Psychologicko-romantický příběh na pokračování. Část druhá

blog

05. září v 22:30 / SáraHašková (278 views)
Psychologicko-romantický příběh na pokračování. Část druhá
PŘED OSMNÁCTI LETY –
SRPEN 2000
2. kapitola
Karla Janíčková potřebovala změnu. Cítila to už dlouho. Možná proto měla problémy, o kterých nechtěla s nikým mluvit, jen se svým manželem Richardem. Styděla se. Trápilo ji to. Už více jak dva roky. Nebo déle? Taková bolest a prázdnota. Cítila ji každý den. Matka jí zemřela na rakovinu už před časem. Jak mohla zemřít tak mladá? Vždy si myslela, že umírají pouze staří lidé. Píchlo ji u srdce. Nikdy matka neuvidí vyrůstat moje děti, vnoučata. Ale ještě má otce, ten se na vnoučata moc těší. Ovšem je daleko. Zůstal v Brně.
Karla se s Richardem brala po vysoké škole, jen co oba dokončili své vysokoškolské vzdělání v Brně. Dříve se jmenovala Janetková, teď je Janíčková, je za to ráda, že nemá nějakou drastickou změnu v příjmení. Její matka byla Klaudie. Chtěla mít stejné iniciály jako ona, připomínalo ji to maminku každý den. Chyběla jí. To, že neměla už matku, jí na psychice nijak nepomáhalo. Naopak. Ale měla Richarda. Díky Bohu.
Má ještě sestru Renatu, ta o tom problému ví, ale jinak o tom nikdo neví. Naštěstí. Nechce, aby o tom někdo věděl. Jenom ona a Richard. A taky Karla, nosí si to každý den v sobě. Proč se to stalo a děje zrovna jí? Tuto otázku si klade každý den, už více jak dva roky, pořád. Richard o tom nechce mluvit, ale pomáhá jí. Richard by jí nikdy neublížil, to ví. Dokonce se kvůli Karle i přestěhoval. Musela odtamtud pryč, nechtěla už žít v Brně, chodit pořád do stejné práce, potkávat se se stejnými lidmi. Ubíjelo ji to a asi i to něco vevnitř jí samotné zabíjelo. Ale co? Město, lidi nebo to, co jí trápilo?
Karla si s manželem pořídila nádhernou vilu kousek od Opavy. Bude to mít jen 20 minut autem do centra, kde nastoupí na novou školu. Povýšila. Bude pracovat jako učitelka francouzštiny na jazykovém gymnáziu. Dříve učila na základní škole v Brně, to už ji omrzelo. Uměla plynule francouzsky, studovala jeden čas na Sorbonně, kde měla stáž a kde se seznámila s Richardem. On byl v té době taky v Paříži. Richard je právník, ten nejlepší. Je na něho pyšná. I ona cítila, že potřebuje lepší práci, chce uplatnit svou francouzštinu, ne jen učit předměty, které ji nebaví na doplnění úvazku. Na to je už dost stará, není to čerstvá dvacítka po škole, která bere každý štěk, za pár měsíců bude mít už 33. Už? Ne, je to krásný věk, Kristova léta, ten nejlepší. Má manžela, dům, brzy přibudou děti, akorát toho psa nemají, jak vždycky říká Richard, ale toho si určitě taky pořídí, jen co se zabydlí.
„Ten dům je tak nádherný,“ jásá Richard. „Co na něho říkáš, miláčku?“
„Úžasný, dvě patra, dvě koupelny, velká hala, nádherná moderní kuchyňská linka, perfektní, Ríšo.“
„Pojď sem,“ volá Richard na Karlu a vede ji do ložnice. „Tak tady budeme trávit dlouhé večery spolu, jen sami dva. Tu televizi dáme do jiné místnosti, nechci, aby nás rozptylovala,“usměje se Richard a políbí manželku na tvář. Karla znejistí.
„Ano, všechno teď bude jiné. Lepší.“ Karla se usměje na Richarda, ale on vidí v její tváři starost. Obavy. Zase ten výraz, který už zná.
