První trojka v mé knihovně

První trojka v mé knihovně
První je prostě první! To ví každý, že na to co je první se málokdy zapomíná. Na něco sice ano, kterou knihu jsem přečetla jako první si bohužel opravdu přesně nevybavuji, ale ráda si říkám, že to bylo „Letadélko Káně“. To totiž byla kniha, kterou jsem dostala k 7. narozeninám (v první třídě, v dubnu) a poprvé, zdaleka né naposledy, ohromila rodiče tím jak rychle jsem ji přečetla. Takže možná to byla moje první samostatně přečtená kniha (nebudeme-li počítat Slabikář), možná ne.
Co však si už pamatuji přesně je moje první samostatně koupená kniha. Kniha, kterou jsem zahájila budování své vlastní knihovny! Knihovny, která obsahuje k dnešku + - 650 knih (papírových, eknihy nepočítám, nezabírají místo :-)).
Pochopitelně knihovničku plnou knížek jsem měla v pokojíčku už od mala. Ale to byli knihy zděděné a darované. Knihy nad jejichž výběrem jsem neměla v té době ještě žádnou moc. To se změnilo jednoho dne v roce 1991.

Vzpomínám si, že den D - nákupu první knihy - nastal někdy během prázdnin, měla jsem nějaké peníze co mi zbyly z pouti u babičky z V. a ani nevím jak mě napadlo, že bych si za ně mohla koupit knížku. Nevěděla jsem kterou, avšak kde je obchod s knihami jsem si naštěstí pamatovala. Usoudila jsem, že to bude jak v knihovně, uvidím co mají a dle toho si vyberu! Sebrala jsem veškerou odvahu, kterou jsem v těch 11 letech měla a vydala se do neznáma! Do centra Brna!
Šalinou jsem dojela na zastávku Česká a vešla do knihkupectví na Joštově ulici. Dnes tam sídlí největší knihkupectví ve městě – Knihy Dobrovský, tenkrát bylo daleko menší. Kdepak tři patra knih jak dnes. Pokud mě paměť neplete, nebyla to dokonce ani „samoobsluha“! Knihy byly na policích za pultem! Žádný volný výběr! A já měla nosit brýle, které jsem pochopitelně nenosila. Stála jsem tedy nervózně u pultu v sekci dětské literatury a napínala zrak co to šlo. Prodavačka navíc byla „velmi ochotná“, asi se spíše než v práci viděla na přehradě.
Náhle jsem si všimla jedné knihy pod proskleným pultem. Zřejmě mě v první chvíli podvědomě zaujala barva, fialová jak jinak. I styl kresby na obálce mi byl velmi povědomý, takhle nějak - jen tedy v modré - vypadala kniha „Dvacet tisíc mil pod mořem“ co mi dala číst teta Lenka, ne?
„Prosím… prosííím! Já bych si vzala tuhle, kolik stojí?“
Prodavačka se na mě podívala přes brýle „A to máš jako dárek nebo to chceš pro sebe?“
Po mé odpovědi, že pro sebe nesouhlasně zakroutila hlavou „Ale to tě nebude bavit, to není pro tebe vhodná četba!“
Snad už od narození na mně nefunguje nic lépe než věta, že něco není pro mne! Jako kdyby mi zamávala před obličejem červeným hadrem, býk v mé duši se zabejčil. A byť jsem si v první chvíli nebyla vůbec jistá zda chci opravdu tuto knihu, po téhle větě prodavačky jsem ji musela mít!
Žena za pultem zkusila ještě jednu odrazující informaci, asi si rozpomněla co ten Verne asi tak mohl napsat, že zaujal malou holku „Víš to vůbec není jako Dva roky prázdnin!“
Nenechala jsem se zviklat a z peněženky vytáhla 25,- Kčs. A honem zpět domů, než naši přijedou z práce, nebyli by mým výletem asi vůbec nadšeni. No do dnes se o něm myslím nedozvěděli :-).
Prodavačka měla pravdu, „Ocelové město“ vůbec nebylo jako „Dva roky prázdnin“! Bylo daleko, daleko lepší! Jediné co jsem nesla těžko, že to byla velmi útlá kniha, že jsem ji hned přečetla…

Po první přichází skoro vždy druhá!

