Psychologicko-romantický příběh na pokračování. Část čtvrtá

blog

13. září v 20:16 / SáraHašková (200 views)
Psychologicko-romantický příběh na pokračování. Část čtvrtá
Bylo ráno, Karla tvrdě spala celou noc. Podívala se vedle sebe. Richard tam nebyl. Asi se urazil, řekla si. Doufala, že je alespoň doma a neodjel do kanceláře, když byla sobota. Nechce mít zkažený víkend.
Šla dolů po schodech do jídelny a viděla, že Richard spí na pohovce v obývacím pokoji. Ulevilo se jí. Přišla blíž k Richardovi. Už nespal, měl otevřené oči, ale nepodíval se na ni. Mlčky k němu přisedla.
„Omlouvám se za včerejšek. Ujely mi nervy, bylo toho už na mě trochu moc.“
Richard se jí podíval do očí, ale mlčel.
Karla pokračovala: „Tak co? Zapomeneme na to?“
Richard se posadil a chytil Karlu za ruku.
„Samozřejmě,“ řekl a mírně se pousmál.
„Spolu všechno zvládneme. Jako vždy,“ oplatila mu úsměv.
„Musíme se prostě dále snažit, dokud se to nepovede,“ řekl vážným tónem.
Karla přikývla.
„Ano, nějak cítím, že teď se to stane…,“řekla a odešla dát vařit v kuchyni vodu na kávu.


Byla neděle večer a Karla měla před sebou zase hromadu písemek. „Ta 3.C mi dělá starosti.“
„Cože?“ zeptal se Richard, který seděl na sedačce a četl si noviny.
„Ale nic.“
„Ne, řekni mi to, zlato, co ti dělá problémy?“
„Není to důležité. Jedna třída. Je tam pár žáků, kteří mají velké problémy s gramatikou a nezvládají to. Vypadá to, že budu muset pro ně zařídit doučování, aby neměli v pololetí pětku a nemuseli odejít ze školy.“
Richard si posunul brýle na nos a podíval se na Karlu.
„To jsou na tom až tak špatně? Ty bys je nechala propadnout?“
„Tak samozřejmě mě to netěší, ale je to maturitní předmět a nemyslím si, že by s těmi znalostmi, které teď mají, příští rok odmaturovali. Dostali se až do třetího ročníku, byla by škoda, kdyby jim to nevyšlo.“
„Myslíš, že za to může ta stará učitelka, která byla před tebou? Že už prostě nestíhala a nezvládla je to naučit?“
Karla se zamyslela. „Je to možné, ale pravdou je, že učivo je těžší a těžší s každým ročníkem a oni toho mají zkrátka hodně. Není to navíc jejich jediný jazyk.“
„Tak je to jazykové gymnázium, to se dá čekat.“
„Jen abys věděl, že budu jeden, možná dva dny jezdit později domů. Navíc asi budu muset časem zařídit i doučování pro maturitní ročníky.“
Richard přikývl, brýle si posunul zpátky k očím a opět se začetl.

V pondělí ráno přišla Karla s návrhem na doučování ve třídě 3.C.
„Bohužel, písemky nedopadly zrovna nejlépe. Učivo je těžší a opravdu je třeba přidat. Čekají nás další nepravidelná slovesa, subjunktiv přítomný, subjunktiv minulý a obávám se, že bez doučování budou mít někteří z vás problémy. Proto navrhuji, i na žádost jednoho studenta, že bychom se mohli scházet každé pondělí a středu po škole tady ve školní knihovně v prvním patře. Není to samozřejmě povinné, ale budu ráda, kdyby ti studenti, kteří o sobě vědí, že mají problémy, přišli. Začneme tuto středu ve tři. Do jazykového pobytu v Paříži zbývají tři týdny, proto se setkáme do té doby 5x, a poté budeme pokračovat po příjezdu. Myslím, že do pololetí by měly být vidět výsledky. Souhlasíte?“
Třída jednotně přikývla. Nejsou to špatní studenti, pomyslela si Karla, jen někteří potřebují na učení více času a učivo vysvětlit podrobněji a ona to pro ně udělá.
„Tak dobře. Nalistujeme si kapitolu dvě. Máme tam zajímavý text o Alphonsu Daudetovi. Víme, kdo to byl a čím se zabýval?“
Třída mlčela.
„Nikdo ani netuší? Daudet je významný představitel naturalismu a autor divadelních her. Možná se o něm budete ještě učit v literatuře. My si teď o něm přečteme článek a alespoň se procvičíte ve výslovnosti. Až půjdeme do jazykové učebny, tak si ten text ještě poslechneme jednou ve sluchátkách. Tak můžeme začít…“

