Proč se (ne)trefovat do začínajících "spisovatelů"

blog

14.10.2012 v 23:21 / Okřídlená li (1148 views)
Proč se (ne)trefovat do začínajících "spisovatelů"
Zejména v posledních pěti let se ve veřejných vodách Internetu
objevuje skupina mladých dívčin (a nejen ony, potkávám se s obstojně velkým
množstvím kluků), které se snaží ukázat, že i ony dokáží napsat smysluplný
text. Snaží se vyhovět svým představám, a když píší stopadesátý díl svého
harrypotterovského počteníčka, už už se vidí na piedestalu slávy někde mezi Meg
Cabot a Joanne C. Rowling. Máme jim to mít za zlé, když valná většina oněch „kapitolových
povídek“ je jen prach a možná smrt pro nejednoho literárního kritika?

Podle mého názoru vůbec ne. Internet je v něčem pohroma, ale je stále i přínosem.
Paradoxně se před obrazovkou počítače necítíme tak sami, jak bychom si
připadali jako „šuplíkoví“ autoři. Každý mladý literát touží po uznání. Každý,
ať už muž nebo žena, chtějí, aby se jejich malé dílko dostalo před oči
dychtivých čtenářů a onen zmíněný konzument jejich vypiplaného děťátka by óchal
a áchal a všelijak by nás jako autora vynášel do nebes, při čemž by běžel do
nejbližšího nakladatelství a dožadoval se vydání. Takhle vypadá literární
masturbace nejednoho člověka psavého. Ale co realita?

Ve skutečnosti je velmi těžké. Když už se vám podaří napsat obstojný text,
který není chudý na myšlenku a vůbec víte, co říct.  „Prodat se“ do nakladatelství, které by bylo
ochotné propagovat váš výtvor, to je kapitola sama o sobě. Ani samotní autoři,
kteří jsou již prověření, mohou mít s udáním své knihy problém, pokud se
nakladateli nezdá, že by se dobře prodávali. Zářným příkladem je spisovatelka
Renata Štulcová, která se dlouhodobě zabývá psaním knih pro mládež, se svou
knižní sérií Rafaelova škola. Příběh nejprve vydávala na svém blogu http://rafaelovaskola.blog.cz/ a až
po nějakém čase se dostal do knihkupectví. Autorka ale blog neopustila a
svědomitě se věnuje blogování, při kterém nás seznamuje, z čeho čerpá
inspiraci a podobně.

Své by mohla povídat, rovněž blogerka, Tereza Matoušková, které se loni na
podzim podařilo vydat svou prvotinu Hladová přání. Autorka si sice sama
vlastním nákladem vydávala další dvě knihy, ale to se prý do oficiálních čísel
nepočítá. I přesto, že Matoušková dokáže nadchnout originálními nápady a
přirozeným talentem, díky kterým nejsou dialogy utrpením, jak tomu u většiny
začínajících autorů zkrátka je, má se stále co učit, aby dosáhla na vyšší
příčky pomyslného žebříčku oblíbených autorů.

Problém moderní doby spočívá v tom, že je moderní. Díky barvitým filmům a
psychoanalytikům máme pocit, že můžeme mít úplně všechno. Dříve trvalo, než
spisovatel napsal knihu, a když se mu to povedlo, bylo to něco. I Márquez psal
svoje povídky kolem sedmi let než byl spokojený. A já si dodnes živě pamatuju,
jak to na mě magicky-realisticky zapůsobilo. Nikdo ani jedno nadbytečné či
chybějící slovo.

Je těžké hledat perly mezi brakem, který slouží k jedinému účelu –
pobavení. Ale můžeme to mít stěží někomu za zlé. Doba intelektuálů už dávno
pominula a nyní kraluje jednoduchost a dostupnost popkultury, která si dokáže
přizpůsobit a ze složitého udělat jednoduché. Máme Hannu Montanu, jednoduchou
četbu, několik fastfoodů a jsme spokojení. Kdo by se snažil o hluboké myšlenky,
když přijde večer z práce či školy utahaný, zničený a snad i zdeptaný. Je
mnohem snazší si pustit nové filmové zpracování Sherlocka než sáhnout po A. C. Doylovi
a představovat si. Řekněte, kdo z vás si radši jenom tak nezalenoší nad
přihlouplými hrami, než aby se věnoval svému osobnímu rozvoji? Myslím, že naprostá
většina, a já nejsem výjimka, si skoro vždy vybere něco nenáročného.

