Pohádka o Přemyslu Otakarovi I.

Pohádka o Přemyslu Otakarovi I.
PŘEMYSL OTAKAR I
V té převelice dávné době, kdy se knížecím rodičům Vladislavovi a Juditě narodil malý Přemysl jako prvorozený syn, byla v české zemi krásná a nedotčená příroda. Potůčky tehdy opravdu zurčely, když začínaly svou cestu v bílých zasněžených horách obklopujících českou zemi. Razily svou cestu hlubokými hvozdy, kde zvěře ještě bylo nadbytek a jako řeky pak vlnivě protékaly zelenými údolími a širokými rovinami, kde stáda dobytka spásala šťavnatou trávu a napájela se vodami z těchto řek.
Mladý kníže vyrůstal v malém hrádku na kopci, který ze tří stran obtékala říčka s třpytivou a průzračnou vodou. Hrady se tehdy stavěly na kopcích, aby z nich bylo možné daleko dohlédnout a střežit krajinu před nepřítelem a loupeživými nájezdníky, kterých bylo v té době více než dosti. Hrádek z dálky vypadal na zeleném kopci jako žlutý motýlek a snad proto i mladý Přemysl dostal při křtu druhé jméno Otakar. Přemysl se již jako malý chlapec musel učit jezdit na koni, střílet z luku a zacházet s nejrůznějšími zbraněmi a vůbec se zdokonalovat v síle a zdatnosti. A jako syn knížecí musel být i vzdělaný, proto se učil psát a číst nejen česky, ale i německy a latinsky, aby se v budoucnu domluvil i v jiných zemích. Spolu s Přemyslem se ve všem stejně vyučoval i jeho bratr Vladislav Jindřich. Zatímco Přemysl chtěl být už jako malý chlapec ve všech soubojích , lovech i studiu první, Vladislav se smířlivě spokojil s tím, že bude za svým bratrem vždy druhý. Z obou chlapců vyrůstala zdatná a vzdělaná knížata.
Proto také, když nastal čas a starý kníže zemřel, měl nastoupit na knížecí stolec a také na královský trůn Přemysl Otakar I. Ovšem ostatní urození páni v Čechách si zvolili za svého krále právě jeho bratra Vladislava Jindřicha. Přemysl byl tehdy ještě mladý, horká hlava a už se chystal vytáhnout do boje proti svému bratrovi. Mírnější Vladislav však byl i moudřejší a bojovat nechtěl. Nechtělo se mu prolévat krev v bojích s vlastním bratrem, a navíc ještě uznal, že Přemysl je silný, bojovný, a tudíž k vládě vhodnější. Uspořádal proto skvělou hostinu, kde přede všemi uznal přednostní právo Přemysla Otakara a dobrovolně mu předal vládu. Přemysl tento čin svého bratra náležitě ocenil a jmenoval Vladislava Jindřicha markrabětem na Moravě. Však toho Přemysl nikdy nemusel litovat, neboť bratr Vladislav mu byl po celý život věrným rádcem i oporou v dobách jeho těžkého panování. A také je pravdou, že vzdát se vlády pro svého bratra, jako to udělal kníže Vladislav, bylo činem v té době tolik neobvyklým, že jej kronikáři ještě dlouho opisovali a písničkáři opěvovali.