Uběhlo něco málo přes rok, většinu peněz, kapesného a tak jsem v průběhu toho roku utratila za nejrůznější blbosti. Nedošlo k žádné další koupi knih, až do dne D2!
Bráška Luk začal chodit do školy a zároveň do kroužku kreslení. Ten se konal ve výtvarné škole, která sídlila v prostorách kláštera na Mendlově náměstí. A mým úkolem bylo jej tam každý čtvrtek vodit. Vyzvednout ho ze školní družiny dovést na šalinu, bezpečně dojet na Mendlák a hlavně jej převést přes silnici! Z kroužku ho večer vyzvedávali rodiče při cestě z práce.
Už při první cestě jsem si všimla, že přímo naproti vchodu do areálu kláštera je knihkupectví (dnes tam sídlí DPMB)! Malinké, ale přece jen knihkupectví! Zatoužila jsem po koupi další knihy, nyní jsem přesně věděla které! Chtěla jsem získat „Hochy od Bobří řeky“, dobře jsem tu knihu znala, vydání z šedesátek měli jak ve Vysočanech tak ve Sloupě. Prožívala jsem v té době opravdu silné foglarovské období a ta kniha byla základ! Jenže kde na ní vzít?
V hlavě se mi zrodil plán. Nepříliš hezký, ale ve dvanácti letech má člověk málo příležitostí k získání peněz. Dostávala jsem každý týden peníze na lístek jak pro sebe tak pro brášku. No jezdili jsme na černo, holt jsem černá ovce rodiny odmala. Teď se za to pochopitelně stydím, ale tehdy mi vůbec nedocházelo, že to není správné. Vždyť tolik lidí kolem mne si necvakalo lístek také! O šalinkartách jsem neměla žádné ponětí, o revizorech asi také ne. Měla jsem štěstí, procházelo to. Po pár týdnech jsem měla naspořeno několik pětikorun, odvedla jsem brášku do výtvarky a vešla do toho malého obchůdku.
„Máte prosím Hochy od Bobří řeky?“
Zdejší knihkupkyně byla pravým opakem protivné prodavačky z prvního nákupu. Milá, ochotná, usmívající se. Knihu měla, stála 36,- Kčs. Já z červeného koženého pytlíku vyklepala, bohužel jen 7 pětikaček. Mávla nad tím rukou a vesele povídala „To nechej být, to už se dneska nevidí, že by si někdo takhle hezky odkládal peníze z kapesného na knížky, tak jak jsme si střádali na knihy v dětství my. A vybrala sis dobře, to je moc pěkná kniha!“
No lepší lekci mi život asi dát nemohl, vnitřně mě polilo horko a došlo mi, že jsem si opravdu mohla na knihu našetřit z kapesného a ne ježděním na černo. Zastyděla jsem se, paní jsem to pochopitelně neřekla, jen jsem poděkovala a šla domů. Od příštího týdne jsem už sobě i Lukovi poctivě kupovala lístky…

Po druhé přichází třetí.
Uběhlo pár měsíců, bylo mi skoro třináct a mimo jiné jsem nenáviděla chemii! A nesnášela jsem ji tak moc, že jsem ztratila učebnici. No po pravdě, kdo mě zná ví, že pravým důvodem ztráty té knihy byla spíš moje roztržitost a bordelářská povaha. Každopádně jsem ji neměla a tak mě naši poslali do „pedagogického knihkupectví“. Tedy na roh Divadelní ulice. Byla jsem nadšená, jedinečná příležitost koupit si zase knihu! Rodiče si bláhově si mysleli, že tam dojedu, koupím si „Chemii pro 7. třídu“ a vrátím se domů. To by se jistě stalo, kdyby tam prodávali jen a jen učebnice. Což neprodávali, měli tam spoustu dalších knih! A to ve volném výběru! Žádný pult jak na Joštově nebo na Mendláku! Sloupeček knih vedle sloupečku. Byla jsem nadšená, zejména když jsem narazila na mayovky! Jé, "Závěť Vinnetoua" ? To zní dobře, to neznám, o čem to je? Začala jsem číst, hezky od první stránky. Když jsem byla za jednou třetinou došlo mi, že už bych měla jet domů. Rychle jsem začala přemýšlet jestli si mám tu mayovku koupit nebo ne, vcelku se mi líbila, když tu mi zrak padl na vedlejší sloupeček - „Já náčelník Apačů“. Nábožně jsem tu knihu vzala do ruky, životopis Karla Maye! Konečně se dozvím jak to bylo doopravdy! Jak v transu jsem došla k pokladně, stála tehdy 49,- Kč. V šalině jsem se hned začetla a vůbec mi nedošlo, že jsem si nekoupila tu zatracenou chemii! Takže jsem to doma docela schytala.

