Pár otázek k výročí toho, jenž shořel

blog

06.02.2014 v 20:23 / panjan (643 views)
Pár otázek k výročí toho, jenž shořel
Ač už delší dobu nejsem dítko a už vůbec ne školou povinné, dostal jsem domácí úkol. Stalo se to jeden večer po telefonické debatě s mým velmi dobrým kamarádem na téma upálení Jana Palacha. A stalo se to díky mému názoru, že na tuto historickou událost nějaký ucelený názor nemám, protože krom toho, co se všeobecně traduje, jsou mé znalosti žádné nebo velmi dobře uklizené, což vychází nastejno. Zadáním bylo - něco zjistit, něco sepsat a následně kamarádovi zaslat s tím, že on učiní nápodobně. Takže se milí čtenáři neurazte, ale primárně tato stať není určena Vám.
Ještě jsem ani nezačal a už tu byl první problém. Ono toho totiž o Palachovi bylo sepsáno dosti a jak to tak bývá dobrého zřejmě pomálu. Jenže mně se nechtělo třídit zrno od plev a nechtěl jsem, aby můj názor byl zkreslen, nebo nějak ovlivněn. A tak mně napadlo udělat to naopak. Bez jakýchkoliv hlubších znalostí zamyslet se nad tím jednoduchým faktem – na protest proti okupaci se upálil mladý student. Proto jméno Jan Palach berte prosím s rezervou a s ohledem na to co bylo napsáno výše. Jinými slovy-jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná.

Co si pamatuji, stalo se to nějak takhle:

Jdete takhle navečer kolem Národního muzea a tam hoří Palach. Prostě tam stojí a tak si plápolá, ale dlouho to nevydrží jen tak nehybně stát. Jeho myšlenka není tak silná, aby dokázala potlačit fyzickou a biologickou povahu celého činu. Prostě nedokáže stát a shořet v klidu a docela. Začne zběsile pobíhat a křičet, válí se po zemi a za chvíli přiskočí muž s kabátem a celé to pokazí. V tu chvíli, kdy se mu plameny zběsile zakusují do masa, v těchto chvílích nepředstavitelně nesnesitelné bolesti, na co myslí Jan Palach? Na co myslel, když v benzínovém oparu škrtal sirku?

Jsou to otázky, na které shořely odpovědi. Navzdory tomu, se od té doby, kdy Jan Palach zazářil pod Národním muzeem, na tyto otázky snaží odpovědět lidé mocní avšak i ti nemocní. S proměnami politické i společenské situace byl a je tento čin rozličně využíván a odpovědi formulovány tak, jak je zapotřebí. Já se budu snažit oprostit od jakékoliv stylizace
Upálil se mladý člověk. Je to čin hrdinský nebo zbabělý? Každopádně tak jako tak zoufalý. Dejme tomu, že se jednalo o čin ryze hrdinský, což by znamenalo, že jediným motivem byl protest proti okupaci. Pro mě, dnešního studenta je to nepředstavitelné. Je vůbec možné, aby tento mladý muž doby tehdejší zvolil dobrovolně tak krutou smrt a obětoval se pro národ, v podstatě pro osudy jiných lidí? Může taková ryzí nesobeckost a čistý idealismus vůbec existovat jinde než v románech?
Teď trocha hnusného pragmatismu: Protestoval tak, že se zabil, čímž ulehčil práci představitelům tehdejšího režimu. Odstranil se sám. Mrtvý nepřítel – dobrý nepřítel. Kéž by takovou odvahu měli všichni oponenti, rázem by bylo po problémech, a my pozůstalí bychom si mohli užívat realistický socialismus ve vší jeho kráse.
Ale zpět od této neodolatelné představy k Janu Palachovi. Autor použil jako protiklad ke slovu hrdinský logicky slovo zbabělý. Jenže když nad tím teď přemýšlím, upálit se zaživa z jakéhokoliv důvodu nemůže být zbabělé, chce to hodně odvahy, takže myslím si, že toto slovo bylo spíše použito bezmyšlenkovitě jako logický protiklad. Ale možná to bylo spíše myšleno nemyšleno způsobem, jestli by bývalo nebylo lepší obětovat svůj život trochu konstruktivněji, bez benzínu a sirek? Kdo ví.