„Neboj se, vyložíme naše věci z náklaďáku, dáme je na své místo, jak se to bude líbit nám, večer si otevřeme vínečko, koupil jsem Chardonnay, pozdní sběr a uvolníme se. Můžeme si taky napustit tu parádní vanu, kterou teď máme a kterou si můžeme dovolit, díky mému i tvému povýšení“, zasmál se Richard. Karla se na něho láskyplně usmála. „Ano miláčku, jsem ráda, že tě mám,“ oplatila Karla Richardovi úsměv. Co by si bez něho počala? Richard by ji nikdy nenechal padnout na zem, i když cítila, že se řítí pomalu ke dnu. Má to v hlavě.
Ten večer se milovali poprvé v nové ložnici, v nové posteli, kterou pečlivě vybírali a nastěhovali ji do nové vily už před týdnem. Richard je tak něžný a tolik ji pořád vzrušuje, byť je od ní starší o patnáct let a má už po stranách ve vlasech pár šedin, je to pořád sexy chlap. Jako Richard Gere, říkávala vždy její sestra. A taky má stejné jméno. Richard. Takový krásný manekýn. Karlu to vždy potěšilo. Ano, má hezkého manžela s hezkým jménem. Je to elegán, typický právník. Milování s Richardem je tak krásné, ale ona se nedokáže uvolnit, protože pořád myslí na ten problém, na to, co stojí mezi ní a Richardem. Kdy už to přestane? Jestli vůbec někdy.
Ráno Karla vybalovala poslední věci, které si přivezli z Brna a urovnávala je na své místo. Vytáhla i fotku své matky z doby, kdy byla ještě mladá. A živá. Karla na ty dny, kdy matku viděla umírat, jak se jí ztrácela před očima, nezdravě hubla, vypadávaly jí vlasy, nerada vzpomíná. Chce si vybavovat jen pěkné vzpomínky se svou matkou, když ještě žila a byla zdravá. Pohladila fotografii a položila ji na noční stolek vedle postele. Její matka by jí byla určitě velkou oporou. Richard odjel do práce, otevřel si svou vlastní právnickou praxi v Opavě, je to vyhlášený právník, takže o práci nikdy nemá nouzi a většinu času tráví ve své kanceláři. Karla má ještě volno. Celý srpen věnovali stěhování, neměli s Richardem na sebe tolik času, tak snad si to v posledních dnech vynahradí a budou mít taky prostor pro sebe. Pokud se Richard vrátí brzy z práce. Karla vzdychla. Chodila po domě, urovnávala věci. Je třeba vytřít, z toho stěhování je špinavá podlaha, uvažovala. Přejela prstem po nábytku. Prach. Nesnášela ho. Není moc upjatá? Možná trochu.
Vyšla ven na terasu a rozhlédla se po zahradě. Předchozí majitelé zasadili na záhon před terasou růže. Karla má slabost spíš pro levandule. Udělá si levandulovou zahrádku. Ale růže nechá na původním místě.
V září nastoupí opět na fakultu, kde si bude dodělávat doktorát z francouzštiny. Teď chce nějaký čas pracovat na střední škole, ale jejím snem je posunout se ještě dál, skončit na vysoké škole a pracovat s dospělými lidmi. Chce zabezpečit sebe i svou rodinu. Mají velký dům, splácí hypotéku, potřebují peníze. I když zatím momentálně nemají o peníze nouzi. Utekla z Brna také proto, že jí někteří lidé záviděli? Úspěšný život, úspěšného manžela? Peníze?
Ví, že toho bude mít plno, práce, škola, výzkumy, ale potřebuje to, musí také přijít na jiné myšlenky, zapomenout na tu věc, která se jí přihodila. Tu věc, která ji tak tíží. A ví, že Richard jí pomůže. Jako vždy.
V pondělí nastupuje do nové práce, bude přípravný týden pro učitele. Jací asi budou noví kolegové? A co žáci? Bude to velká změna. Na staré škole pracovala v šesté třídě. Kolik mají její první žáci dnes? Dvacet už určitě, už odmaturovali. Toto letí, pomyslí si.
Uvaří si kávu. Anebo radši ne, je teplo, udělá si ledovou kávu, frappé. To má nejraději.
Co bude dneska vařit k večeři? Přemýšlí. Podívá se na sebe do zrcadla v rozlehlé hale. Zítra půjdu k holiči, nechám si upravit vlasy. Asi zvolím mikádo. Nový účes, nový dům, nová práce - nový život. Rozhlédne se po hale.
Cítí se tak osamělá. V novém domě.

