Psychologicko-romantický příběh na pokračování. Část pátá.

blog

20. září v 18:07 / SáraHašková (177 views)
Psychologicko-romantický příběh na pokračování. Část pátá.
Richard byl pryč více jak týden. Kvůli jeho služební cestě musela zrušit i vyšetření párů na imunologii. Měla hroznou zlost. Připadala si tak sama. Kdyby tu měla alespoň to dítě. Nejlépe dvě, ale stačilo by jí jedno. Je jí jedno, jestli by to byl kluk nebo holka, prostě už nějaké chce, teď hned, rychle. Chce už být těhotná a nosit pod srdcem to krásné stvořeníčko, jen její a Richardovo. Dočká se někdy?
Zvoní telefon.
Renata.
„Ahoj, ráda tě slyším,“ pozdravila Karla s upřímnou radostí.
„No ahoj, ty se ani neozveš jak je rok dlouhý. Tak co? Nějaké novinky?“ zajímala se sestra.
„Před týdnem jsem se vrátila z Paříže, byla jsem tam se svými studenty, no a teď jsem tady doma sama. Richard musel odjet pracovně do Prahy, je to k vzteku.“
„No tak to je skvělé. A jak jste pokročili tam s tím?“
„Pořád stejně. Richard je navíc pořád pryč, už jsem fakt zoufalá, Reni.“
Renata mlčela.
„Co škola?“ změnila téma.
„Jo, to jediné mě drží nad vodou, mám skvělé třídy, až na jedny protivné prváky.“
„Co tvé studium na vysoké škole?“
„Zatím to zvládám, ale tak víš, co je teď moje priorita.“
Renata váhala.
„Jaký je teď další postup?“
„Byli jsme objednaní na imunologii, to jsem musela bohužel zrušit, když Richard odjel, on jde pak v lednu na spermiogram, budou mu vyšetřovat sperma. Ach jo, je to všechno tak ponižující.“
Ticho ve sluchátku.
„To zvládnete."
„Připadá mi, že si procházíme peklem,“ slzy měla na krajíčku.
„Mám za tebou někdy přijet?“
„Ne, budu v pohodě. Máš toho plno. Co holky? A co Martin?“
„Sabinka je pořád nemocná, začala chodit do školky, Nikolka teď začala první třídu...a…“
„No jo, velká prvňačka…,“ skočila Karla sestře do řeči.
„Ano, no a Martina, to je celý Martin, hrozně náladová, někdy to jsou doma fakt boje.“
Karla se usmála.
„Přijedete na Vánoce podívat se na dům?“
„Uvidíme, Martin je věčně na stavbách, fakt je toho teď hodně.“
„Jasně, chápu, vím, o čem mluvíš. Teda…,“ zarazila se. „Myslím tím, že chápu, když je někdo pracovně vytížený, raději bych ale zažívala trable s dětmi.“ Smutně se pousmála při té představě.
„Neboj, ještě se naběháš kolem dětí...“

Všechny dny jí připadaly podobné. Pondělí, středa doučování, čtvrteční odpoledne trávila v archívu a univerzitní knihovně, v pátek obvykle volal Richard, v úterý ji čekala dlouhá porada a třídní schůzky. Bylo toho hodně, nenudila se, ale cítila se osamělá. Nejhorší byly dlouhé deštivé večery, kdy stála u okna a dívala se do zahrady. Kdy už se Richard vrátí? Bylo jí smutno po Richardovi, nebo ho potřebovala tam k té věci? Bez muže přece nemůže mít dítě. Proč musel odjet zrovna teď? Blížila se jí další ovulace. Vzdychla. Co tak důležitého musel zařizovat, že byl nucen odjet déle jak na měsíc? Richard o práci nikdy doma nemluvil a Karla tomu stejně nerozuměla. Pohlédla na stůl. Musí si na něm udělat pořádek, měla zde plno rozházených knih, písemných prací, příprav na hodinu. Musí ještě dodělat prezentaci o jazykovém pobytu v Paříži, kde byla se studenty před pár týdny. Začala rovnat své knihy Comment la littératureest-ellepossible?, Les limites de l ´iterprétation, La littératurecomparée, poslední titul si koupila teď při poslední návštěvě Paříže. Bude se jí hodit k její disertační práci. Ach, písemky. Pořád měla dojem, že už jsou opravené a stále jí tady leží. Třída 2.C. Už se jí nechtělo. Opraví je ráno, nebo ve volné hodině ve škole.