Po třetí přichází čtvrtá, pátá a tak dál a dál… Koupila jsem si za ta léta spoustu zajímavých a krásných knih (a o dost jsem přišla), jenže jejich nákup se stal, až na výjimky (kupř. „Vánoce“ od K.M. z roku +- 1918), velmi všední záležitostí. Mám radost z každé návštěvy knihkupectví, úspěšného lovu v antikvariátu, ale nic z toho se nevyrovná pocitu dobrodružství jež jsem cítila při koupi těch prvních tří.

A jaké byli vaše první nákupy v knihkupectví?

autor: Kniga47 · 15. května v 21:33 · přečteno 335x

Komentáře (6)

Kniga47
06. června

Lucievach :) jo to muj otec taky nesnasi, ze utracim za knizky kdyz jsme se stehovala (ne od nich) a pomahal mi tak ho malem kleplo, kdyz videl kolik knih mam (cca 700 takze zadne zavratne cislo)

Eorin to je krasne napsane! to bys klidne mohla tu dat taky jako blog. Jo Pratchett, to musim jednou taky napsat jak jsem se k nemu dostala. Moji prvni Zemeplochou byli Pyramidy :D. diky moc za reakci :)

lucievach
30. května

Moje první trio byla trilogie pán prstenů :) našetřila jsem z kapesního a různých svatků narozenin a moje maminka nectenarka si klepala na čelo že utracim za takový 'blbosti' a nekoupím si raději něco na sebe :-D

Eorin
29. května

Nádherně napsané a hlavně mě to donutilo zavzpomínat a pátrat v paměti :)
Nejspíš nemám tak pěkné zážitky, ale svou první knihu si i tak vybavuji. Bylo to až na střední škole. Na základce jsem nedostávala žádné kapesné a občasný finanční present k Vánocům jsem si šetřila po zbytek roku na výdaje typu "zmrzlina po škole" a podobně. To až střední škola byla oním mezníkem. Dostávala jsem totiž peníze na vlak a z toho se sem tam dalo uškudlit pár drobných (většinou po necelé desetikoruně ze stovky), takže už jsem to mohla pokládat za jakési kapesné..
Do té doby jsem knihy buď dostávala, nebo jsem měla neomezený přístup k přeplněné knihovně svého pradědečka, kde byly všechny nádherné klasiky včetně (pro ně tehdy) zakázaných knih a já mohla číst a číst, až se hory zelenaly. Neměla jsem tehdy ani nějakou potřebu knihy kupovat, když jsem jich měla vždy kolem sebe dostatek.
Přes kamarádku jsem se dostala jednoho krásného týdne na spisovatelský kurz a tam jsem poprvé narazila na tvorbu pana Pratchetta. Nejprve jsme si pustili film Otec prasátek a druhého dne nám přijel přednášek páně Pratchettův dvorní překladatel, pan Kantůrek. Tehdy započala má vášeň a zapálená touha koupit si knihu. Takovou knihu, kterou moji předci ještě nečetli a kterou jistojistě nemají. Knihu, která mi slibovala jakési rebelské dobrodružství - nikdo v rodině totiž nesdílel lásku k fantasy a sci-fi literatuře a i já byla vychovávána k lásce ke klasikům jako byl Dostojevski, Stendhal, Jirásek a podobně.
Najednou jsem se ve škole přistihla, jak vymýšlím plán, kde získat peníze na prvního Pratchetta. Naštěstí jsme měli obědy, které se platily technicky vzato jako v restauraci - nic předplaceného, tak jsem začala k obědu jíst jen polévky a porůznu jsem sem tam něco vynechala a brzy mi zbylo i s "kapesným" z vlakových jízdenek dostatek, abych mohla konečně nakráčet do malinkého knihkupectví a zamířit k sekci, kde byly vystavené knihy z Úžasné Zeměplochy. Sáhla jsem po Otci prasátek a tetelila jsem se blahem nad svou první zakoupenou knihou..
Následovala touha a hlad po dalších knihách oné série, ale šetřilo se těžko a tak jsem vzala zavděk druhou knihou, neméně skvělou, což bylo Opatství Northanger od Jane Austenové, kterou jsem koupila v knihovně za 5 Kč - už byla notně odrbaná a vyřazená z knihovní kartotéky, aby uvolnila místo jiným knihám - k mému velkému štěstí.
Třetí kniha, kterou si vybavuji, byla z levných knih. Líbila se mi krásná obálka Seznamu pana Rosenbluma, který navíc v anotaci sliboval nahlédnutí do mnou milované a zbožňované Anglie a i tato kniha byla tehdy velmi zlevněná a stala se třetí knihou v pořadí do mé sbírky..
Další knihy už nebylo těžké koupit, neboť jsem si našla brigádu, takže už to nebyla žádná dobrodružství.. Jen doma jsem dostala vynadáno, že příliš utrácím, když furt domů tahám knihy.. :)