Byl poslední týden v srpnu a Karla nastoupila do nové práce. Na hlavě měla nový účes, připadala si jako znovuzrozená. Teď už vše bude jenom lepší. Pro mě i pro Richarda, pro nás. Přinese jí nový dům, nová práce, noví kolegové, nový účes štěstí? Určitě, nic není jen tak. Bude to velká změna, cítí to. Budova byla velká. Smlouvu měla podepsanou už od začátku července, takže věděla, že bude učit pouze francouzštinu ve všech třídách, ve všech ročnících. Konečně uplatní své vzdělání. Své znalosti ze Sorbonny. Oblékla si kostým, rozčesala vlasy, které jí teď spadaly nad ramena,měla na nich dokonce světlý přeliv, cítila se líp, než předtím. Určitě udělá dojem, na nové kolegy i žáky. Trochu jí zabolel žaludek, přece jen jde poprvé do nové práce. Ale má už toho tolik za sebou, studium v zahraničí, práci v Brně, matčinu smrt, všechny ty problémy, co mají s Richardem, stěhování, tohle ji přece nerozhodí. Těší se na nové prostředí. Nebo bojí? Každý má obavy, když jde do něčeho neznámého. Ale ona to zvládne.
Už tady byla, když podepisovala smlouvu, takže ví,že musí jít do prvního patra, kde je ředitelna a také sborovna, kde se budou konat pravidelné schůzky třídního sboru. Dneska je všechny oficiálně pozná. Neměla něco přinést? Ale co?
„Dobrý den…,“ začali ji zdravit a představovat se kolegové. „Můžeme si tykat? Já jsem Lenka,“ podává jí ruku kolegyně, o něco starší než Karla, tak 40? Neumí odhadovat věk. „Ano, já jsem Karla, ahoj,“ oplatila pozdrav. Přidali se další kolegové, podávali si ruce a představovali se. Karla nemá šanci si ta jména zapamatovat, ale to všechno přijde časem. Prošla si tím již několikrát. Co teprve jména studentů? Stoly a židle byly postaveny do kruhu, v čele seděl ředitel, který pedagogický sbor přivítal, představil také Karlu jako novou francouzštinářku a začal řešit organizační změny, které nastanou v novém školním roce. Po poradě ukázal Karle její novou kancelář, kde bude sedět společně s kolegyní, která se jí představila jako Lenka a nabídla jí ihned tykání. Určitě si budou rozumět, je to moc sympatická paní. Trochu podsaditá, s vlnitými blond vlasy. Bude mít tak těch 40, nebo víc?
„Já učím češtinu,“ oznámila jí nová kolegyně Lenka. „Je fajn,že tu máme novou mladou krev, předchozí francouzštinářka šla do důchodu,“ pokračovala. „Ano, já vím,“ řekla Karla.
„Máš manžela? Děti? Kde jsi předtím pracovala?“ vyzvídala Lenka.
„Ano, mám manžela, děti zatím nemáme. Přistěhovali jsme se z Brna, tam jsem pracovala na základní škole, teď to bude pro mě premiéra,“ odpovídala Karla.
„Určitě se budeš studentům líbit, už to chtělo nějakou změnu,“ usmála se na ni Lenka.
„Ano, taky jsem potřebovala změnu,“ řekla Karla, ale spíš tak sama pro sebe.
„Kolik ti je let, jestli se můžu zeptat? Vypadáš tak mladě?“ zalichotila jí Lenka.
„Ach, děkuji, to zřejmě bude novým účesem, nechala jsem si to teď trochu přistřihnout. Letos mi bude 33.“
„Ano, krásný přeliv. No tak to jsi ještě mlaďounká, hádej, kolik je mi?“
Tyto otázky Karla ze srdce nesnášela, neuměla tipovat věk a nechtěla nikoho urazit. A zrovna u této osoby opravdu nevěděla. „Opravdu neodvažuji se hádat,“ řekla v rozpacích Karla, konverzace jí začala být nepříjemná.
„Ale no tak, tak si tipni.“
„Opravdu nevím, nechcete…, teda nechceš mi to říct sama?“
„43 let,“ řekla Lenka. „Ale všichni mi tipují méně,“ zasmála se.
Karla přikývla, nuceně se usmála a nebyla si jistá, zda bude sedět v kabinetě s tou pravou kolegyní k sobě. Uvidí časem. Sedla si ke stolu a začala vykládat knihy na stůl.
Přípravný týden uběhl jako voda a nastal první školní den, kdy se bude Karla muset předvést a představit novým žákům. Začala se trochu potit. No tak se vzchop proboha, jsi přece učitel, říkala si v duchu. Jsou to starší žáci, téměř dospělí, snad s nimi bude vycházet. Povolila si knoflík na košili, kterou měla připnutou až ke krku. Vlasy trochu načechrala. Podívala se na svůj rozvrh. Dneska má jenom čtyři třídy, 1.A, 3.C, 3.A a 2.C. Nějak to zvládne. Dlaně se jí potily, učebnice klouzaly v rukou. Šla se opláchnout a utřít. Podívala se na sebe do zrcadla. Ještě jednou si upravila ty vlasy. Byl ten sestřih dobrý nápad? Teď už je to jedno, musí před třídu. V 1.A to šlo nejlépe. Žáci jí připomínali její deváťáky, však to jsou taky deváťáci, kteří letos skončili a nastoupili na střední školu. Jsou stejně vyjevení a nejistí, jako ona. Ne, ona si je jistá, musí být. Sebevědomá.
Vstoupila do 3.C, rozhlédla se po třídě. 16 chlapců a 7 dívek.
„Dobrý den, jsem vaše nová profesorka francouzštiny, uvidíme se 3x týdně.“
„To my víme…,“ řekl nějaký žák bez vyzvání. „Ano…,“ znejistěla. „Mé jméno je Karla Janíčková a doufám, že budeme spolu dobře vycházet celý školní rok. Byla bych ráda, kdybyste se mi představili i vy.“
„Tady nejsem na základce…,“ řekl tentýž student. Karla začínala mít onoho chlapce dost. Byla zvyklá na zlobivá děcka na základní škole, ale tohle je snad gymnázium.
„Jak se jmenujete? Vy, co pořád mluvíte bez vyzvání?“ zeptala se Karla trochu ostřejším tónem. Chlapec znejistěl.
„Plonka,“ odpověděl. Ostatní se trochu zachichtali.
„Tak podívejte, když tady nejsme na základce, ale připomínám na gymnáziu, vyhlášeném gymnáziu, tak se budete podle toho i chovat a nechci vás napomínat, jako žáky na základní škole, rozumíte?“
Chlapec trochu zčervenal a přikývl.
Tady to půjde, řekla si Karla v duchu. Nadiktovala žákům seznam učebnic, které budou během školního roku potřebovat a chystala se na další hodinu.