Zazvonil telefon.
Richard.
„Ahoj miláčku, tak jak to jde? Kdy se vrátíš?“
„Ahoj, no bohužel si to tady ještě o týden prodloužím.“
„Richarde já…“
„Je mi to líto, ale hledám jeden spis, denně jsem zavřený v archívu, lítám po soudech a…“
„Richarde, musela jsem kvůli tobě zrušit tu imunologii, chápeš vůbec, co to znamená?“
„Ano, chápu, ale nemůžu teď odjet, už jsem skoro u cíle.“
„Richarde, jsem tady tak sama, všechno zde na mě padá…“
„Zvládneš to…“
„A co když to nezvládnu?,“ skočila mu do řeči. „Jsem přece taky jenom člověk, Richarde, proč bych pořád měla něco zvládat. Tento dům, ten problém, co máme, plno práce…“
„Práci sis snad zvolila sama a o tom problému jsme už mluvili, jen co se vrátím…“
„To je pořád dokola, nikam to nevede…“
„Dobře, promluvíme si o tom zítra. Miluju tě…“
Karla položila telefon. Spíš s ním třískla.

„Daly jsme si s paní profesorkou Fialovou tu práci a připravily si pro vás prezentaci v PowerPointu o naší výpravě do Paříže a o tom, jak jsou místa ve městě spojena s literaturou, autory a jejími hrdiny.“ Rozklikla PowerPoint a naběhl první slide s nápisem Paris. Studenti 3.C. ji se zájmem sledovali.
„Opravdu jsme vybíraly pouze místa, která jsme společně navštívili a něco málo nastíníme k historii, případně jen ve zkratce zmíníme některá významná díla, která jste již probírali nebo ještě budete probírat v hodinách literatury.“ Karla se podívala na kolegyni a předala jí slovo.
Kantorka překlikla na další slide a na plátně se ukázal nadpis Paříž francouzských romantiků s obrázky a popisky.
„Všichni moc dobře známe významného spisovatele, který zůstává dodnes nepopiratelným symbolem francouzského romantismu, Victora Huga. Hugo je znám především díly jako Les Misérables, překládáni také jako Ubožáci nebo Bídníci, Les Travailleurs de la mer, Dělníci moře a další, nebudu teď všechny jmenovat, máte je v sešitech.“ Studenti se zasmáli. „My jsme navštívili, pokud si pamatujete, muzeum věnované Victoru Hugovi Maison de Victor Hugo na Place des Vosges. Zde vidíte přiloženou fotografii. Muzeum se nachází v paláci Hôtel de Rohan-Guémené. Jak jsme si již říkali v literatuře, hlavní a významný vliv na literaturu měly v té době salóny, ve Francii byl na počátku 19. století nejslavnější takzvaný cénacle salon VictoraHuga, který byl v jeho domě v ulici Nôtre-Dame-des-Champs ve čtvrti Monparnasse, kterou jsme také důkladně prošli. Tuto oblast rádi navštěvovali rovněž další spisovatelé jako Hemingway, který ovšem není Francouz, ale…?“ zeptala se a čekala na odpověď. Pár studentů současně odpovědělo: „Američan.“
„Ano, správně,“ pochválila je Fialová.
„Na hřbitově Montparnasse je pohřben například filozof Jean-Paul Sartre, představitel existencialismu.“ Lenka se podívala na Karlu. Ta přikývla, jakože souhlasí. Ujala se slova.