Ale zpět k mladým autorkám. Není to ani dílem náhody, že jsem potkala
mnoho mladých lidí s literárními ambicemi. Když jsem se ptala, proč píšou,
skoro všichni mi odpověděli, že je to buď baví, nebo jim to pomáhá z nějakých
duševních stavů. Puberta není jen o změnách tělesných, ale i duševních. Tito
lidé se hledají a snaží se něco udělat se svými pocity, kterým najednou
nerozumí, neví, komu se mají svěřit a jak se k nim postavit. Literární
kritik Karel Doležal angažující se při porotcování různých (zejména fantasy)
soutěží jednou řekl, že podobné psychedelické záležitosti nepatří ani na blog
ani do soutěže. Ale proč by to tak nemělo být? Vždyť to není zvláštní ani u
vrcholných spisovatelů, kteří si pomocí svých knih otevírají star skříně s kostlivci.
Co takový Gunter Grass? Není on zářným příkladem?

Rozumím, že mezi Grassem a patnáctiletou nanynkou odněkud z Čech, jejíž
osobní zkušenosti nejsou nijak rozměrné, je obrovský rozdíl, ať už v literárním
rozhledu nebo osobním, ale oba mají stejnou potřebu. Tvořit a něco ze sebe
dávat do svého díla.

Po hodinách vztekání a kvílení nad tím, jak někdo může udělat homosexuální
dvojici z hlavních hrdinů seriálu Červeného Trpaslíka (ano, stále velmi
oblíbený trend), mi došlo, že podobné výjevy pekelné se mě týkat nemusejí. Můžu
si říct, ale vždyť je to jedno. Autor/ka si napíše něco v hodnotě škváru,
pár podobně naladěných osob jí to ohodnotí sluníčky a on/a je spokojená. V té
chvíli jsem spokojená i já, protože to je přesně to, co by nám produkce nebo
percepce literatury měla přinést. Uspokojení. A pokud si vyloženě nežádáme o
příští Nobelovku nebo nebušíme na vrata každého velkého nakladatelství s tím,
že tohle bude trhák, je vlastně jedno, jak kvalitně to děláme. A kritiku? Tu si
nechme pro jiné autory.


Komentáře (2)

Elinor
16.10.2012

Menší rýpnutí - snad Joanne K. Rowling(ová)? Je to sice hádání se o písmenko doplněné do pseudonymové formy jména, ale pečlivost je v podobných blogových článcích hodně důležitá. ;)

Kapitolovky jsou svět sám pro sebe - a zejména \"fanfikční\" kapitolovky.
Psaní je koníček jako každý jiný, a dokud vlastní tvorba nepřekračuje hranice určitého prostoru, na její kvalitě v zásadě nezáleží. Co je ovšem věcí diskuze, je - a KDE jsou hranice toho určitého prostoru. Publikace na veřejnosti (což je v zásadě i blogísek)? Vyšší ambice typu \"píšu text do soutěže\"? Obepisování nakladatelství? Vydání knihy, ať už vlastním nákladem, nebo prostřednictvím oficiálního vydavatele?
Podle mého názoru ty hranice začínají už publikací na veřejnosti. Dílo se dostává ke čtenářům a ti na to reagují podle svého. Líbí-nelíbí, proč líbí, proč nelíbí. Nutno dodat, že většina \"kapitolovek\" má své vcelku pevně vymezené cílové čtenáře a dílo zajímá jen málokoho nad rámec této skupiny. Přesto je určitou morální povinností autora na sobě pracovat a zlepšovat se.

Spoustu věcí spojených s fenoménem \"fanfikčních\" \"kapitolovek\" tedy neřeším do doby, než se mi připletou do cesty - a pokud můžu, tak to zkouším neřešit ani pak.