Školní rok se rozběhl, Karla se pomalu začala seznamovat jak s novými kolegy, tak se studenty. Dokonce přišla na chuť i kolegyni Lence, se kterou trávila nejvíce času ve svém kabinetu, přestože byla na Karlu příliš upovídaná a prostořeká. Navíc pořád vyzvídala. Byla tak zvědavá jenom na osobní život Karly nebo všech?
Každé odpoledne se připravovala na výuku do školy, ale do toho ještě řešila nové povinnosti, které jí naložili na univerzitě, takže po celý čas trávila své volno po archívech a v knihovnách. Vedle postele měla komínky s knihami od francouzských autorů. Vypisovala seznamy francouzských bestsellerů na českém trhu, zkoumala jejich propagaci, porovnávala současnou francouzskou literaturu s tou klasickou a všechny informace psala do počítače.
„Jak ti to jde zlato?“ zeptal se Richard.
„Nejde. Hlavu mám úplně plnou,“ odpověděla Karla, na manžela se ani nepodívala, jak byla zahleděná do počítače.
„Co to znamená valorizace francouzské literatury?“ podíval se Richard Karle přes rameno.
„Je to něco jako zvyšování, prostě jakým způsobem se francouzská literatura propaguje a dostává ke čtenáři.“
„A proč to nenapíšeš normálně, zlato?“ zasměje se Richard.
„To říkáš zrovna ty,“ odpoví Karla a podívá se s úsměvem na manžela. „Pro dnešek stačilo, mám toho dost.“ Karla uložila napsaný text a vypnula počítač.
„Co kdybychom šli do vany a pak se trochu uvolnili, víš, jak to myslím?“ zeptal se Richard a pohladil Karlu po vlasech a políbil ji na krk.
„Dneska ne, zítra jdu přece k tomu novému doktorovi.“
„Myslíš, že bude dobrý?“
„Doufám, zatím jsou na něj jen ty nejlepší reference.“
„Hm...“
Karla se podívala Richardovi do očí. „Cítím, že teď už to vyjde.“