Ve středu ve tři seděla Karla ve školní knihovně a přinesla si tam i mazací tabuli s fixy. V tomto příjemném prostředí bude výuka jedna báseň, říkala si. Kdo asi tak přijde? Bude kulatý stůl a dvacet židlí stačit?
Studenti se začali scházet. Čekala deset minut, jakmile přestali chodit, dala se do výuky. Byla spokojená, přišlo deset studentů. Přišel Lukáš, ten to potřeboval jako sůl. Měla pochybnosti, zda by byl vůbec schopný časovat sloveso être nebo avoir. Nechápu, že došel až do třetího ročníku, říkala si Karla. Doufala a pevně tomu věřila, že mu doučování pomůže.
Se studenty seděla v knihovně celou hodinu, probírali znovu kapitolu, kterou měli dneska v hodině, s tím, že jim to znovu a podrobně vysvětlila.
„Když se zeptám - tu as traduitce texte? Odpověď bude podle vzoru? Zkusíte, Lukáši?“
Lukáš zavrtěl hlavou, že nerozumí.
Přihlásil se Dominik.
„Non, je n´arrive pas á letraduire,“ odpověděl Dominik.
„Správně. Karla se až podivila.
Zkuste do sešitu další větu, já vás budu průběžně kontrolovat a opravovat.“
Blížila se čtvrtá hodina a venku se už pomalu stmívalo. Možná to bylo tím, že byl silný vítr a pršelo. Ještěže je autem, říkala si v duchu.
„Dobře, tak pro dnešek končíme, uvidíme se na doučování zase v pondělí a jinak samozřejmě zítra v hodině,“ usmála se na studenty. Začali se balit a odcházet. Jako poslední zůstal v knihovně Dominik.
„Dominiku,“ zavolala jej Karla. Dominik se otočil. „Ano paní profesorko?“
„Překvapilo mě, že jste přišel, vždyť vám francouzština jde, máte mezi jedničkou a dvojkou. Jak jsem říkala, není to povinné.“
Dominik se usmál.
„Já vím, ale rodiče mě chtějí v létě poslat na stáž do Francie a chci být lepší. Jazyk mě baví a já jsem tady stejně na internátě a odpoledne nemám moc co dělat.“
Karla svraštila čelo. Že by se kluk v jeho věku věnoval jenom učení? To se jí nějak nezdá. I když, ona nebyla jiná.
Usmála se. „Jasně, však můžete chodit, rádi vás tady uvidíme.“
Dominik úsměv opětoval, měl se k odchodu.
„Kde jedete na tu stáž? Do Paříže?“ zeptala se ještě.
Dominik se zastavil ve dveřích. Učebnici a sešit držel pod paží. „Ne, na jih, do St. Tropez.“
„Ano, tam je taky hezky.“
Dominik přikývl. „Tak jo, nashle zítra.“
„Na shledanou,“ řekla Karla a začala uklízet věci ze stolu. Podívala se ještě směrem ke dveřím ale Dominik už byl pryč. Pohlédla do okna, venku bylo hrozné počasí. Jak se asi ti studenti dopraví domů?