Pokud jde o otázku, co s arteterapií - příběh, na kterém je poznat, že je arteterapie, na veřejnost skutečně nepatří. Hlavně pokud se autor pouze vypisuje a nemá od sebe a svých problémů odstup. A v takovém případě v zásadě nepatří ani na betareading. Čistě v rámci pudu sebezáchovy, jinak přistupuji k povídce jako k povídce, a jinak k něčemu, co je víc než co jiného výpovědí o osobním životě dotyčného - už proto, že v obou případech zajímá autora, co text poslal, něco jiného. A literární stránka se od té osobní často řeší. Psát o věcech a traumatech, s kterými nejsem dostatečně srovnaná, tak, že zároveň poskytuji prostor pro reakci čtenářů/kritiků/recenzentů odporuje pudu sebezáchovy. Pokud o nich píšu a sdílím je s někým dost empatickým a schopným se mnou komunikovat nad textem o problémech a jejich řešeních, je to super. Ale nedělá to ze mě spisovatele sdílitelného pro větší okruh čtenářů - nemluvě o pravděpodobnosti, jak by mi něco takového mohlo ublížit. ;)
Což si bohužel spousta lidí neuvědomuje a posílají do soutěží vyloženě osobní a nezvládnutými emocemi prošpikované texty. To \"dávání ze sebe\" je jeden ze základních problémů jakékoli literatury. Nejde nedávat. Ale ve chvíli, kdy autor nad tímto procesem nemá sebemenší kontrolu (a v arteterapických povídkách jde dost o upuštění ventilu, což s tou kontrolou příliš neladí), to nemá nejmenší smysl dávat v plen nezainteresované veřejnosti, která jde jen po příběhové a literární kvalitě.

S tvrzením o hlubokých myšlenkách nesouhlasím a to dost základně.
Hluboké myšlenky jsou jednou ze základních funkcí lidského myšlení. Člověk je má POŘÁD, jenom na ně má či nemá náladu a deptají či nedeptají. A troufnu si i říct, že \"pobavení\" je jedním z výsledků hlubokých myšlenek, Je to určitý způsob učení se, trávení informací, přetavování myšlenek. \"Jednoduchost popkultury\" je často jen zdánlivá. Je to špička ledovce, kterou vidíme na hladině. Ale pod tím, co vidíme, je něco mnohem hlubšího, rozsáhlejšího, \"nebezpečnějšího\" - hluboké myšlenky nejsou od toho, aby se leštily a debatovalo se o nich v intelektuální společnosti, je to něco, co vcelku zásadně \"infikuje\" společnost od začátku její existence. A v naprosté většině historických období to dělalo pod rouškou něčeho nepojmenovaného, co je pod zábavnou kulturou. Naprosto krásně je to vidět na fantastice a na tom, jak funguje či nefunguje práce s motivy, hlubšími poselstvími, atp. v její komerčnější či přímo vyloženě komerčně zaměřené části. Povětšinou jde o věci s množstvím \"levelů obtížnosti\" - většinu z nich můžu sice číst jako jednoduchou oddechovku, ale v absolutní většině případů tak nějak odpadně přicházím k věcem, co tam jsou často \"jen tak mimochodem\" navíc. A když si procházím počítačové hry, co jsem v poslední době viděla trailery nebo s nimiž mám hráčskou zkušenost, absolutně bych ve spojení s nimi nepoužila slovní spojení \"přihlouplé\". Povětšinou jsou to věci postavené na silném příběhu, otázkách odpovědnosti, morálky, atp. A i tohle jsou věci patřící k osobnímu rozvoji. ;)
Což je v zásadě vidět i na tom vzpomínaném Sherlockovi - jak seriálový Sherlock, tak filmový jsou dosti chytré práce s polohami původní předlohy. Místy bych na základě srovnání s Doylovými povídkami i řekla, že filmaři jdou DÁLE než autor (pravda, na základě toho, že si hrají s re-interpretacemi).
S Hannah Montanou a spol. nemám žádnou zkušenost, takže k té se nemohu vyjadřovat - ale zjišťuju, že v mém subvesmíru neexistují věci, které by byly z principu nenáročné. Respektive že ty \"nenáročné\" jsou vzhledem k možné práci a pojetí rovin vyprávění, šifrování vedlejších významů, intuitivnosti, příběhovosti, atp. podstatně více fascinující než naprostá většina těch, které svou náročnost staví na odiv - a v konečném důsledku se ukážou být nudné a exhibicionistické, bez nějakého hlubšího propojení s příběhem a s čtenářskými interpretacemi a s nimi spojeným vkladem. ;-)

herdekfilek
15.10.2012

Moc pěkné povídání.