Komentáře (7)

JáJejí
07. září

To vám vážně oči netrhá to předřazení příslovce před podmět? V hovorové angličtině možná, ale v češtině?

Kdyby to skutečně měla být vnitřní promluva vypravěčky, tak by to mělo znít:
"Matka nikdy neuvidí vyrůstat moje děti, vnoučata."

A příklad té vadné logiky:
"Možná proto měla problémy, o kterých nechtěla s nikým mluvit, jen se svým manželem Richardem. " ... "Má ještě sestru Renatu, ta o tom problému ví, ale jinak o tom nikdo neví."
Buď to nemůže vědět sestra, nebo manžel. Ale píše se výslovně, že to vědí oba. A dva nejsou jeden.

Jazykový korektor, ani redaktor není od toho, aby text po autorovi celý přepsaL.
Howgh.

RMarkéta
07. září

Taky mně zarazila ta zmiňovaná věta s vnoučaty. Bylo by opravdu lepší tam dát JEJÍ. Jinak jsem tam nic špatného neviděla. Měla jsem v šuplíku horší věci. Určitě si tenhle text přečtu ještě jednou. Jsem pro další díl. Chci vědět, kam se v osudu hlavní hrdinky posuneme. Trošku mě to navnadilo.

Tepops
07. září

Tato věta mi přijde jako normální myšlenkový pochod. Přemýšlí a honí se jí hlavou myšlenky. Vypadala by ta věta líp, kdyby před vnoučaty bylo Její, ale to je věc, na kterou by určitě případně korektor zareagoval. Rozhodně bych kvůli tomu neměla pocit, že to není na vydání.

JáJejí
06. září

Jak má svěřené děti naučit lásce k češtině učitelka, která napíše třeba větu:
"Nikdy matka neuvidí vyrůstat moje děti, vnoučata"?

Psala jsem hned v první větě svého komentáře, že kdyby paní nebyla učitelka češtiny, tak bych jí v SZ opatrně naznačila, že tohle vážně na vydání nevypadá.

Tepops
06. září

Já tam tedy žádné nelogické chyby a neobvyklé stavby vět nevidím, naopak mi to přijde dobře čtivé a mě jako čtenáře to umí vtáhnout do příběhu. Můžete být tedy konkrétnější co se Vám nezdá? A pokud jsem to dobře podle předchozího článku pochopila, tak se jedná o první dílo autorky, tak na drobné chyby by ji určitě upozornil korektor. Za mě to je tedy povedené a jen tak dál. Těším se na další část.

foxylady
06. září

Mě se to docela líbí. Je to takové lehké čtení na pláž nebo do vlaku. Zkratkovitý styl tomu dodává svižnost. Paní Sára o sobě píše, že je učitelka, ne druhý Dostojevský. Nechápu to tvrdé hodnocení kritika přede mnou. Setkala jsem se s rozhodně daleko většími paskvily, než je toto. Zásadní chyby tam nevidím a drobná pochybení opraví korektor. Paní Sáro, jen pokračujte, své čtenáře si to jistě najde! :-)

JáJejí
06. září

Promiňte, Sáro, ale kdybyste o sobě v profilu neuvedla, že jste učitelka českého jazyka, tak vám svůj názor napíšu v soukromé zprávě:

Vaše vyprávění nutně potřebuje redaktora, a to zdaleka nejen jazykového.
V prvních třech odstavcích (dále jsem se opravdu raději nepustila) je několik vět naprosto mimo obvyklou stavu české věty, několik logických chyb a pleonasmů.

Buď si na nás tady testujete text okamžitě "vypadený" z klávesnice, čili bez jakéholi autorské revize, nebo tedy psát neumíte. Což je při vašem vzdělání a praxi tristní.