O mé lásce ke knihám a jiných běsech...

blog

06.04.2012 v 00:03 / nef7 (928 views)
O mé lásce ke knihám a jiných běsech...
Knihy pro mě mají téměř posvátný význam. Nesu si v nich
odkaz svého dědy, který mě ke čtení přivedl, a odkaz na své dětství. Nosím si v nich
paralelní světy, které jsou lepší než ten, jenž se přede mnou rozprostírá třeba
v některý ze špatných dnů. V knihách si nosím vzpomínky, naděje,
slova útěchy. Potřebuji mít svůj život knihami obklopený. Jinak žít už ani
neumím. Jejich přítomnost mi dává kořeny a pocit jistoty. Pocit, že mám kolem
sebe neustále dobré známé… V pokoji mám kousek své knihovničky na každé zdi. V každé z těch
polic pak několik knih. Každá z nich má pro mě výjimečné kouzlo a svůj
příběh. A nemyslím teď ten, který se ukrývá na jejich stránkách. Některé mé knihy ukrývají věnování od lidí, kteří měli
důležité místo v mém životě, ale s největší pravděpodobností se již s nimi
nesetkám. Na jiných mám pokroucené stránky, když mě cestou domů zastihl déšť.
Pár jich mám jako suvenýr z procházek městem, kdy jsem s někým zabloudila
do některého z otevřených antikvariátů. A ke každé z nich bych
dovedla říct okolnosti, za kterých jsem ji četla: Tak třeba… třeba Fučík – nemám ho ale ráda. Nelíbil se mi. –
Je mi patnáct a zrovna jsem se pohádala s našima. Zavřela jsem se do
pokoje a jsem rozhodnuta nevycházet. Fučík mi padl do oka. Čtu jej během toho
nekonečně se vlekoucího odpoledne, kdy nejde slyšet nic jiného než tikání hodin. Kluunův Time out. Tehdejší přítel mi tuto knihu kupuje cestou ze
školy, kde se o ní dozvěděl. Zpověď nizozemského muže, jehož manželka má
rakovinu. Kniha je čtivá, ale nelíbí se mi autorova necitlivost a sobeckost.
Přítelovi se ale líbí. Podle něj je surová. O rok později právě kvůli této
knize pojedeme v létě do Holandska. Nebo Vonnegutova Jatka č. 5. Není tomu zas tak dlouho. Asi
dva roky. Půlka  února, venku je šedo a
na kolejním pokoji útulně. Jsem v prváku na výšce a kluk, kterého miluji
(šťastně nešťastně), mi ji dal k narozeninám. Čtu o mimozemšťanech, nahé
pornohvězdě, Billym Pilgrimovi a nejsilněji ve mně zůstává obraz
rozbombardovaných Drážďan a umírání v tisíci podobách. „Tak to chodí.“ Jestli mě něco doopravdy zraňuje, pak zlá slova o knize,
kterou mám ráda. Ani nelze popsat, jak špatně nesu některé komentáře například
k Salingerově knize Kdo chytá v žitě. Nosný pilíř mého dospívání. To
je taky důvod, proč se snažím nebýt ke knihám, které se mi nelíbí, příliš
krutá.

A tak mám na vás taky jednu prosbu. Až zase budete jednou
psát komentář k přečtené knize, klidně odhalte svou kritiku, ale nevolte
krutá slova. Mohou se stát ostrou zbraní. A k čemu nakonec krutosti u
něčeho tak mírumilovného jako je kniha…

Komentáře (2)

Monnyska
22.05.2012

Zajímavý článek, člověk si opravdu někdy neuvědomuje, jak může kniha ovlivnit popřípadně změnit život. Je zajímavé, jak se mi najednou vmísí několik situací z knih dohromady a uvolní ze mne jiný názor, než který bych měla před, než jsem knihu přečetla. A je opravdu pravda, že i některé knihy, které mě jednoznačně neosloví, ale přečtu je, mi mění život - ať chci nebo ne :-)

KarlaP
06.04.2012

Moc hezký článek, člověk si ani nikdy tolik neuvědomuje, jak moc ho nějaká kniha ovlivnila. Někdy se nám stane příhoda, s kterou si spojíme nějakou knihu, jenž jsme v tu dobu četli, abychom přišli na jiné myšlenky, nebo abychom pochopili jiné světy.
Jen se obávám, že kniha v širším měřítku nemusí být tak úplně mírumilovná. Jako věcné listy sešité vazbou s černými písmenky... ano, to je mírumilovné... Ale jako kniha v hlubokém jejím významu? Ta někdy kromě vydělaných peněz, úspěchu, štěstí, pomoci, přináší i smutek, bolest, krutost a smrt. Dnes se s tím možná již nesetkáme. Dřív kvůli knize hrozila někdy smrt, nebo někoho nedobrým způsobem ovlivnila. Ne, myslím si, že kniha v sobě skrývá opravdovou sílu (dobro i zlo).
Nemyslím to zle, jen tyhle pocity ve mně vyvolal Váš článek. Líbil se mi. :-)