Karla měla položený kufr na své manželské posteli a pobíhala po pokoji sem a tam. „Nevím, co si mám všechno zabalit, v tuto dobu už bude v Paříži zima. Nechápu, proč se ty pobyty neorganizují na jaře.“
„Protože je to jazykový pobyt a studentům je prospěšný zřejmě během školního roku, než na konci,“ řekl Richard.
„Myslíš? Nevím no.“
„Kdo nakonec s tebou jede?“
„Kolegyně češtinářka.“
„Ta, co s tebou sedí v kabinetě? Ta upovídaná?“
„Ano, ředitel měl pocit, že může studentům povykládat něco k francouzským spisovatelům.“
„To přece můžeš i ty.“
Karla se otočila k Richardovi a usmála se.
„Budeš mi moc chybět.“
„Týden to snad bez sebe vydržíme, ne?“ Richard se na ni také usmál a pohladil ji po tváři.
„Nevydržíme,“ řekla a opětovala mu pohlazení.
„Přivezeš mi něco francouzského?“ zeptal se Richard.
„A co francouzský polibek?“ řekla Karla.
„Noo, to by taky šlo, ale víš co? Radši mi přivez v pořádku sebe.“
Karla se na Richarda smutně podívala. „Zrovna když budu pryč, tak bych měla mít ty plodné dny.“
„Ale no tak, však hned jak přijedeš, tak na to znovu vlítneme, slibuju.“
„Už ztrácím naději. Krevní testy v pořádku, vše se zdá být normální a přesto to normální není.“
„No tak zlato, některým párům to prostě trvá déle. Ještě nás čekají dvoje vyšetření, určitě se najde nějaké řešení,“ utěšoval ji Richard.
„Chtěla bych mít tvůj optimismus.“
„Podívej, užij si teď Paříž a až přijedeš odpočatá, tak to vše půjde zase líp. Víš, že v Paříži vždy načerpáš pozitivní energii.“
„Se čtyřiceti studenty v zádech?“ zasmála se Karla.
„Ty to zvládneš, jako vždycky všechno.“