„Děkuji. Jedeme dál. Bohémové v Paříži“ přečetla nadpis. „Tak…..jen na úvod bych chtěla říci, že výraz bohém, se kterým se v literatuře často setkáváte, pochází původně z románu Henriho Murgera Scènes de la viede Bohème, nebo-li Scény bohémského života. Murger bohémy popsal jako ty, jejichž hlavní činností je nemít žádnou činnost. Byl to svět ztracenců, kteří žili sice v chudobě, ale s pocitem velké svobody. Určitě se mezi vámi najde také nějaký bohém,“ zavtipkovala Karla a usmála se na studenty.
"Mezi nejvýznamnější bohémy patří samozřejmě Baudelaire a jeho dílo Le Fleursdu Mal, pak Rimbaud, Verlaine. My jsme procházeli po Voltairově nábřeží a právě v hotelu Hôtel du Quai Voltaire, jestli si vzpomínáte, napsal Charles Baudelaire své Květy zla.“
Studenti přikývli.
„Baudelaire se také pohyboval nedaleko od tohoto místa, v Rue Visconti nebo v Hôtel de Lauzun.“ Karla vyznačila místo na mapě.
„Ještě bych mohla zmínit Montmartre, kde jsme také byli. Do těchto míst jsou zasazeny významné romány, například Nana od Zoly. Na tamním hřbitově leží plno osobností, nejen literátů. Fyzik Ampère, básník Heine, malíř Moreau, Stendhal, Zola, některé hroby jsme, myslím, i viděli…“
Karla si utřela pot z čela, ještě jí zbývaly poslední tři slidy, Paříž ve dvacátých letech a díla Jamese Joyce, Existencialistická Paříž a závěrečné pořízené fotografie ze zájezdu. Pocítila únavu. Kolegyně Fialová odešla urychleně ze studovny, někdo ji zřejmě sháněl, musela přednášet sama.

Ve středu odpoledne trávila, jako vždy, ve školní knihovně a čekala na své žáky, kteří docházeli na doučování. Dneska měla připravený článek na překlad o francouzském folklóru.
Přišlo pouze pět studentů. Lukáš chyběl. Zrovna ten, který to tolik potřeboval. Zato dorazil Dominik, premiant třídy. Už byl prosinec, venku bylo brzy tma, studentům se zřejmě nechtělo trčet ve škole do pozdního odpoledne.
„Napište si nadpis –folklore- tedy folklór a já vám rozdám krátké texty, které si přeložíme a budeme si vypisovat základní slovíčka, která byste měli znát, dobře?“
Látce se věnovali téměř tři čtvrtě hodiny, na některých studentech viděla, jak jsou již unavení a těší se domů. Ocenila však jejich snahu, že přišli po celém dni na její hodinu.
„Dobře, dneska budeme končit o deset minut dřív, vidím, že jste už unavení a není dobré tlačit na pilu. Články si nechte, vložte si je do sešitu a na slovíčka se ve volné chvíli podívejte, budou se vám hodit při testu. Děkuji, že jste přišli. Dojděte dobře domů,“ rozloučila se se studenty.
Ti začali opouštět knihovnu, akorát jeden student zůstal stát ve dveřích. Karla si ho nevšimla, otočila se a uviděla jej, jak stojí před dveřmi knihovny. Lekla se.
„Ježíši, Dominiku, vy mě lekáte. Co se tady plížíte jako duch?“ pokárala ho.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit. Já jen…eh…,“zakoktal se a rukou si prohrábl černé vlnité rozcuchané vlasy, které mu padaly do očí. „Napsal jsem článek o exkurzi do Paříže jak v češtině, tak ve francouzštině a chtěl jsem, abyste se mi na něj podívala. Zítra ho již musím odevzdat do školního časopisu a zástupkyni.“
„Aha, dobře no...Nemůžu se na něj podívat doma? Potřebuji to tady už zamknout, škola bude za chvíli zabezpečená alarmem…,“ namítla Karla.
