Poslední kontinent

blog

13.03.2015 v 21:53 / Palele (488 views)
Poslední kontinent
Kdesi daleko ve vesmíru se v kotoučích hvězdné mlhoviny pomalu a rozvážně pohybuje velká A´Tuin, nesoucí na zádech váhu čtyř slonů. Na bedrech těchto velikánů pak spočívá placatý Svět. Okraj lemují třpytivé vodopády přepadávající přes okraj. V jejich hřmotu přeslechneme i výkřik občasného nešťastníka, který se rozhodl přesvědčit na vlastní oči, jak to tedy je. To je jasný důkaz, že nemáte věřit každé blbině.
Svět placatý a tak barevný a pestrý, že všechny palety světa jsou na něj krátké. Svět fantazie. To je Zeměplocha. Vypadá trochu jako starý koberec. A tady už vidíme Ankh-Morpork, rozdělený řekou Ankh – jedinou řekou, po které se dá přejít suchou nohou, a ani nemusíte být Bůh. Ulicemi se tiše plíží špehové lorda Vetinariho a zdatně konkurují černě oděným zástupcům cechu vrahů.
Ještě že muži ve zbrani drží noční hlídku. Dokonce i Noby se tam někde mihnul ve své uválené uniformě. Nic nejezte a nepijte, jeli vám život milý. Ani kdyby vám za to zaplatili. A vyhýbejte se úzkým, tmavým uličkám. A taky širokým a světlým.
Až se stane všudypřítomný smrad naprosto nesnesitelným, tak jsme se určitě ocitli nebezpečně blízko Neviditelné univerzity a je nejvyšší čas vzít roha, nejlépe stejnou rychlostí jako bedna se stovkami malých nožiček, jinak se taky můžeme znenadání rozplynout třeba v roji červených jisker ( a to v tom lepším případě). Takže pryč. Noc je temná jako Silverovy útroby a my se vznášíme se na koštěti Bábi Zlopočasné vysoko nad krajinou v horách Beraní hlavy. Támhle na stromě se horko těžko drží Mrakoplaš, každou chvíli se pod ním zlomí větev a on přistane rovnou na zádech největšího vlka. Pokud ho náhodou nezachrání Barbar Cohen, tak se Smrť konečně dočká. NEBUDE TO BOLET…, protože je to Sekáč
Skoro stejný sekáč jako autor těchto knížek. Jste můj hrdina a země, kterou jste vytvořil s takovou láskou, mi bude opravdu chybět.
Tolikrát jste mi vyčaroval úsměv na tváři, proto kdybych mohla, dala bych vám pár zrnek písku ze svých hodin, pane Pratchette. Ale protože to nejde, sednu si večer do křesla, pozvednu sklenici nemagického Prazdroje (asi neskončím jen u jedné) a budu pít a číst až do rána na Vaši počest – samozřejmě Zeměplochu. A pro jednou mi nebude vadit, že budu mít zítra nohy jako z jílu.

Komentáře (2)

Palele
15.03.2015

Děkuji :) Už jsem si tam sice našla několik chyb, to je tak když člověk píše v deset večer... :)

Azizi
14.03.2015

Krásne napísané!