Studenti se scházeli u autobusu. Karla si řekla, že už nikdy takovou dálku autobusem nepojede, chtěla tyto vzdálenosti absolvovat pouze letecky, ovšem tohle byl školní zájezd. S brněnskou školou jela jednou do Londýna a cesta jim trvala více jak 24 hodin. Doufala, že to teď taková katastrofa nebude a neocitnou se v nějaké zácpě. Bude do ní Lenka celou dobu mluvit, nebo jí dá taky oddechnout?
Lenka už začala počítat studenty. Řidiči pomáhali žákům se zavazadly. S některými se přišli rozloučit i rodiče. Byl tam otec od Lukáše. Podle toho, co Lukáš vykládal, tak byl na něj asi otec přísný, ale vypadal sympaticky. Vysoký pán s knírkem pod nosem, nevypadal jako nějaký tyran. Zřejmě si jen přál pro syna to nejlepší vzdělání.
„Něčemu se tam přiuč, ty moulo,“ řekl Lukášův otec a poplácal syna po zádech. Muž si všiml, že se na něj Karla dívá. Přistoupil k ní. „Vy jste ta nová učitelka francouzštiny?“
„Ano,“ řekla rozpačitě Karla, nevěděla totiž, co má od muže čekat. Snad nadávky, že se jeho syn zhoršil?
„Dobře, že jste přistoupila na to doučování. Tohle trdlo je absolutně neschopné,“ řekl a syna poklepal po hlavě, jakože má v hlavě prázdno.
„Samozřejmě ráda, chci, aby všichni mí studenti odmaturovali bez obtíží.“
Otec přikývl.
„Tenhle blboun to obzvlášť potřebuje,“ dodal otec.
Lukáš nereagoval.
„Tak, musíme jít, na shledanou, ráda jsem vás poznala,“ řekla Karla a už se chystala nastoupit do autobusu.
„Tady jsou naše místa,“ volala na ni Lenka a ukazovala na dva prázdná místa hned za řidičem.
„Jsme všichni?“
„Ano, všichni, co odevzdali přihlášku a zaplatili,“usmála se Lenka.
„Kdo vůbec zůstal doma?“ zeptala se Karla.
„Vlastně jen Karolína, Michaela a Šárka ze 3.C a Novák, Marek a Sobotka z 3.A.
„Je fajn,že se to tak nasbíralo,“ řekla Karla.
„No jen abychom to my dvě přežily ve zdraví,“ zasmála se Lenka.
Usadily se na svá místa, Karla ještě zkontrolovala autobus, zda jsou všichni a vyjeli od školy.
Cesta trvala téměř dvacet hodin. Na místo dorazili druhý den ráno, jelikož jeli přes noc. Karla se moc dobře nevyspala, kdyby vedle ní seděl Richard, opřela by se o něj, ale takhle se musela kontrolovat. V autobuse byl poměrně klid, studenti se chovali ukázněně. No jo, vyhlášené gymnázium, to je jiné kafe, než na co byla Karla zvyklá z předchozí školy. Autobus je dovezl k ubytování. Jednalo se takzvané Formule, malé pokojíčky, společné WC. Malé, ale útulné, Karla v nich nebyla poprvé.
„Co to je? Do čeho nás tady zase strčili?“ stěžovala si Lenka.
„Nikdy jsi nebyla ve Formulích?“
Lenka se na Karlu tázavě podívala a svraštila čelo. „Já jsem nebyla nikdy nikde.“
„Vítej v Paříži,“ zareagovala Karla a usmála se. „Ani po škole jsi nebyla někde na cestách s manželem?“
„Kdepak, po maturitě se mi narodila nejstarší dcera, a pak jsem si dodělávala dálkově vysokou, nebylo na nic čas.“
Karle se udělalo špatně. Lenka má tři děti, ona ani jedno. Kdyby to řešila tenkrát jako Lenka, měla by už taky dítě? Jenže s Richardem se potkali stejně až na vysoké. Snažila se ty myšlenky o dětech zahnat.
„Jdu se podívat na studenty, jak si rozdělili pokoje.“
„Dobře, já se dám zatím trochu do kupy po té příšerné cestě,“ řekla Lenka. Karla procházela hostel a dívala se, kdo je s kým na pokoji. Samozřejmě se rozdělili podle tříd, některé pokoje však byly smíšené, kde byli žáci jak z 3.A, tak z 3.C.
„Tak co vy bando, jak jste zvládli cestu?“ zeptala se Karla holek.
„Příšerně paní profesorko, příšerně,“ odpověděla jedna slečna z 3.A.
„Nevyspaly jste se ani trochu?“ pokračovala Karla.
„Já trochu,“ řekla Klárka z 3.C.
„Dobře, dejte se trochu do kupy a půjdeme ven. V jedenáct máme sraz v hale, dobře?“
„Ano paní profesorko.“
Karla odešla z dívčího pokoje a šla se podívat vedle. Na posteli seděl Lukáš. Vedle něj vybaloval věci Dominik. „No skvělé Lukáši, to jste si dobře vybral spolubydlícího. Dominik vám může pomoci s jazykem,“ usmála se na něj Karla. „Já mít bednu jak Dominik, tak by se otec div nepotento, no však víte,“ odpověděl Lukáš. „Ale no tak Lukáši, jste chytrý kluk, však to spolu nějak zvládneme. Teď se nezatěžujte známkami a užívejte si Paříž. Byli jste někdy v Paříži?“
„Já ne,“ odpověděl Lukáš.
„Já jednou,“ řekl Dominik, na Karlu se nepodíval a vybaloval své věci. „Tak to je skvělé, můžete nám dělat průvodce,“ řekla s úsměvem Karla.
„To sotva, od toho jste tady vy, určitě to zde znáte jako své boty,“ pokračoval.
„Tak trošku. Dobře kluci, tak se chystejte a v jedenáct je sraz v hale, zatím,“ řekla Karla a odešla.
Vrátila se zpátky do svého pokoje k Lence.
„Tak si představ, jak si rozdělili pokoje. Lukáš Krahulec je na pokoji s Dominikem Bernou. Dominik je snad nejlepší ze třídy, co se týče jazyka, tak by mohli s Lukášem trochu zalistovat ve slovníku a Lukáše by tak mohl něco přiučit.“
„Jo, ten je dobrý i v mých hodinách, je taky jeden z nejlepších, ovšem ten Lukáš, jestli vůbec odmaturuje,“ řekla Lenka.
„Já doufám, že ano. Chodí na mé hodiny doučování. Dokonce chodí i Dominik, to mě překvapilo, ale údajně jede v létě na stáž do St. Tropez,“ řekla Karla.
„To víš, děcko bohatých rodičů, chtějí mít ze syna asi něco extra,“ řekla jízlivě Lenka.
Karla se na ni podívala a svraštila čelo. „Myslíš, že jsou nějací bohatí?“
„No tak já si nemůžu dovolit své děti poslat na nějakou stáž z učitelského platu, když manžel bere invalidní důchod. Třeba je chytrý, ale možná taky dost rozmazlený,“ konstatovala Lenka.