„Eh…,“ znejistěl…, „a nemohla byste se mnou skočit třeba na čaj nebo kávu, je tady kousek od školy kavárna,“ naznačoval rukou.
Karla na studenta pohlédla.
„Já nevím Dominiku, docela…“
„Tak jako v Paříži…,“ naléhal Dominik. „Mám sebou i fotky z Paříže, které jsem fotil, jestli byste měla zájem se podívat.“ Karla si všimla v chlapcově tváři prosebný pohled.
Co by dělala doma, stejně na ni nikdo nečekal, zapřemýšlela. Dneska Richard ani nebude volat, říkal, že si zajde s klientem na víno. Váhala…
Pak pokývala hlavou. „No tak teda dobrá,“ přikývla.
Dominik se široce usmál.
„Dobře. Chcete s něčím pomoct?“
„Ne, ne, jen musím odnést tu tabuli tam dozadu…“
„Ukažte, já vám s tím pomůžu,“ přiskočil k ní ihned chlapec, div nezakopl.
„Děkuji, v pořádku, já bych to zvládla…,“ usmívala se Karla.
Dominik přenesl tabuli do rohu a opřel o stěnu.
„Díky za pomoc, tak, teď už jenom zamknu a můžeme jít.“
Zamkla knihovnu a vyšli společně ze školy.

Kavárna byla opravdu hned vedle školy, Karla s Dominikem se akorát schovali před blížícím se deštěm. Místnost byla útulná, vypadalo to tam jako v bytě. Karla usedla do pohodlné pohovky, Dominik si sedl naproti ní.
Podal jí svůj výtvor. Karla jej pročítala a přikyvovala. Usmívala se.
„Jste opravdu talent, Dominiku, je to skvělá práce. Akorát vám tady chybí accent grave a zde cédille, to je ten háček pod c, jinak to máte opravdu bez chyb,“ usmívala se.
Dominik se také usmíval. Měl krásné bílé rovné zuby, úsměv mu moc sluší, pomyslela si.
Číšník oběma donesl kávu, Dominik si dal klasické espresso s mlékem a Karla si objednala latté.
„Jste moc hodná, že jste si na mě udělala čas,“ řekl.
Napila se. „V pořádku, stejně dneska už nemám co na práci.“
Dominik se na ni díval. Podíval se jí do očí. Mlčel. Karla odvrátila zrak.
„Ukážu vám ty fotografie. Nechal jsem je hned vyvolat po příjezdu z Paříže.“
„Vyvoláváte si fotky?“
„Ano, pokaždé.“
„To je skvělé, taky mám doma pár fotek z cest.“
„Kde se vám nejvíce líbilo?“
Karla dlouho neváhala. „Asi vás to nepřekvapí Dominiku, když řeknu, že v Paříži.“
„Ano, jistě. Mně se taky nejvíce líbilo v Paříži.“
Opět se napila svého latté. Byla trochu nervózní. Ale proč?
„Cestujete hodně?“
„Docela ano,“ přikývl Dominik. „S rodiči jezdíme každý rok někde do ciziny, ale i tady po Čechách, Slovensku.
„Kde jste byl nejdál?“ zajímala se Karla a lžičkou si promíchala kávu.
„Nejdál asi v Kanadě.“
Karla si vzpomněla na slova kolegyně Lenky, která říkala, že má Dominik bohaté rodiče a svého syna si rozmazlují. Dominik na ni působil docela skromně, nijak vychloubačně nebo povýšeně, jak si představovala u rozmazlených fakanů.
„Ó, v Kanadě. Využil jste tam svou skvělou francouzštinu?“
„Trochu,“ uculil se Dominik. „Děkuji za kompliment, trochu se červenám.“
„V pořádku,“ usmála se Karla, „dobrého studenta ráda pochválím.“
Podíval se na ni, díval se jí do očí.
„Tak co ty fotky?“ připomněla mu Karla a uhnula pohledem.