A tak Přemysl panoval a spravoval českou zemi. Bylo to tehdy velice nesnadné, starosti a problémy byly uvnitř země i za jejími hranicemi. Velice rád král jezdíval za svým bratrem na Moravu, kde dával odpočinout své mysli od starostí kralování. Jednou si vyjel časně ráno jen tak sám na projížďku a lov do hlubokých lesů na Moravě. Ale ten den jakoby před ním zvěř uhýbala nebo se schovávala. A tak ani nepozoroval, že již ujel velikou vzdálenost a dostal se do končin neznámých. Den byl velice slunný a teplý, a proto se král rozhodl pro krátký odpočinek. Vybral si k tomu malou loučku, kterou protékal potůček a po stranách ji lemovaly nízké stromy. Osvěžil se v potůčku, koně pustil volně popásat a sám ulehl do stínu stromů. Takto odpočívaje v krásném odpoledni záhy usnul. Nespal však dlouho, neboť jej probudily čísi kroky. Rychle se posadil, aby včas sáhl po zbrani na případnou obranu a byl zvědav na příchozího. Nebylo to však zapotřebí, neboť k němu přicházela mladá žena oděná do skvostného roucha a zvolna usedla do trávy nedaleko od krále. Přemysl se začal rozhlížet kolem, kdeže má tak krásná dáma nějaký doprovod. Nikoho však neviděl, a tak se chystal optati, zda vznešená nepotřebuje nějakou pomoc a lépe se na ni zadíval. Úžasem však téměř oněměl, neboť v té krásné ženě poznal svou dceru Markétu, která byla již delší dobu provdána v Dánské zemi za krále Waldemara II. Markétka se na svého otce usmála a ze širokého rukávce svých šatů vytáhla jakousi listinu, opatřenou velikou nápadnou císařskou pečetí. Vlídně na svého otce kývajíc hlavou a ukazujíc mu tuto listinu, lehounce vstala a
odcházela. Král Přemysl toliko dojat setkáním se svou dcerou, kterou už dávno neviděl, neměl ani čas přemýšlet, kde se tu mohla z takové daleké země najednou objevit. Vztáhnul k ní ruce, vstal ze stínu stromů a chtěl kráčet za ní. Udělal pouze pár kroků, když se postava Markéty začala rozplývat v záři zapadajícího slunce. A tak král přemýšlel, zda to byl jen sen, přelud nebo nějaké mámení, které mu tak věrně připomnělo jeho milou Markétku. Pravda, psala mu. A zprávy o ní dostával i odjinud, že přijala dánskou podobu svého jména – Dagmara a kterak ji lid její nové země miluje pro její dobrotu a ušlechtilé srdce. Ale ať to byl sen či přelud, přišla mu zajisté Markéta něco říci, promlouval k sobě v duchu Přemysl. Co to asi mohlo být za listinu s císařskou pečetí? Takto přemýšleje, šel se král opět osvěžit k potůčku. Potůček byl v tomto místě velice mělký a na jeho dně se třpytily kamínky a písek v zapadajícím slunci. V tom se něco v potůčku zablesklo více , takový malý zvláštní záblesk, jiný třpyt než mají kamínky a písek . Ponořil ruku do vody, zalovil a vyndal ruku z vody a rozevřel dlaň. Na dlani se mu mezi pískem a kamínky třpytil malinký zlatý křížek byzantské práce, takový jemný a něžný, veliký jen jako nehet malíčku. Kroutíce hlavou nad touto nádherou uložil křížek do kapsičky kabátce a rozhodl se , že jej pošle jako dárek své dceři Markétě do Dánska.
Sluníčko už stálo těsně nad vrcholky stromů a král si uvědomil, že musí cestovat rychle k nějakému obydlí, než padne večer a tma. Nasedl na svého koně a vydal se směrem k severu, kudy se mu ztratila jeho dcera Markéta. Najednou si uvědomil, že asi stále bloudí a ani nezpozoroval, kde vlastně opustil známou krajinu. Nu což, pomyslel si král, jsem ve své zemi a navíc v kraji, kde vládne můj bratr Vladislav Jindřich, jistě najdu dobré lidi, kteří mi nabídnou střechu nad hlavou pro dnešní noc. Ale kraj, kudy projížděl, nebyl tak obydlený, jak král očekával. Stmívalo se valem, a tak se král smiřoval s tím, že přenocuje venku. Očekával teplou noc a on ji jako již nejednou stráví pod hvězdami a v lese. Přivázal koně ke stromku, rozdělal si malý ohníček na zaplašení divé zvěře a vyndal z torny chléb, maso, sýr a víno. Chutě povečeřel a přemýšlel o dnešním dnu. Ohníček praskal, hvězdy a měsíc již konaly svou pravidelnou pouť po obloze, les voněl a rozezvučel se svým nočním životem. Král se opřel o strom a znaven již zavíral oči. Najednou však k němu začal z velké dálky pronikat dětský pláč. Přicházel však odněkud shůry, jakoby z korun stromů. Král mírně pozvedl hlavu a vidí, jak se ze záře měsíce s nebe na zem snáší spousta malých třpytivých penízků a mezi nimi krásné miminko ve skořápce velké jako polovina oříšku. Skořápka i s miminkem se snesla před něj do hustého lesního kapradí. Králi blesklo hlavou, že doma má také miminko, malinkou dcerku Anežku, svou nejmladší a nejsladší. Najednou však zpozorní a vidí, kterak se nebeské miminko přeměňuje v malé děvčátko, pak v krásnou dívku a dále v mladou ženu oděnou do hábitu zbožných žen jeptišek . V tu chvíli se jeptiška ohnula k zemi a zpod šatů vyndala jakýs předmět. A užaslý král dnes již podruhé uviděl stočenou jistinu opatřenou císařskou pečetí. A také proměna mladé jeptišky pokračovala ve starou ženu v šatech abatyše , usmívala se vlídně na krále a významně pozvedla listinu ve svých rukách. Měsíc se již pomalu schovával za koruny vysokých stromů a jak jeho třpytu a světelných paprsků ubývalo, rozplýval se i obraz stárnoucí řeholnice. Až se měsíc schoval za koruny stromů úplně, král v údivu nad měsíčním přeludem upadl do hlubokého spánku. Ráno se Přemysl probudil velice časně, byl však osvěžen hlubokým spánkem a vzpomínkou na svou nejmladší dcerku Anežku. Už chtěl nasednout na svého koně, když v tom cosi zahlédl v kapradí. Ležel tam malý zlatý penízek bez jakékoli ražby, aby mohl král poznat odkud pochází. Sebral jej a uložil do kabátce s tím, že jej věnuje své nejmladší Anežce.