„Nezdá se mi rozmazlený, připadá mi jako hodný kluk,“ zastala se jej Karla.
Lepší rozmazlené dítě, než žádné, dodala si v duchu. Co já bych pro své dítě tak ráda udělala, jenom by nějaké muselo být.
„No nic, jedenáct, jdeme,“ řekla Lenka a Karla alespoň přestala myslet na své nenarozené dítě.
„Dnešek byl opravdu náročný, jsem už ráda, že jsme zpátky na hotelu, bolí mě hrozně nohy,“ řekla Lenka. „To ano, ale myslím si, že se Eiffelova věž všem opravdu líbila, hlavně holky z áčka byly úplně unesené,“ reaguje Karla.
„Tyhle třídy se dobře sešly, nejsou jako ti protivní prváci, víš, které myslím...“
„No jo, to je jiné kafe.“
Karla si sedla na postel a zalistovala ve skriptech, které si sebou vzala na cestu.
„Snad nebudeš pracovat? Co to máš? Vidím nadpis Ediční strategie ve vztahu k francouzské literatuře, co to máš?“ zajímala se Lenka.
Karla se pousmála. „To jsou skripta, dodělávám si doktorát. Myslela jsem, že si ještě chvíli počtu, ale jsem už taky úplně mimo.“
„Obdivuju tě, jak to všechno zvládáš. Mi připadá, že nestíhám nic, jen lítám doma kolem děcek a manžela, nebo se připravuju do školy. Aspoň ti odpadla ta starost o děti.“
Karla by nejraději odešla z pokoje. Snažila se udržet kamennou tvář.
„Plánovali jste někdy s manželem děti?“ zeptala se Lenka.
To jsou přesně ty otázky, které Karla nenávidí. Jasně, že plánovali, plánují už tak dlouho.
„Ano, ale teď se soustředím na školu, uvidíme, jak to všechno přijde,“ usmála se Karla. Doufala, že Lenka nebude v rozhovoru pokračovat.
„No máš nejvyšší čas, biologické hodiny tikají, tik tak. Já už měla ve tvém věku dvě, třetí přišlo ve 35.
Karla se na ni podívala a asi nedokázala skrýt smutek a tu vnitřní bolest.
„Ano, no já si už asi taky půjdu lehnout, nevadí ti, když zhasnu to světlo?“
„Ne, dobrou noc, zítra nás čeká náročný den,“ řekla Lenka. Karla za deset minut slyšela, jak Lenka chrápe. Ona nespala, nemohla usnout, měla otevřené oči a přemýšlela.
Druhý den ráno již byli studenti na výuce francouzského jazyka na střední škole Lycée Montaign, která se nacházela poblíž známých Jardin du Luxembourg. Jelikož měly kantorky čas, protože studenti byli na semináři celé dvě hodiny, mohly si užít osobní volno. Lenka se vypravila podívat po obchodech, Karla si procházela krásné rozlehlé zahrady a vzpomínala, jak se zde několikrát procházela s Richardem. Třeba zde jednou vezmou i své dítě. Nejdřív budou jezdit po zahradách s kočárkem a pak, až vyroste, s ním přiletí znovu a ukážou mu oblíbená místa jeho rodičů. Bude to holka, nebo kluk? Zamiluje si také Paříž jako rodiče? Karla pohlédla na hodinky. Bude jedna. Musí se vrátit zpátky ke škole. Cestou si ještě koupí nějakou bagetu k obědu. Čeká je ještě prohlídka Panthéonu, který je zde poblíž.
Studenti vycházeli ze školy plni smíšených dojmů.
„Tak co? Rozuměli jste něčemu?“ zeptala se Karla.
„Ani slovo, paní profesorko,“řekl Lukáš. Karla se usmála. „Nebojte, zítra to bude lepší, všichni dostanete certifikáty.“
„A co vy holky?“
„Jak čemu, něčemu i jo.“
„To je dobře,“ pokračovala Karla. „Uvidíte, že se vaše francouzština bude jen a jen zlepšovat.“
Došli pěšky k Panthéonu, kde studentům Karla s kolegyní Lenkou udělaly výklad o kryptách uvnitř objektu a o jednotlivých významných osobnostech, které jsou zde pohřbeny. Karla se zastavila u hrobky Victora Huga. Byl to její oblíbený spisovatel, na vysoké škole o něm napsala nejednu výbornou seminární a ročníkovou práci. Zavzpomínala.
Po prohlídce se celá skupina vrátila metrem zpátky do centra přímo na Chapms-Élysées, kde měli studenti téměř dvou hodinový rozchod. Karla uvažovala, jak svůj volný čas stráví. Určitě nechtěla být celou dobu s Lenkou a dělat jí průvodce. Je docela zima, musí se někde schovat.
„Pojďte s námi na drink, paní profesorko,“ volal na ni hlouček studentů. Ostatní se už rozprchli. Holky začaly Karlu přemlouvat.
„Na drink? Vždyť přece nemůžete pít,“ namítla Karla.
„Tak třeba na čaj,“ přemlouvala ji jedna z dívek.
„No tak dobře,“ přikývla Karla. „Pojďte, znám tady jednu skvělou čajovnu přímo na Chapms-Élysées, ale je to trošku dál. Skupinka studentů Karlu následovala.
Vešli do krásné místnosti s nádhernými čalouněnými křesly a posedali k největšímu stolu. Byl tam Lukáš, Eva a Klára z 3.C, potom Marek, Marta a Dominik.
„Je to tady moc krásné, paní profesorko.“
„Ano, příjemné prostředí a vaří tady úžasný čaj,“ usmála se Karla.
Číšnice jim přinesla nápojový lístek a Karla pomohla studentům s překladem nabídky čajů. Každý si vybral podle svého.
„Znáte Paříž dobře?“ zeptala se Klára.
„Myslím, že docela ano,“ přiznala Karla. „Seznámila jsem se zde se svým manželem,“ pokračovala.
„Jste vdaná?“ zeptala se překvapeně Klára.
„Ano, jsem, už sedm let.“
„A máte nějaké děti?“ zeptala se Eva.
Karla věděla, že se dívky zeptají. Sklopila oči.
„Ne, zatím nemám. Ale mám své žáky a studenty,“ usmála se.
„Baví vás to? Myslím učení.“
„Ano, moc mě to baví. Když je dobrá třída, jako třeba ta vaše, i ta vaše“, podívala se na chlapce a dívku z 3.C, „tak mě to moc baví.“
Dívky usrkly čaje. „Je moc dobrý.“
„Ano. A vy jste někdo byli už v Paříži nebo jste zde poprvé? Dominik se zmínil, že zde už byl. Nechcete nám povykládat nějaký zážitek z Paříže?“ zeptala se Karla.
Dominik se na ni podíval. „Raději poslouchám vás,“ řekl a nesměle se usmál.
Karla mu úsměv opětovala. Podívala se za něj do okna. Venku začalo pršet.