„Ach ano,“ Dominik rychle sáhl po brašně a vytáhl z ní papírový sáček s vyvolanými fotkami.
Začal komentovat fotky a Karla si je se zájmem prohlížela.
„Panthéon, pohled na Seinu, tady jsme s Lukášem na pokoji…“
Karla se usmála…
„Eiffelova věž, znovu Eiffelovka, to jsme my, z 3.C, tady jsem vyfotil i vás, jak nás provázíte…“
Karla vzala fotku do ruky a podívala se na ni blíž. „Ježíš, to vůbec nevím, že jste mě fotil.“
„Tady mám ještě jednu vaši fotku…“
Karla se na ni taky podívala. „No tohle, měl jste si tam vyfotit nějakou Francouzku, co vás to napadlo?“ smála se Karla.
„Mi se tady líbíte, vypadáte jako Francouzka…“
Karla kroutila hlavou. Vrátila mu fotky.
„Ano, to je klenotnice v Notre-Dame, moc krásně nafoceno,“ řekla Karla.
„Tady je celá naše skupina.“
Karla se vrátila v myšlenkách do Paříže. Kdoví, kdy se tam zase podívá.
„Byl to moc pěkný výlet,“ řekla.
„To ano.“
Dopila kávu. Podívala se na hodiny, které visely nad pianem, jež stálo v rohu místnosti.
„Už budu muset jít Dominiku, článek jste napsal na jedničku, nemusíte se za něj vůbec stydět. Děkuji i za ty fotky, které jste mi ukázal. Zaplatím u pokladny. Máte se jak dostat domů?“
„Ano, ano, bydlím na internátě, je to kousek.“
„Dobře.“
„Nechte to tak, já to zaplatím.“
„Ale, co to povídáte.“
„Ne, opravdu, trvám na tom,“ naléhal Dominik.
Karla se na něho tázavě podívala.
„Tak dobře, děkuji, jste hodný, opravdový gentleman nebo spíš jak říkají Francouzi monsieur?“ usmála se Karla a oblékala si kabát.
Dominik jí úsměv opětoval, i když nebyl už tak rozzářený, jako na začátku.
„Nashledanou a děkuji, paní profesorko…“
„Nashledanou Dominiku, pěkný zbytek dne...“
„Vám také…“
Odcházela, Dominik zůstal sedět u své nedopité kávy. Díval se jejím směrem, ale Karla už byla v autě a jela do svého prázdného domu.

Opět si dělala ovulační test. Už asi stý v životě. Nebo miliontý. Podle výsledku by právě dneska měla mít ten plodný den, ovšem Richard přijede až za tři dny. Má to ještě vůbec smysl? Četla, že klidně den před ovulací i po ní může ještě otěhotnět, pokud má mít dítě, tak se to přece musí podařit. Jak se někomu může podařit otěhotnět náhodou? Vůbec to nechápala. Všechny tyhle ovulační testy a měření bazální teploty jsou naprosto k ničemu. Musí si s Richardem vážně promluvit. Nechce už dále čekat, i kdyby měla podstoupit to umělé oplodnění. Už se načekala dlouho, nutně už oba potřebují dítě, nějaký nový impuls v domě, v jejich vztahu, musí se posunout dál. Zdá se jí, jakoby po svatbě vztah s Richardem nějak ustrnul na jednom místě, v jednom bodě. Je to přece přirozené mít děti, nejdřív jedno, potom druhé, psa, kočku, aby byli šťastná a úplná rodina. Nechtěla mít psa místo dítěte. Někteří to tak dělají, ale ona ne, pes není dítě, kvůli psovi přece neopustí zaměstnání a nepůjde na mateřskou dovolenou. Měla zlost.
