Prázdnej papír

blog

18.07.2015 v 01:23 / Drolreich (336 views)
Prázdnej papír
nejvíc mě sere prázdnej papír. někdy čekám, že ono cosi vyskočí z temnýho kouta a pobleju tu tabulu rasu těma nejkrásnějšíma zvratkama. jenže to spíš bejvá tak možná včerejší oběd. těstoviny s tučňákem a paralenem. hlavně to musíte zalejt kafem, ať to pěkně klíčí v těch střevech. z toho by pak měla vzniknout kvalitní literatůra. prej asi ne, protože z temnýho kouta na mně akorát zírá Roztěkanost. číhá jako šelma. ani nevím, jakého je rodu, jestli ženského, mužského anebo představuje amorfní cosi, co pouze zůstalo nepochopeno. a proto mne sleduje kudy chodím. ano, občas dřepí v kleci, avšak bije do mříží. bojí se totiž skutečného predátora, který tam dlí. či spíše tlí. snad. někteří ho lákají, aby se probudil. neuvědomují si však nebezpečenství činu takového, totiž ublížili by především sobě. nemám jim to za zlé, jen si říkám, co kdyby…

…Roztěkanost se mezitím uložila na gauči a spokojeně si vrní. málem bych zapomněl, milý čtenáři, je momentálně v podobě černé kočky s hedvábnou srstí. budu tedy používat rodu ženského. prozatím. když zrovna neodpočívá, je stále na blízku. podsunuje mi slova, mnoho slov, že potom ani sám netuším, co chci všechno říct, slova se melou na jazyku až někdy skoro ani nic nevyjde ven. jakoby křičela nas mnogo a snažila se prodrat, urvat svůj ždibec slávy. výsledkem je posléze zadrhávání, koktání a tak dále. někteří z vás to jistě dobře znají. častokrát ani nemůžete doříct větu, protože tu hned do ní někdo skočí a přetrhne náročný výkon prázdnými malichernostmi. anebo pro jistotu raději nedostanete prostor vůbec. pak tu jsou zas lidi, kteří. i když také rádi hodně mluví, vás nechají větu dokončit, poskytnou prostor a se zájmem naslouchají. takových je třeba se držet, protože to do jisté míry i znamená snahu pochopit ten cirkus v hlavě. nic lehkého to není, sám se občas ztrácím. ovšem když se Roztěkanost potká s Alkoholem (nebo někdy i se Speedem), tak jsem skoro až posazen do role diváka. pod čímkoliv z vlastní vůle se jazyk láme jako suchá větev, věci jakoby mimochodem vyslovuji téměř s grácií antického rétora. nejlepší kombinací jest ta, kde figurují psychedelika - to mohu hovořit hodiny, nejsem totiž ničím omezován a už vůbec se nenechám omezit někým. a jako máme chápavé končetiny, tak mám i ty chápavé lidi. doufám, že vy také.

no jo, spáč se probudil. nekdy člověk musí mít pro ty svý démony i krapet lásky. ve svý podstatě nejsou špatný, vlastně umožňujou mít i ty dobrý vlastnosti. akorát je sem tam podrbete za ušima, prostě si je chovat a potom tolik nezloběj. ale když na ně serete, vrátěj vám to i s úrokama. pak jeden neví, kde mu hlava stojí, ani pořádně nadechnout se nemůže, totální bezmoc. tentokrát to přišlo celkem ve špatnou chvíli. někdo nezaujatý by moh říct, že všechno je špatně.

jo, onehdy si jdu na psí trenclovej večírek, abych druhej den zjistil, že se mi dosavadní život (zas) protočil o cca 720 stupňů. great. tak trochu zjišťuju, že člověk, se kterym bych nejradějc teď trávil čas, je vlastně někdo uplně jinej a nečekanej. spousta otazníků. spousta emocí, prýštících z nitra. jasný, jsou pozitivní, sluníčkový, láska, ale trošku to ze mě zároveň dělá kripla neb se jako správná panna je rozum moje všekkno. první dny bojuju sám se sebou – bylo by totiž krásný bejt ve světě, kde bych Jí to moh říct. jsem si tim prostě jistej a je težký si hrát na nějaký love games. protože vim, že i tak bude dost náročný korigovat sebe sama, navíc nějaký to předstírání neni moje zvlášť silná stránka – kdykoliv ji vidim, přídu si jako bych to měl pro jistotu vytetovaný rovnou na čele. literally. a snažit se Jí napsat nějakou smysluplnou zprávu, abych s tim vůbec byl nějak spokojenej, no neexistuje. to napsat Vojnu a mír 2 je jednodušší. a ten úsměv…jsem se v něm jaksi ztratil. o očích nemluvě. akorát teď jsem ztracenej tak leda v textu jako ztracenej Rus, takže super ztracenej. bludnej holanďan hadra. holt si Roztěkanost vykračuje po mý pracovní ploše a nevim, co dřív. mno, moh bych si to zrekapitulovat jako ve vymaštěnym americkym dokumentu anebo zkusit pokračovat. tak po reklamě? (na kočičí žrádlo)

myslim na ni, když jdu po ulici, za mnou se plíží Roztěkanost, z okna mi mává Rozum a já vim, že jsem v řiti. k tomu se na mě z výlohy pitvoří Alkohol. naneštěstí tu máme kousek od baráku krásnej park s krásnym výhledem. jo a už jsem vám řek, že život je krásnej? někdy si na vyhlídce čtu mrtvý autory, tavim retko a přídu si jako děsnej intelektuál. nebo teda ne, ale asi to tak působí na kolemjdoucí. někdy zas jen dojdu, naslouchám městu jestli mi zase nechce něco říct. dneska ne, dusí se ve smogu, nemá náladu na suchý fórky. přesto s ním i tak splývám a užívám si pocit prostého bytí bez zbytečné bagáže. poprvé jsem se s ním (i s Ní) seznámil minulou zimu. toho mrazivého rána jsem si uvědomil Neronův krutý omyl nebo spíš nemohoucnost napsat dobré verše bez toho aniž by Řím zapálil. Neuvědomil si, že vidět Řím se probouzet je asi terakrát inspirativnější. Stejně jako cítit probouzet se Prahu.

nu, zpátky do šedivýho dne, vydat se na podivný dobrodružství světlejch zítřků. zpátky kráčím klidnější, doznívá mi meditační chvilka, čili zeleň okolo je ještě kapánek hezčí než obvykle. doma čeká na stole lístek od Rozumu, že jede na dovolenou a neví, kdy se vrátí a že si třeba mám přečíst Faulknera. prej jakoby dobrej autor. hmm. měl pravdu, klikař. nemůžu se zbavit dojmu…možná tím něco chtěl naznačit, netušim co. taky si toho Faulknera někdy otevřete.

ještě uplynulo pár dnů, než jsem přišel na potřebu psát neb to jediný mi mohlo pomoct tehdy, přicházím na to až teď. to je tak, když si Rozum pláchne a necháme mě tu s Emocema. pěkně děkuju. no jo, ale proč se pár dnů netrápit, což? řešení bylo velice jednoduché, blízko. jedna z věcí, co se mi na životě líbí – ten jemný smysl pro ironii v takových skoro zásadních životních událostech. Tam nahoře má z nás někdo děsnou prdel. Totiž, i s bohy může býti sranda. A vše je možné, proto se pokoušíme o nemožné. Co by nám pak z toho života zbylo?

Komentáře (0)