijela až před osmou, jela pomalu, venku byla hrozná sněhová bouře.
Zaparkovala před domem. Richard ji už vyhlížel z okna.
Vyšla u auta, mráz ji šlehal po tváři.
Odemkla dveře.
„Kdes byla? Měl jsem o tebe strach,“ řekl Richard místo pozdravu.
„Zdržela jsem se v knihovně,“řekla zadýchaně.
„V knihovně? Tak dlouho?“
„Ano, pročítala jsem tam nějaké články, které jsem si nemohla půjčit domů a ztratila pojem o čase.“
Richard ji pomohl z kabátu.
„Dáš si kafe nebo čaj?“
„Ne, nemám žízeň. Zajdu se nahoru trochu opláchnout, je mi hrozná zima.“
„Mám zapálit krb?“
„Nemusíš, zachumlám se pod peřinu.“
„To zní jako skvělý nápad, můžu se přidat?“
„Ano, ale teď si fakt potřebuju dát horkou koupel,“řekla a spěchala nahoru do koupelny.
Ležela ve vaně, do které si nasypala pár květů sušené levandule. Krásně provoněla celou koupelnu. Přemýšlela. O Dominikovi. O tom, co se dneska stalo. Jak si to jen mohl dovolit. Myslela si o něm, že je slušně vychovaný.
Trochu se na něho zlobila. Ale na druhou stranu jí přece nic hrozného neudělal, je to milý a sympatický kluk. A skromný. Pořád cítila tu jeho vůni, ten parfém, který byl tak výrazný. Ta vůně se jí opravdu zaryla pod kůži. Byla jiná než Richardova obyčejná kolínská.
Bylo jí ho trochu líto, jak tak rychle utekla a nechala ho sedět samotného nad nedopitým džusem. Říkal, že se cítí docela osaměle…..Asi hledá k sobě nějakou spřízněnou duši, pochopila. Ale proč si vybral zrovna ji? Vždyť je mezi nimi takový velký věkový rozdíl. Možná mu inteligencí jeho vrstevníci a vrstevnice nevyhovují. Nyní si uvědomila, že se vůbec nebavili o její půjčené knize, o kterou se Dominik tolik zajímal. Byla to jen záminka? Byla. Stejně jako všechna ta doučování. Už na to nechtěla myslet. Nic se nestalo. Oči se jí zavíraly únavou. Musí ven z vany, aby tady neusnula.
Vstala. Osušila se a oblékla si teplé pyžamo. Rozsvítila si lampičku. Ale ne, je už opravdu unavená. Zhasla ji. Podívala se ven z okna. Vítr a sněhová bouře neustávala. Padla na ni únava. Lehla si a za pár minut a už dřímala.

Bylo pondělí odpoledne a Karla procházela kolem kavárny, ve které seděla v pátek s Dominikem. Nakoukla dovnitř přes okno. Dominik seděl u stejného stolu, kde byli předtím spolu. Byl sám. Měl otevřenou knihu a četl si. Karla povzdechla. Půjde dovnitř a promluví si s ním. Omluví se za ten zbrklý útěk? Ne, to ne.
Vešla dovnitř. Přišla k němu. Stála mu v zádech. Seděl nahrbený nad knihou. Vlnité vlasy odstávaly od hlavy. Takové husté vlasy, napadlo Karlu. Zvlněný pramen mu opět spadl do tmavých očí. Na sobě měl tutéž kostkovanou červeno-černou košili jako v pátek. Zase ta vůně.
„Smím přisednout?,“ zeptala se Karla.
Dominik se otočil a pohlédl na Karlu. Zaklapl knihu.
„Ovšem, posaďte se.“
Vypadal trochu smutně.
„Chtěla jsem jen….“
„Ano, v pořádku, já to chápu….“
Mlčeli. Dívala se na něho. Nejdřív do očí, potom na rty. Pěkné rty, napadlo ji. Srdce jí tlouklo. Cítila mravenčení v břiše. Kdy ho cítila naposledy? To už se snad ani nedopočítá. Přitahoval ji. Trochu se začala potit. Asi z toho krbu, který stál za ní. Bylo jí horko a byla hrozně nervózní. Z čeho? Z něj? Možná sama ze sebe, že zde vůbec přišla. Nemusela tady chodit. Ale chtěla. Chtěla si s ním promluvit. Ale o čem? Dominik nic nemluvil, jenom na ni zíral. Krásný obličej, řekla si v duchu. Pěkné dlouhé hubené ruce. Dlouhé prsty. Krásně tvarované nehty. Trochu dívčí, napadlo Karlu. Zajímalo jí, jestli má vystouplé žily na rukou. Richard je nemá, má hodně chlupaté ruce a takové mohutné, jako chlap mezi čtyřicítkou a padesátkou, no, uvědomila si.
„Já…nevím, co říct….,“vykoktala Karla. Dívala se na něj.
Dominik se k ní naklonil. Cítila jeho dech. Jak dýchá. Políbil ji. Zase. Karla mu polibek opětovala. Líbali se. Voněl po kávě. Mravenčilo jí v břiše. Cítila jeho hladký obličej a tu vůni. Dominikovu vůni. Ještě nikdy jí nikdo tak nevoněl, jako on. Chytla jej vzadu na zátylku za vlasy, ponořila do nich prsty. Byli zde sami, jen oni dva, nikým nerušeni. Druhou rukou ho pohladila po tváři, po krku, na hrudi. Krásně líbá, napadlo ji. Takové krásné rty.
Líbali se. Cítila jeho rty, jazyk…sliny, kávovou chuť…
Slyšela bouchnutí.
Prásk.
Trhla sebou.
Dominik zmizel.
Otevřela oči.
Viděla tmu.
Kde to je?
Rozpoznala svoji ložnici.
Ze spánku ji vzbudil Richard, který přišel do pokoje a průvan zřejmě způsobil silné třísknutí dveří.
Rozespalýma očima se na něj podívala. Nechápala, co se děje.
„Zase jsi usnula miláčku.“
„Ano, aha, promiň.“
„Už jdu taky spát. Spi klidně dál zlato.“ Richard si lehl vedle ní. Přikryl se společnou velkou peřinou. Byla tma. Nic neviděla. Jen trochu měsíčního světla, ale i to bylo slabé přes husté sněžení.
Dívala se do té tmy. Cítila, jak je vzrušená. Děsilo jí to. Nemohla usnout. Pořád ho měla před očima. I všechny ty scény ze snu. Mělo by to pokračování, kdyby ji Richard nevzbudil?

Komentáře (1)

RMarkéta
30. září

Mé podezření se začíná pomalu naplňovat. Připomíná mi to životní příběh jedné mé starší kolegyně od soudu, kam jsem chodila na školní praxi. Uvidíme, jestli to půjde tímto směrem. Třeba ano, třeba ne. :-)