Král se vydal hledat zpáteční cestu. Den byl opět slunný a horký a král začal hledat nějakou vodu, aby osvěžil sebe i svého koně. K polednímu už slunce stálo vysoko nad jejich hlavami a nemilosrdně pálilo. Král byl již tak znaven, že už ani neřídil kroky svého koně, který jakoby znal cestu a šel neomylně za svým cílem. Tu se přímo před nimi vynořil veliký rybník s ostrůvkem uprostřed a tak král neodolal pokušení jít se i se svým koněm vykoupat. Voda byla osvěžující a čistá, slunce krásně hřálo a spokojený král se snažil doplavat až k ostrůvku.
Nebylo to daleko a králi se ve vodě velmi zalíbilo. Potom vylezl na ostrůvek, aby se zase chvíli prohřál na sluníčku. Rozhlížel se po krajině, která se mu zdála velice líbezná. Tu jej však upoutalo cosi podivného. Na protějším břehu, kousek od místa , kde sestupoval do vody stála rybářská chalupa, které si král před chvílí vůbec nevšiml. Neviděl ji odtud z ostrůvku až tak dobře, neboť i když to bylo nedaleko a jakoby pod mlžným oparem časně zrána. Před chalupou byly rozvěšeny rybářské sítě a v rákosí u malého mola byla přivázána loďka. Králi to bylo velmi divné, neboť si myslel, že takovéto chalupy by si před chvílí musel dozajista všimnout. A jak tak napínal svůj zrak, aby vše viděl co nejlépe, z chalupy vyšel rybář a jal se pracovati na opravě svých sítí. Král Přemysl toliko zaujat pozorováním rybáře si ani nepovšiml, odkud se vynořil malý, asi pětiletý hošík a běžel ke svému otci. Král se teď pro změnu pozorněji zadíval na malého chlapce a krátce si povzdechl. I on měl doma takového malého hošíka, syna Václava, kterému se chystal jednou, až vyroste, předat vládu nad celou zemí. Tenhle malý chlapec byl oblečen do krátkých režných kalhot, přes které měl až na boky spuštěnu bílou košilku. Co však Přemysla upoutalo ještě více, bylo to, že chlapec měl na hlavě cosi jako malou korunu. Chlapec doběhl ke svému otci a podával mu svůj úlovek – malou rybičku. Rybář svého hocha na znamení uznání poplácal po rameni a na oplátku mu podával jakousi stočenou listinu opatřenou velikou pečetí. Král se podivil té náhodě, že již potřetí vidí jakousi listinu s velikou pečetí, které užívá sám římský císař. Co to za podivné přeludy, ve kterých vidí své děti právě s touto listinou? A takto přemýšleje pozoroval, kterak se rybářská chalupa s rybářem i jeho synkem ztrácí v houstnoucí mlze. A když se mlha po chvíli rozplynula, bylo na protějším břehu opět jen pár stromů, křoví a řídké rákosí ve vodě. Přemysl doplaval zpátky na břeh rybníka a když vylézal na břeh, viděl v trávě ležet malou korunku, právě takovou, jakou měl před chvílí na hlavě ten malý hošík. Byla to korunka úplně obyčejná, vyřezaná ze dřeva, ale i tak měl král radost, že má něco ze své podivuhodné cesty pro svého synka Václava.
