Pod rouškou dekadence

blog

04.05.2015 v 21:24 / tomas2002 (1071 views)
Pod rouškou dekadence
DEKADENCE – Jedná se o umělecký styl vyjadřující své myšlenky morbidnostmi a celkově společensky nepřijatelnými prostředky. Jedná se o jedno z nejrozporuplnějších témat v historii literatury od 18. století, ne-li dříve, a táhne se s námi až dodnes. Co ale všechny dekadenty spojuje? Existují ještě dnes? Co se skrývá pod rouškou dekadence? Tolik a mnohem víc v následujícím článku.



Část první: Počátek dekadence

Píše se rok 1833 a na literární scénu přichází mladičký spisovatel z Bostonu, jehož jméno zní E. A. Poe, a stává se praotcem prokletých básníků, kteří, jak již víme, úzce souviseli s dekadencí. O několik desítek let později překládá práce Edgara Allana Poa do francouzského jazyka člověk, který svou poetickou sbírkou „Květy zla“ pobouřil církev natolik, že byl díky svým textům dokonce obžalován. Ano, mnozí již tuší, že mluvím o Charlesi Baudelairovi. Klub prokletých básníků roste a dekadence je obecně odsuzována společností, neboť boří konzervativní mýty držící literaturu (a nejen tu) v jakýchsi přijatelných mantinelech pro společnost. Obecné pobouření roste a Baudelaire je nucen ze své sbírky vyřadit několik básní a zaplatit (na tehdejší poměry) docela tučnou pokutu. Příběh dekadence pokračuje…

Část druhá: Dekadence nejen v literatuře

Ještě před Edgarem Allanem Poem v roce 1823 přichází na „dekadentní scénu“ německý filozof Arthur Schopenhauer, který filozofií „silně nasáklou dekadencí“ utvářel nový pohled na svět a svými pracemi dokonce zasáhl i Friedricha Nietzscheho. K „dekadentní scéně“ se ovšem připojilo nejen mnoho filozofů a spisovatelů, ale také někteří malíři – z krátkého seznamu budu jmenovat: Jeffa Koonse, Karin Mamma Andersonovou a z dnešní doby například Cliva Barkera a další. Nezůstalo však jen u literatury, filozofů a malířů, tenhle směr začal v pozdějším věku pomalu ale jistě pronikat i do hudební tvorby a kultury obecně.

Část třetí: Dekadence dnes

Ačkoli věčně odsuzovaný, tak přesto silný proud dekadence pronikl i do dnešního 21. století a můžeme hmatatelně vidět, jak se promítá i na dnešní tvorbě nejen hudebních skupin, ale i v současných básnících, spisovatelích, skladatelích a dalších umělcích. Z hudebních skupin mohu jmenovat například britskou Black/Horror metalovou skupinu Cradle of Filth, jejíž frontman Dani Filth je dokonalým příkladem dekadentního textaře/básníka a jehož texty se promítají ve tvorbě skupiny Cradle of Filth. Tahle skupina však není jediným příkladem, stačí se podívat na tvorbu skupin Theatre of Tragedy, některé texty skupiny Nightwish a témata orchestrálních symfonií skupiny Nox Arcana. Nezůstalo však jen u hudby, dnes velice známý král fantasy a hororu, úspěšný spisovatel, malíř, režisér a dramatik v jedné osobě – Clive Barker, který svými obrazy a texty vytváří znechucení a přitom jisté zaujetí a mrazení, jež můžeme cítit v zádech. Zkrátka – dekadence je dnes téměř v každé kultuře a téměř všude, kam se podíváme. Stále existují lidé, již se dávají „cestou dekadence“ a kterým tenhle směr není cizí, stejně jako stále existují odpůrci toho stylu.

Část čtvrtá: Co všechny spojuje?
Všichni výše jmenovaní lidé žili/žijí v různé době, v různých podmínkách a různých kulturách. Co je ale spojuje? Co je POD ROUŠKOU DEKADENCE?
Myslím, že odpověď nebude tak těžká. Stačí, když se podíváme na jednotlivé lidi a jejich díla. Domnívám se, že je spojuje jedna povahová vlastnost – extrémismus. Ať je v jakékoli formě. Dále také jistá averze k „systému“ a hlavně odpor ke konzervatismu.

Část pátá: Pod rouškou dekadence

Co se skrývá pod rouškou dekadence, je snadné zjistit. Ale k tomu, abychom to mohli zjistit, je nutné, abychom se v dnešní uspěchané době zastavili a na chvíli přemýšleli. Je nutné, abychom si udělali čas a otevřeli své srdce pro empatii a další silně emoční „proudy“.
Zkusím to rozebrat na tzv. „malém rozboru Baudelairovy „Zdechliny““.
Na první pohled báseň „Zdechlina“ působí jako typický úkaz úpadku/dekadence. Co nás jako první napadne? Možná si řeknete: Celkem nechutná báseň. Někdo jiný možná pohrdavě ohrne nos a jiný možná řekne, že se jedná o významné historické dílo, ale dnešní doby se nijak netýká. Ale zkusme se na to podívat z jiné stránky, podrobněji. Poté totiž můžeme vidět, že obsahuje mnohem víc než jen „poselství nechutnosti“. Konkrétně tahle báseň nese poselství lásky. Poselství lásky, jež praví, že nezáleží na vzhledu. Čteme-li báseň „Zdechlina“, můžeme vidět ten kontrast – estetiku ošklivosti. Obecně bych dekadenci nazval jako „dvojobraz“, jež je dobře viditelný i na téhle básni. Po podrobnějším prozkoumání odhalujeme tzv. „podobraz“, který ukazuje až skutečnou podstatu myšlenky. Je to cesta k lidem, jež nemají rádi konzervativní způsob vyjadřování a jež se bojí vyjadřovat naplno. Je to cesta ke složitějším lidským duším, je to most k nepochopitelným extrémistům, kteří ale jako my mají také srdce a dekadenci si zvolili jako svou cestu.

Já sám dekadenci nevnímám jako zavrženíhodný styl, ale jako novou cestu k lidským duším. Líbí se mi, že už v minulé době 19. století lidé hledali nové a nové cesty k lidským duším a jednou z nich – ač trnitou, tvoří cesta dekadence.

A co Vy? Uděláte si čas a pokusíte se vypravit po cestách dekadence?

(Nutno říct, že se jedná o prezenci mých názorů – rozbory mohou být jiné a názory na tenhle článek samozřejmě také. Pouze se snažím přiblížit to, jak dekadenci chápu já.)

Děkuji za pozornost,
Tomáš Fiurášek

Komentáře (2)

tomas2002
06.05.2015

Tajnůstkář: Děkuji za reakci. Jak jsem řekl - každý má svůj názor a já ten Váš přijímám. :-)

Tajnůstkář
05.05.2015

No jo, jak chápat dekadenci.
Je to prostě nový styl pro ty, kteří si v tom holdují.
To by bylo v pořádku kdyby tím nepřekáželi jiným.
A že překážejí?. To jistě, proto se proti dekadentnímu stylu ozývá vždy tolik oponentů.
Klobouk dolů před znalostmi autora článku, ale každý styl má právo na místo na slunci až po té když si je vydobude.