Periférní historiografie - periférní literatura

Periférní historiografie - periférní literatura
Místo úvodu
Prolegomena
Editorial

Evokovat paměť krajiny
Periferie jako výzva k nalézání smyslu
/Esej o marginálních zónách a regionalistice/

Byl jsem vyzván k úkolu nelehkému: člověkem, jenž (kterého) si vážím lidsky i pracovně a s nímž mně svazuje půda nejenom akademická, ale i (a to stává poskrovnu) prostor pracovní; k sepsání několika málo myšlenek původně dobývajících se podstatě a smyslu práce regionalistické jakožto prolegomeně k předkládané publikaci. Nicméně, jak se to v jistých okamžicích stává, kratičké úvodní slovo se rozrostlo v menší esej, jejíž sujet je rozvrstven mezi odborný diskurs k problematice a vzácnou (obou nám společnou) zkušenost s prací muzejní, výstavní, ale i literární – konkrétněji literárně „menšinovou“. A tak, byť prostor, jemuž je předkládaná monografie věnována je méně blízký a jsou to především autoři knihy, - jeden slovem a druhý obrazem, - žijí krajinou, půdou a profesionálním zájmem o „paměť krajiny“, „mikro-dějiny“; se původní zamyšlené slovo rozrostlo v „desideratum“: několik postřehů, které snad zaujmou a v čtenáři zvídavém evokují inspiraci k hlubšímu promyšlení.
Jednotlivé intuice vychází z praxe a z těch myšlenkových prostorů, kterým se profesionálně věnuji. Mají tudíž rozměr filosofický a historiografický a směřují ponejvíce k prostoru regionálnímu.i Jednotícím momentem je snaha po hlubším uchopení smyslu a významu regionalistiky, činnosti vlastivědné či vůbec lidské snaze o pochopení toho bezprostředně blízkého prostředí, které se v lidském myšlení reprezentuje pojmem „domov“.
Jsme uchváceni velkými dějinami; velkými příběhy, tedy „metavyprávěním“ a nebylo to tak dávno, když byli ty „malé“ dějiny, vyprávění jednotlivců či minoritních skupin a společenství nezajímavá, opomíjená, vytěsňovaná či jinak „marginalizovaná“. Nicméně situace se poslední desetiletí i v historiografii změnila, zprůzračnila a zjišťujeme, že ony velká vyprávění, „metapříběhy“ a velké pravdy historie stojí na marginálních sloupořadích jednotlivých lidských osudů, polozapomenutých pravd, jenž tvoří sujet epochy. Zjišťujeme, že velké pravdy jsou konečně koncentrátem osudů zbíhajících se z periferie. M. Foucault, významný francouzský filosof, pozoruje:
„Bylo by možné napsat dějiny hranic – těchto skrytých gest, která jsou nutně zapomenuta, jakmile jsou provedena – jimiž daná kultura odmítá něco, co je pro ni vně; tato vytvořená prázdnota, tento uvolněný prostor, jimiž se kultura izoluje, o ní v průběhu celých jejích dějin vypovídá právě tolik co její hodnoty; své hodnoty totiž podržuje a uchovává v kontinuitě dějin, zatímco v oblasti, o které mluvím, uskutečňuje svou zásadní volbu. Zde totiž realizuje ono vymezení, které je výrazem její pozitivity.“ii
Poslední dobou stále častěji a celkem úspěšně soudobí myslitelé, historikové kultury a filosofové přemýšlejí do základů smysl a význam regionální – marginální zóny, sic častěji literárně (jde o znovunalézaní hodnoty marginálních literárních společenství) ale rovněž historiograficky a kulturně historicky snažíc se přirozeně a její ukotvení v širším kulturním prostředí a kontextu. Jejich práce pro nás objevuje regionální specifika historické i literární tvorby – a nutno dodat, že v předkládané monografii se autorům podařilo výjimečně úspěšně propojit literární a historickou reflexi s obrazem – v novém světle, v historických souvislostech a dějinně kulturním kontextu; autenticky; nezaujatě odhalujíc při tom vlastní specifika toho kterého kulturního prostoru. Tím se nám odkrývá smysluplnost v širším kontextu a tedy i dosah těch „marginálních děl“.
V díle na pomezí literatury a historiografie se musíme umět (a především naučit) orientovat v krajině; číst v znacích (tedy oněch nepatrných signalizátorech mikrodějin), domova, které mohou být mnohokrát povahy velice zanedbatelné, ale mnohem častěji povahy monumentálníiii. Autor textu předkládané monografie zvolil vnitřní prožitek z krajiny a studia hmotných památek, tedy monumentiky, - a natož památek prodchnutých vírou, či z víry vzešlých (kapličky) – aby vyjádřil povahu místa, mentality, kolorit i odstíny domova a, - jak je z díla patrné, - domova tvořeného kompaktním celkem památek uzavírajících jistý uzavřený prostor. Čtení krajiny nutí k zamyšlení a směřuje k pochopení tradic a vnitřních souvislostí při hlubším ponoru do otázek ohledně mentality předků a často i současníků. Úcta k regionu učí a latentně odkazuje k uchopení širších souvislostí, sujetu honosnějších dějin a temperamentu velkých vyprávění.
Mnohé vykonali, a buďme rádi že pořád tak i „konají“, vlastivědci, kterých neúnavný sběratelský hlad po informacích mnohdy zachrání mnohé, jenž by bylo zaváté neúprosným časem. Nicméně jsou to vlastivědci, kteří předpřipravují půdu a jsou to historikové – regionalisté, kteří by měli hrubé neotesané fakta uvádět v kontext a metodologicky ukotvit tak, aby jejich hodnota nebyla odsouzena k zániku dříve, než se rodí zdravé a hodnotné dílo. Otázka po kvalifikované regionalistce by se tedy měla ubírat směrem metodologickým, tedy grifem a šikovností; precizností a citem pro detail v rámci jeho ukotvení do historického kontextu. Vztah mezi vlastivědcem a regionalistou by tedy byl jako vztah dvou bratří, jenž si umí naslouchat a vzájemně korespondovat jak v detailech tak kulturně historickém prostoru. Vlastivědec nám bádá způsobem faktografickým a klouže po faktech a předmětech, regionalista odhaluje podstatu nalezených artefaktů času a osmyslňuje je vložením do širší pavučiny příčin a následků. Oboje můžeme považovat za malou fenomenologii dějin. O jednu z nich se pokouší i předkládaná monografie. Její smysl je avšak hluboce latentně ukryt; víc než se samotná prezentuje: - autoři totiž odhalují hlubokým ponorem skrze slovo a obraz do regionálních artefaktů samotnou paměť krajiny, evokuji numinózní prostor zpátky k prohlédnutí neboli lépe k vhledu a prožití a učí nás takto dívat se na již mnohokráte spatřené trošku jinak – skrze smysl který po předmětech klouže jako stín.
Smysl se nám někdy rád „skrývá“, má svou vnitřní logiku a je naším úkolem jej nalézat, odhalovat, uvozovat do širšího kontextu tím, že jej zbavíme mystického nátěru dějin, a uvrhneme v reální bytí právě v tom okamžiku, kdy vstupujeme do krajiny; takto se učíme číst stopy v prostoru i paměti; objevovat niť tradice a udržovat při životě to, co pro budoucí generace stojí za péči. Jednoduše odhalovat závoj Isidin.iv
Popřejme knize dobrou cestu v očekávání dalších dílů.

(Vyšlo tiskem jako úvod ke knize)

autor: Autorskýprofil · 19. června v 08:18 · přečteno 65x

Komentáře (0)