„Tak co jsi dělala ty dvě hodiny?“zeptala se Lenka Karly? „Dost pršelo, zničilo mi to všechny plány,“ řekla naštvaně Lenka.
„Ano, počasí nevyšlo, ale seděla jsem se studenty v jedné čajovně a dobře jsme si popovídali, jsou moc milí.“
„Já jsem taky seděla v jedné restauraci. Raději jsem se měla přidat k vám, protože jsem tam byla celou dobu sama. Co máme na programu zítra?“
Karla se podívala do harmonogramu. „Zítra bychom měli po jazykovém kurzu navštívit Notre-Dame, a pokud nám vyjde počasí, můžeme se projet lodičkou po Seině. Je tam moc krásný výhled na všechny památky, Eiffelovu věž i na Notre-Dame, je to fakt něco úžasného.“
„Uvidíme, snad bude lépe než dnes.“

Jazykový pobyt se pomalu chýlil ke konci, všichni studenti dostali certifikáty o úspěšném absolvování kurzu a Karla se večer před odjezdem začala balit.
„Tak zítra odpoledne vyjíždíme, to zase bude cesta, vůbec se na to netěším,“ řekla Karla.
„To mi povídej, už ať to máme za sebou. Hlavní je, že jsme to všichni ve zdraví přežili.“
„Ještě nejsme doma, ale jo, vše se to zvládlo. Však jsou to úžasná děcka,“ řekla Karla a omotala láhev pravého francouzského šampaňského, které koupila Richardovi, do ručníku, aby se po cestě nerozbila a nerozlila. Tak a je to!