Otázky byly položeny, odpovězte si laskavě sami.

Komentáře (13)

siena
08.02.2014

Binýsek, to, že máme rozdílné vidění světa, jsem pochopila již dávno, na to jsem nepotřebovala níže uvedený příspěvek. Reagovala jsem na něj pouze proto, protože se mne opravdu dotklo to Vaše srovnání. Pro mne sebevražedný atentátník = atentátník z 11. září 2001, z Londýna 2005, atd...jestli nevidíte rozdíl, tak to opravdu nemá smysl diskutovat.

Samozřejmě, že každá smrt je tragická, mimořádná. Svět nebyl, není a nebude nikdy "rájem na Zemi". Stále se na něm, bohužel, dějí a budou dít nespravedlnosti. To ale přece neznamená, že bych si neměla vážit toho, že mohu žít, alespoň zatím, ve svobodné společnosti. Pro mne jako Husákovo dítě, je Jan Palach symbolem, právě ve vzpomínkách z ledna 1989. Jestli jste si přečetla přiložený rozhovor pana profesora Höschla, tak v něm velmi hezky přibližuje a vysvětluje možné pohnutky pro tyto "radikální" činy. Neglorifikuje, nevybízí k následování...ale ani nezobecňuje, že by je označil za osoby nevyrovnané, politováníhodné. Takto nám to předkládali bývalí mocní a nejenom u nás. To, že se tak děje i nyní, je smutné...

gabca007
08.02.2014

Autor použil jako protiklad ke slovu hrdinský slovo zbabělý. Co si vybrat v případě J. Palacha? Zbabělec těžko, ono už jen to škrtnout tou sirkou chce odvahu, jste-li při smyslech ..... ale hrdina? Z mého pohledu opět jen tím škrtnutím sirkou. Možná kdybych v té době byla taky student, dívala bych se na to jinak. Já v té době nežila a je to pro mne jen část historie, ale nemyslím, že tím něčeho dosáhl. Ani v roce své smrti, a v roce 1989 taky ne. Snad pouze jako symbol dané studentské paralely. A je škoda, že nikdo se nezamyslí nad tím, kolik utrpení jeho " hrdinský " skutek přinesl jeho nejbližším.
Víceméně se ztotožňuji s názorem " binysek " , hezky napsáno.

binysek
08.02.2014

A ti další, kteří se upálili? ti už nebyli tak mimořádní? např.Jozef Aszmongyi například? jihovietnamští budhističtí mniši? a hladovkáři, kteří z politických důvodů pro nesouhlas s tím nebo oním zemřeli jak je byste hodnotila?

Pokud si vzpomínám, tak za Margaret Thatcherové zemřelo na následky politicky motivované hladovky několik Irů, měli také politický motiv.- a jak by dnes Palach, levicového smýšlení, asi hodnotil naši společnost? Dopadlo to tak, jak si představoval? a ti ostatní? nelitovali by své smrti?

Nechápu vůbec proč se vás tak dotklo srovnání politických sebevražd těch či oněch, motiv je podle mne stejný, vyburcovat veřejnost, dát vědět o svém protestu, upozornit na své požadavky, své strádání, své cílem význam, který jim přikládám ukážu dokonale tím, že položím život. Pro mně je to v každém případě nepochopitelná a nepřijatelná myšlenka.