Přestože k Richardovi vzhlížela a milovala ho, cítila, že ten problém je natolik silný, že ohrožuje jejich vztah. Překonají to? Richard sice tvrdí, že by si vystačil sám s Karlou, ale její touha po dítěti je tak silná, až má pocit, že padá dolů a ani Richard ji nedokáže zachránit. Potřebuje to dítě. Jaký je to asi pocit být mámou? Tolik si přála to poznat.
Zvonil telefon.
Richard.
„Ahoj miláčku,“ ozvalo se na druhé straně.
„Ahoj,“ vzdychla Karla. „Dneska mám právě ovulaci…“
Richard mlčel.
„Miláčku? Slyšíš mě?“ zeptala se Karla.
„Ano, ale místo toho, aby ses mě zeptala, co jsem dělal celý den a jak se mám, tak mi oznámíš, že máš ovulaci.“
Karla se zarazila. Mlčela.
„No právě jsem si dělala ovulační test a vychází to na dnešek, do půlnoci bychom mohli počít, ale ty jsi na opačné straně republiky.“
„V pondělí večer přijedu.“
„V pondělí už bude pozdě. Nemůžu takhle dále čekat.“
Richard mlčel.
„Těšíš se vůbec na mě?“
„Co?“
„Těšíš se vůbec na mě nebo chceš, ať přijedu jenom kvůli tomu? Potřebuješ mě nebo jenom můj penis? Karlo, už mě to začíná unavovat…“
„Co to povídáš? Jasně že těším, ale snažíme se přece o dítě a bez toho to nejde, to snad víš,“ zuřila.
„Ano, ale já potřebuju cítit taky nějakou vášeň z tvé strany, lásku, všechno mi připadá takové strojené.“
„Richarde, až budu těhotná, vše se zlepší, moje psychika se zlepší, já se zlepším, jen už to potřebuju, rozumíš?“ málem křičela. Potila se, byť byl začátek prosince.
„Kdybys byla těhotná, tak bys měla strach, abys o to malé nepřišla, a nemyslím si, že by se to po naší intimní stránce nějak zlepšilo. Vždyť chceš se mnou spát jenom v plodných dnech, jinak máš plno práce a…nevím.“ Vzdychl.
Karla začínala být vytočená. Richard jí vůbec nerozuměl.
„Co se ti nelíbí? Vždyť se snažím, koupila jsem ti víno ve Francii, já po tobě stále toužím, ale ty očividně už ne, navíc se mi zdá, že se v poslední době pořád hádáme. Já mluvím o něčem a ty všechno překrucuješ nebo mluvíš o něčem jiném. Je to tím, že jsi pořád pryč a já jsem tady sama.“
Richard se odmlčel.
„Co?“ naléhala Karla.
„Já nic nepřekrucuju,“ mluvil klidně Richard. „Jen se mi zdá, že čím víc chceš otěhotnět, tím víc ti tvá psychika brání. Prostě až na to bude tvé tělo připraveno, tak se to stane, ale hrozně tlačíš na pilu.“
Karla nevěřila svým uším. Těchto keců už vyslechla plno a zrovna od Richarda to nečekala.
„Aha, takže je všechno moje vina. A jak mám dlouho čekat, Richarde, co to říkáš? Ještě mi řekni, že nesouhlasíš s tím vyšetřením,“ křičela a vzlykala.
„Ale ano, souhlasím, zase už překrucuješ.“
„Richarde, podívej, takhle to dál nejde, potřebuji, abys přijel a musíme zajít k doktorovi, chci se už pohnout z místa, nechci pořád čekat a dívat se, jak ostatní rodí, jedno, druhé, třetí děcko a já pořád nic…,“ vzlykala čím dál více.
„Uklidni se…“
„Ne, ne, ne, to není fér, Richarde…“
„Uklidni se, v pondělí přijedu.“
Karla přestala brečet.
„V pondělí už ale nebudu mít ovulaci,“ řekla a práskla s telefonem.

Komentáře (1)

RMarkéta
23. září

Tak se nám to začíná hrotit. Mám jisté podezření. Čekám, jestli se mi potvrdí. No, uvidíme. :-)