Zbytek cesty uběhl králi jako ve snách. Cesta mu připadala stále známější a za soumraku se před králem vynořila silueta rozestavěného kláštera Velehradu, který zakládal jeho bratr Vladislav a na jehož stavbu nyní dohlížel a často tu pobýval. Král byl tak plný dojmů a zážitků ze své cesty, že se nemohl dočkat, až se o ně podělí se svým moudrým bratrem Vladislavem. V klášteře krále radostně vítali, neboť o něj již měli převeliký strach. Vladislav nyní vřele objal svého královského bratra, neboť se celé dva dny obával o jeho život. Inu, nebylo tehdy na cestách vůbec bezpečno. Usedli tedy spolu k bohatě prostřenému stolu a král položil před sebe tři neobvykle nalezené předměty – byzantský křížek, zlatý penízek a malou dřevěnou korunku. A mezi jídlem král vyprávěl svému bratru, kterak a za jakých okolností těchto předmětů nabyl. Vladislav Jindřich pozorně poslouchal celý ten podivuhodný příběh a když král s vyprávěním skončil, zavládlo dlouhé mlčení, které prolomil až Vladislav:„ Byla to znamení, můj královský bratře, významná znamení, “pronesl Vladislav, prohlížeje si ony zvláštní nálezy. „ Asi máš pravdu, Vladislave, “pravil král zasněně. „ Markétka byla stejně krásná, jako když mne naposledy objímala před odjezdem do své nové země.“ „ Určitě se jí stýská po domově, “ odvětil Vladislav, „ a bude jistě velice šťastná, dostane-li od tebe tento malý křížek. Bude to pro ni alespoň vzpomínka na rodnou zemi a bude-li jej nosit na své šíji, bude Ti stále nablízku.“ „Také jsem tak o tom přemýšlel . Ale více mi vrtá hlavou, jak se ono roztomilé miminko, tolik podobné mé sladké dcerce Anežce, proměňovalo ve stárnoucí ženu v šatu řeholnice. Má to snad být znamení, že mám svou nejmladší dceru zasvětit službě Bohu, až přijde čas ?“ – ptal se král.
„ Může být,“ odvětil Vladislav zamyšleně. „ Uvidíš časem, jak poroste a k čemu se sama přikloní svým založením. A třeba se také podle toho zjevení dožije velmi vysokého a požehnaného věku.“ „ Soudíš bratře, že dožít se vysokého věku je v dnešní době až takové štěstí ?“ – tázal se s úsměvem král. „ Štěstím je požehnaný věk naplnit, v jejím případě třeba službou Bohu, a tím i lidu. A naopak,“ odvětil Vladislav a po chvíli se zeptal : „ Říkal jsi, že rybářský chlapec měl na hlavě tuto korunu ?“
„ Ano, snad to je ona, na tu dálku to nebylo tak dobře vidět, ale tuto dřevěnou korunu jsem potom nalezl na břehu rybníka,“ odvětil král. „ Snadné vysvětlení, i Tvůj syn Václav bude jednou po Tobě nosit královskou korunu. Stále však přemýšlím o tom, proč se ve všech třech zjeveních objevovala jakási listina s velikou pečetí, které užívá sám římský císař. Ano bratře,“ řekl vesele Vladislav, „ už jsem tomu přišel na kloub. Ty jsi přece nedávno velmi významně pomohl Fridrichu II, aby byl zvolen římským císařem. A teď od něj můžeš Ty na oplátku žádat, aby vydal listinu, která zaručí Tvému synu a dalším pokolením dědičný titul českých králů A Ty vlastně tímto předáš svému synu Václavovi korunu právě skrze tuto listinu s císařskou pečetí. V tom byla ona symbolika podobnosti u rybářské chaty na břehu rybníka. Ano, listina s císařskou pečetí Fridricha II – Zlatá bula sicilská ! “
Král Přemysl obdivně pohlédl na svého bratra a řekl mu : „ Bratře, jako už po mnohokráte obdivuji se Tvé moudrosti a jasnosti úsudku. Když jsem Tě nyní poslouchal, zapadaly do sebe všechny události tak, až se divím, že mne to samého nenapadlo dříve . Je to velice prosté, všechny mé děti mne vlastně upozorňovaly na Zlatou bulu sicilskou. Byl jsem však příliš rozrušen setkáními toliko neobvyklými, že jsem se nemohl na nic jiného soustředit. Nu což, bratře, dám na Tebe i na ta Boží vnuknutí , odeberu se na dlouhou cestu za římským císařem a budu usilovat o vydání Zlaté buly sicilské. Tak nejlépe posloužím svým potomkům, když jim zajistím dědičné právo na český trůn.“ Poté ještě dlouho do noci spolu oba bratři rozprávěli.