Některé metody sebevražd jsou odsouzeníhodné ze své podstaty a to ty, kterou jsou spojeny s vraždou odpůrců nebo lidí nezúčastněných (samozřejmě pokud se nejedná o přímý boj typu - vezmu nepřátele s sebou, nic jiného mi nezbývá), souhlasit s nimi může jen cvok nebo mozek vymývaný celý život, ano, s tím souhlasím. Ovšem například dodávat zbraně do ohnisek občanských válek, nedodávat pro embargo zdravotnický materiál do zemí, které já, vy nebo on považujeme za zločinné a proto zemře spousta lidí, kteří by jinak nezemřeli a oni nemají možnost volby, to je snad humánnější?

ano, pokud jste pochopila, že já čin Jana Palacha neschvaluju, neobdivuju se mu a jeho samého neglorifikuju, ale lituju, pochopila jste to správně. Byla jsem malá holka, když si to udělal a ani tehdy ani na okamžik jsem necítila obdiv, chuť následovat, neviděla jsem ho jako hrdinu tehdy a nevidím ani dnes. Totéž řeknu svému synovi, pokud to bude třeba.

siena
07.02.2014

binysek: Nezlobte se, ale přirovnat Jana Palacha k sebevražedným atentátníkům, to je...nějak nemám slov. Takto daleko nezašel ve své interpretaci ani minulý režim. Jan Palach se rozhodl ke svému činu, aby vyburcoval společnost z apatie, která se smířila s okupací, a hlavně s následnou, počínajicí normalizací. Ta musela být, zvláště pro mladé lidi, hodně frustrující. Možná se mu to ne zcela podařilo v té době, ale rozhodně se mu to podařilo o několik let později, v lednu 1989.

Pro mne samotnou je jeho rozhodnutí, velmi obtížně uchopitelné. Analyzovat stav jeho mysli, či jeho osobnost, by bylo ode mne, ale troufalé. Proto připojuji odkaz na slova povolanějšího...
http://www.hoschl.cz/files/4893_cz_Palach_aktualne.pdf

binysek
07.02.2014

nechci se přít, ale upálit se podle mne znamená, že s vaším uvažováním není ve v pořádku, protože to je čin bezmoci a naprostého oslabení pudu sebezáchovy..

Nevím, zda to byl režim proti němuž Palach chtěl protestovat nebo zda to byla občanská apatie, což rozhodně není totéž, ale vím, že se upalovali docela často budhističtí mniši zase na protest proti něčemu jinému a i u nás za posledních dvacet let se odehrála upálení pro nesouhlas s politikou, například s rozdělením Československa.

Těchto našich domácích upálených ale nikdo nevzpomíná.

Pro mne je sebeupálení na stejné úrovni jako sebevražední atentátníci, samozřejmě co se pohnutek týče, a taky co se společenských výsledků týče, je to boj s větrnými mlýny, který změnu nepřinese a ani přinést nemůže.

Sebevražední atentátníci zabíjejí sebe a k tomu i další naprosto nevinné lidi, ten, kdo se upálí jakoby jen sebe - ale co rodina? tu vlastně zabije taky. Přes to, ale jsou sebevražední atentátníci jak k politování tak k odsouzení, kdežto ten, kdo se upálí ve mně vzbuzuje jen lítost.

Ten, kdo se upálí nebo se nechá vybuchnout není ani zbabělý ani hrdina, je to člověk v nějakém afektu, který jedná v rozporu se zdravým rozumem.

Hrdinou je pro mne hasič, který vleze do hořícího domu pro jiného, člověk, který se postaví útočníkovi, který ani neútočí na něho, kdo svůj život nasadí za jiné životy a to s vědomím, že svůj může ztratit. Je to taky ten, kdo své myšlenky prosazuje i přes osobní příkoří, kterého se mu od současníků dostává, lékař, který sám na sobě zkouší novou metodu, Jsou to ale i lidé, kteří se, mohou-li, zabijí v bezvýchodné situaci, lidé, kteří neuhnou před šíleným rozhodnutím, které před ně život postaví - třeba schovali Anne Frankovou, jsou to jen příklady y bylo by jich mnoho.

Za zbabělce však nepovažuju ty, kdo před podobnou životní výzvou uhnou, kdoví, jak bych se zachovala sama, nejsou to ani hrdinové, ani zbabělci., Zbabělci podle mne jsou to ti, kdo chtějí projít životem s podvody, falší, na cizí úkor chtějí získat výhody, trápí ty, kteří jsou k nim slabší, zvířata, děti, partnery, rodiče a podobní lidé. Hrdina a zbabělec v mých očích nejsou pravé protiklady.

2