kapr
23. května

Moooooooooc hezky napsané.
Jen tak dál! Odvahu a psát!
I já jsem se moc bavil.
Schválně budu přemýšlet jak to bylo v mém případě. Nějak si na to nemohu za žádnou cenu vůbec vzpomenout. Co to tak mohlo být? Pravděpodobně nějaký plán města, turistická mapa, nebo snad průvodce? Pokud se pamatuji tak to obvykle byl typ knížek po nichž jsem toužil. Musím se na to podívat do své staré, původní, a ve skutečnosti jediné dodnes opravdu vlastní knihovny. Vybavuje se mi takový tlustý kapesní kalendář, ve kterém byla spousta pro mne zajímavých údajů, na které si už přesně nevzpomínám. Byla to zhruba polovina padesátých let. Co si ale dobře pamatuji, tak tam určitě byl text "Písně práce", a "Internacionály", o které jsem ani tehdy nijak zvlášť nestál.
Z cizojazyčných si v tomto okamžiku vzpomínám na první z nich, to byl průvodce po Moskvě v ruštině, (kde jsem nakonec nikdy nebyl, a s největší pravděpodobností se tam nikdy nepodívám - mimo jiné i proto, že o to v tomto případě vůbec nestojím.).
Následoval turistický průvodce po Polsku v polštině, se kterým jsem tehdy měl dost práce co do porozumnění, pochopení textu.
No a v angličtině to byly dvě Ransomovky v originále, za které jsem tehdy dal nemalý peníz. Bohužel, nebo bohudík se na mne v tramvaji vrhl fanoušek těchto knih, a nabídnutý dvojnásobek pro mne tehdy byla částka, která se neodmítá. Až si je dnes budu kupovat, dám za ně už ne dvoj-, ale čtyřnásobek.
Mám sice pocit, že jako jedináček jsem se v tomto případě ve skutečnosti nemusel nikdy nijak zvlášť omezovat, faktem je ale, že celé mé dětství se doma šetřilo takřka nadoraz. Vlastní knihovnu měl nezávisle na sobě jak otec, tak matka, a stejně tak i babička. Protože knihy doma byly a hodně knih, tak se další nové prostě nekupovaly. Když jsem u matury dostal otázku "Československá literatura po roce 1945", tak jsem dopadl podle toho, že snad žádnou z těch knih jsem nejen doma neměl, ale ani je nečetl. Novou knížku jsem dostal od určitého věku jedině k vánocům. I k těm vánocům jsem dostával spíše otcovy staré byť dobré knížky, což jsem ale tehdy považoval za podvod, a nedokázal jsem se z takového dárku radovat. Dárky jsem nedostával, snad jen jednou, když jsem byl vážně nemocen, tak mi máma přinesla pár hezkých a milých drobností, většinou to bylo za pár korun, ale přesto jsem z toho měl, i když mi bylo moc špatně, moc velkou radost. Cítil jsem z toho tu lásku, dnes už se to nebojím napsat, to že jí na mně záleží. Pořádně pohrát jsem si s tím mohl pořádně stejně až když mi začínalo být lépe. Ale radost, tu jsem z toho měl a velikou.
K mému prvnímu skutečně samostatnému nákupu v knihkupectví došlo poměrně pozdě, dokonce možná až na střední škole.

Kniga47
17. května

Dekuju Pavlinkla0250 za pekny koment. :) jojo davat pebnize za beco takoveho jako je ucebnice chemie :) :). Jak ja byla stastna, ze na stredni jsme meli chemii jen rok!

pavlinka0250
16. května

Moje první nákupy v knihkupectví ? Tak to opravdu nevím. :-)
Ale musím říct, že je to moc hezky napsáno, ještě teď se usmívám.
A nákup učebnice chemie ? Úplně to vidím v barvách, to musela být muka.
Já bych udělala to samé. : - ))))))))))
Opravdu jsem se bavila :-)