Když se král Přemysl vrátil z Moravy domů, jeho první cesta vedla ke kolébce s nejmladší dcerou Anežkou. Dlouho u ní seděl a vyprávěl jí o své příhodě v lese i o svých přáních a představách, co vše by jednou mohla vykonat v šatě řeholnice. A pak jí dal do peřinky i malý zlatý penízek na památku. Ale tomu všemu Anežka pramálo rozuměla, neboť zatím byla jen malé sladké miminko a všechna možná sláva i strasti ji teprve čekaly. Poté napsal dlouhý vroucí dopis své milované dceři Markétě do země Dánské, také ji vylíčiv podivuhodnou příhodu u potůčku , i nález byzantského křížku, který jí zaslal na památku na českou zemi. Naposledy dal zavolat svého syna Václava a jemu vysvětlil, proč odjíždí na tak dlouhou a dalekou cestu plnou nebezpečí. Sotva mu však mohl malý Václav zplna porozuměti, ale z malé dřevěné koruny měl radost převelikou.
O králově cestě za Zlatou bulou sicilskou by mohla být sepsána velká kniha, co příhod , nástrah, nebezpečenství a útrap snášel král se svou družinou na této výpravě. I veškerá jednání u samotného císaře byla nesmírně složitá a těžká. Ale král byl neústupný a povzbuzován vzpomínkami na domov a své děti všechno přestál a vyhrál. A tak na podzim 26.září Léta Páně 1212 slavnostně obdržel od římského císaře Fridricha II vytouženou listinu zvanou Zlatá bula sicilská.
A tak se král vrátil triumfálně do své země. V rukou držel Zlatou bulu sicilskou a hrdě ji ukazoval svému synu Václavovi. Nechal na ni vyrobit drahocennou schránku , která ji měla uschovávat pro další pokolení jeho dětí , vnuků i pravnuků a dále. Byla v ní uložena moc a sláva českých králů. Malého Václava však ještě tehdy vzácná listina vůbec nelákala, neboť z toho ještě neměl rozum. Nejraději si hrál se svou dřevěnou korunkou hru na krále. Také se jím po smrti svého otce stane, ale to ještě v řekách uplyne mnoho vody. Ještě se bude hodně učit od svého otce, než převezme pravou královskou korunu a vykoná spoustu hrdinských činů pro svou zemi.
Také Přemyslova starší dcera Markétka blahopřála z Dánska dlouhým listem svému otci k jeho životnímu úspěchu. Měla převelikou radost z dárku svého otce – z malinkého byzantského křížku. Nosila jej na řetízku na krku po celý svůj život. Po její smrti byl křížek v Dánsku tak opatrován, že jej dodnes uschovávají a v muzeu vystavují jako památku na svou milovanou královnu Markétu – Dagmaru až dodnes, neboť to byla královna jejich srdcí.
Z nejmladší dcerky Anežky postupně vyrůstala moudrá a ušlechtilá dívka, která se skutečně dala cestou služby Bohu. Stala se z ní jeptiška a snad jí i penízek od otce přilákal další penízky. Užila jich opravdu spravedlivě, neboť založila klášter u kostela sv. Františka v Praze a stala se jeho abatyší. Vykonala za svého života mnoho dobrého pro chudé lidi, proslula dobročinností a milosrdenstvím a dožila se velmi vysokého věku. Po smrti se z ní stala patronka země české a ke konci dvacátého století byla prohlášena za svatou a blahoslavenou.
Takový byl tedy snad příběh našeho prvního českého krále. Snad to nebylo úplně takhle, mohlo se to stát i trošku jinak, kdo ví ?

autor: vachtova.libena · 25.10.2018 v 18:27 · přečteno 252x

Komentáře (0)