Cesta zpět byla stejně dlouhá a otravná, jako když jeli směrem tam. Karla se už ale nemohla dočkat Richarda. Slíbil, že na ni bude čekat před školou a vyzvedne ji.
Když přijížděli do Opavy, počasí bylo větrné, vypadalo to, že bude pršet. Karla vykukovala z okna a uviděla Richardovo auto. Píchlo jí v břiše, jakoby měla mít snad první rande. Před autobusem stálo několik rodičů a čekali na své potomky. Někteří měli sebou i děti, zřejmě sourozenci. Přestala se dívat po dětech a zaměřila se na Richarda, který vystupoval z auta.
„Tak ahoj,“ pozdravila se s Lenkou a na závěr se kolegyně dokonce objaly kolem ramen. „Jsme dobré, zvládly jsme to,“ řekla Lenka.
Karla čekala, až jí vytáhnou řidiči z autobusu kufr. Mezitím k ní přišel Richard, mlčky ji objal, usmíval se na ni a políbil na rty. „Konečně doma lásko moje,“ pošeptal jí do ucha.
Nasedli do auta a jeli domů. Cestou se jí Richard vyptával na podrobnosti, na cestu, jak to tam zvládla jak s kolegyní, tak i se studenty. Jak se Paříž změnila nebo naopak zůstala stejná od té doby, kdy tam byli spolu. Hned jak dojeli domů, začalo pršet. Venku bylo sychravo, nepříjemné podzimní počasí. Zima, která se vkrádala pod kabát.
„Něco pro tebe mám,“ řekla Karla a začala v kufru hledat šampaňské.
„No ne, paráda,“ řekl Richard. „To ses opravdu trefila, Karličko.“
„Dneska si ho otevřeme.“
„Není to škoda?“ namítla Karla.
„Vrátila ses mi celá domů, to není příležitost?“ Políbil manželku na tvář a znovu objal.
„Tak dobře.“
Seděli poklidně v obývacím pokoji, pořád se k sobě tulili, jakoby se neviděli snad rok.
„Musím ti něco říct, Karlo.“
Karla se s děsem podívala na Richarda.
„Co je?“ zeptala se a rychle položila rozpitou sklenici vína na stůl.
„Musím teď odjet na pár týdnů do Prahy.“
„Na pár týdnů? Richarde, ale…“
„Je to jen na pár týdnů, potřebuju něco vyřešit na soudě.“
„Pokoušíme se přece o dítě, jak máme mít dítě, když nemáme žádný sex, Richarde.“
„Prosím tě, nech toho, připadá mi, že to chceš jenom kvůli dítěti.“
„To není pravda. Tak snad jsme manželé.“
„Ano, ale já tam musím jet pracovně, nic se nedá dělat.“
Karla dopila šampaňské.
„Někdy mi připadá, že to dítě snad ani nechceš.“
„Co to říkáš? Chceš se zase hádat? Jasně, že ho chci, nepřeji si nic jiného, musím teď ale zkrátka odjet. Ty jsi taky byla na služební cestě.“
„To je ale pořád něco Richarde, jsi věčně v kanceláři, i v soboty, připadá mi, že tady snad ani nechceš být.“
Richard vstal.
„Mluvíš nesmysly.“
„Nebaví mě to být pořád tady sama.“
„Budeš mít alespoň čas na výzkum.“
Karla se podívala na Richarda. V očích měla hněv.
„Teď jsem měla ovulaci, když jsem byla pryč, přijedu a ty už zase odjíždíš.“
„Ty jsi posedlá tím dítětem. Až to přijde, tak to přijde.“
„A kdy to přijde? Vždyť spolu vůbec nejsme. Ty jsi posedlý svou prací.“
„A ty ne?“
„Víš co? To nemá smysl. Kdy odjíždíš?“
„Zítra,“ odpověděl Richard. „Musím si jít nabalit věci.“

Komentáře (1)

RMarkéta
19. září

Občas se objeví kostrbatý slovosled a sem tam nějaký ten překlep. Nic závažného. Už se těším na další kapitolu.