Pomalu umírající

blog

19.07.2013 v 18:44 / Enehy (381 views)
Pomalu umírající
3 Po dvou hodinách chůze byla Sam dost unavená, aby se vrátila zpět do bytu. Už se stmívalo a ona viděla jen záblesky baterek lidí spěchajících zpět do svých bytů. Před vchodem do domu našla tašku s jídlem na následující týden. Zvedla ji a vešla do budovy. Na chodbě nikdo nebyl, jen vítr chrastil v rouře od topení. Sam odemkla dveře a vešla svého do bytu.
„Lenny, jsem doma…Podívej, co mám. Dnes budeme mít hostinu!“ zavolala Sam a začala uklízet jídlo do ledničky.
„Lenny, pojď sem, čičí!“ snažila se Sam nalákat Lennyho, ale marně. Opatrně položila tašku na stůl a rozhlédla se po bytě.
„Lenny?“ Podívala se do koupelny, do skříně, pod deku, ale Lenny nikde nebyl. Najednou ucítila chlad. Otočila se a všimla si, že okno je otevřené. Šla k němu a snažila se prokouknout tmu panující venku. Viděla ale jen stíny a nepravidelné záblesky světla. Nechala okno otevřené a doufala, že se Lenny brzy vrátí. Bylo to poprvé, co šel Lenny ven. Sam si ale řekla, že dospívající kocouři to tak dělávají. Uklidněná se vrátila zpět k ledničce, aby dovybalila tašku. Na dně našla větší kus jídla zabalený v papíru.
„Hm, překvapení.“ pomyslela si. „Obvykle dostáváme tyhle extra věci jen jednou za měsíc…. Dnes večer se s Lennym pořádně najíme.“ A začala sundávat z balíčku papír. Najednou balíček upustila. Papír sklouzl a Sam spatřila zkrvavené, mrtvé kotě.
„Lenny!!!“ skoro ten výkřik nezadržela. Nemohla se pohnout, nemohla ani dýchat. Jenom tam tak stála a pozorovala mrtvé kotě.
„Lenny, ne!“ padla na kolena a vzala ho do rukou. Teď už brečela. Prameny slz jí tekly z očí. Nemohla přestat. Nikdy dříve se necítila tak hrozně. Až teď, když jí její jediný přítel ležel mrtvý na kolenou. Zůstala s Lennym v náručí až do rána. Pak vstala, dala mrtvé tělíčko do ledničky, šla do koupelny, osprchovala se, nanesla deodorant, oblékla se a šla do práce.
Znovu potkala šéfa na schodech.
„Doufám, že máš dneska lepší náladu. Mám pro tebe dárek,“ řekl, když ji spatřil.
Nic neodpověděla, nemohla. Šla do šatny a rozhlédla se. Všechny ženy byly šedé, sice mladé, krásné, štíhlé, ale šedé. Rychle se převlékla a utekla. Když přišla do svého předpokoje, šéf už na ni čekal.
„Předtím než začneš se svými úkoly, mám tu něco pro tebe. Ale nejdřív pojď ke mně.“
Vzal ji za ruku a dotkl se její tváře. “Dneska jsi nádherná. Tenhle nádech smutku ti opravdu sluší.“
„Otevřel dveře a pustil ji k sobě do kanceláře. Pak zamkl a otočil se k ní.
„Svlékni se.“ Nevěděla, co dělá. Později si nemohla vzpomenout. Před očima se jí míhaly jemné linie slov. Když se probrala, stál u dveří a díval se na ni.
„Teď si zasloužíš svůj dárek.“ Z kapsy vyndal malou krabičku. „Otevři to.“
Uvnitř byla malá lahvička plná růžové tekutiny. Vzal jí lahvičku z rukou a nechal jí na kůži dopadnout pár kapek. Ucítila něco neznámého, ale příjemného. Něco jí to připomnělo, ale nevěděla co.
„Tohle uděláš každé ráno, když sem přijdeš. Slyšíš? … Teď se oblékni a přines mi kávu.“
Sam udělala, co žádal. Teď měla pár sekund pro sebe, než začne pracovat. Dotkla se každé části svého těla, ale nenašla nic zvláštního. Pomalu se uklidnila. Nemohla si vzpomenout, co se stalo, ale pravděpodobně to nebylo nic hrozného, když nic nenašla. Začala vyplňovat formuláře a hledat desky, které si vyžádal. Potom šli na oběd a v pět hodin mohla odejít.

Komentáře (0)