Můj útěk od lopatismu

blog

26.05.2013 v 09:05 / Enehy (563 views)
Můj útěk od lopatismu
     Ač pocházím z Teplic, jejichž historie může naznačovat, že se jedná o kulturní město, úplně tomu tak není. Nicméně časy se mění, lidé dospívají a pár jedinců se zde snaží dosáhnout vyšší kulturní úrovně.
     Je pátek a dnes probíhá první veřejné čtení. Naštěstí si někdo z organizátorů uvědomil, že čím později – v šest – se začne, tím také dorazí více lidí.Vyprovodím posledního studenta, naplním láhev vodou a vyrážím na cestu. V myšlenkách bloudím kolem Villona, údajného lamače současných ženských srdcí, muže, který se stane následující hodinu naší hvězdou.      Procházím městem. Všude je nezvykle mnoho lidí. Tento víkend bude zahájena lázeňská sezóna. Občané i neobčané Teplic kupují kvanta jídla a piva, baví se, smějí, já prchám, pryč od davů do ticha muzejního sálu. Pozdravím. Téměř nikdo neodpoví, ale na to jsem již zvyklá. Najdu si místo a rozhlédnu se kolem sebe. U prvního stolu se mladá dívka v brýlích něčemu chichotá. Vypadá jako studentka místního gymnázia a vzhledem k tomu, jakou nádhernou francouzštinou přednese první báseň, tomu i tak nejspíše bude. Její kolegyně má přes ramena přehozen pléd, v místnosti je zima. Spatřím další dívku s neuvěřitelně dlouhým copem. Naše oči se střetnou, ona ale pak vyloví z tašky knihu a ponoří se do svého vlastního světa. Já pozoruji dál. Kdo z nich je asi ten známý – pro mě neznámý – spisovatel Václav Dušek?      Sál se pomalu zaplňuje. Možná i více, než kdokoliv z pořadatelů očekával. Pozoruji paní přede mnou. Na stole má položenou květovanou kabelku, v které bude během předčítání hledat fotoaparát. Její přítelkyně se k ní naklání a šeptá jí do ucha. Jiná velmi elegantně oblečená paní obchází místnost dokola a prohlíží se pověšené fotografie a obrazy. Další postarší lidé obsadili židle po obvodu sálu. Mlčí.     Už je téměř šest a do sálu vstupují poslední návštěvníci. Rozcuchaný muž kolem čtyřicítky s deskami v ruce se posadí někam za mě. Matka s dcerou taktéž. Jeden pán se snaží usadit se vedle mne, ale pořád se vrtí a šustí svou bundou, kterou si očividně nechystá svléknout. Postarší matróna v mnou neidentifikovatelném hábitu se rozhlíží kolem a pak se usmívá na muže s neuvěřitelně velkým pupkem. Sympatický bělovousý pán vstává – tak to je pan D. – a žádá o pozornost. Všechny nás přivítá a začíná se číst. Jedna balada následuje druhou. Obdivuji odvahu lidí, kteří čtou Villonovy básně veřejně na mikrofon. Škoda, že ne všichni z nich umí artikulovat. S šustícím pánem po mém boku je občas těžké porozumět. Pan D. omlouvá asi pět lidí, kteří měli předčítat, ale nedostavili se. Bude se improvizovat. Náhodní návštěvníci jsou vyzváni k čtení, ale všichni se bojí včetně mě. Teď zvedá ruku rozcuchaný muž. „Já bych četl, ale svou tvorbu.“ Pan D. se snaží vysvětlit, že dnes se věnujeme tvorbě Villona. „Ale moje povídka je o Villonovi!“ Pan D. rezignuje. Následuje povídka o pijanovi Františkovi.      Pokračuje se dál s básněmi. Po chvíli opět předčítači dojdou a pan D. znovu vyzývá náhodné účastníky k aktivitě. Přihlásí se jen rozcuchaný muž. „Měl bych ještě jednu povídku  názvem Ženy.“ Pan D. ho ze zoufalství pozve na jinou akci. Ani jeden z nich nevypadá nadšeně a mě se někteří lidé zdají být trochu nechápaví. Zazní poslední potlesk. Prý z toho bude tradice. Plánuje se předčítání katolické poezie v kostele a židovské prózy v židovském domě. Všichni lidé se nadšeně hrnou ke knize návštěv. Já se zvedám a omámená Villonem vycházím do vřavy lopaťáckého města. Někde naplno hrají Michaela Jacksona. Nasazuji si  sluchátka a snažím se nenechat se obrat o ten pocit slepými a sobeckými lidmi kolem sebe.           

Komentáře (1)

Marwin
27.05.2013

Ač z Teplic nepocházím ,prožil jsem v nich svá středoškolská studia .Teplice byly vždy místem , kde se "něco" zajímavého dělo .
Možná , že nebýt Teplic , nebyla by ani slavná Sametová revoluce v roce 1989 , protože tehdejší nepokoje začaly právě v tomto lázeňském městě .
Moc hezký článek a to čtení židovské prozy , to zní velice zajímavě.