Můj rok 2011 v knihách

blog

31.12.2011 v 00:28 / Addie (1104 views)
Můj rok 2011 v knihách
Na Silvestra většinou sedíme v kruhu přátel či rodiny a hodnotíme, co daný rok dal a vzal, a tak jsem se pokusila o totéž s tím, že jsem si zvolila jedno kritérium - mé čtenářské chvilky. Z tohoto hlediska byl rok velmi přínosný, neboť mě oslovilo mnoho knih, tím spíš pak jejich autoři.Níže nejsou všechna díla, s kterými jsem měla letos tu čest, ale přinejmenším ty, ke kterým jsem měla neutuchající touhu napsat pár slov. Celkový počet není důležitý a navíc jsem letos přidávala do seznamů na profilu dříve čtené knihy, na které jsem si vzpomněla, takže zcela neodpovídají skutečnosti.Mojí první přečtenou knihou byla Verlainova sbírka O lásce. Bylo hloupé očekávat od prokletého básníka kýčovitost. Dopadlo to tak, že jsem si dvě básně přepsala k sobě, abych se k nim mohla kdykoliv vrátit.Poté jsem se podívala na zub ,,básníkovi, jenž miloval svět", protože jsem jeho dílo náhodou objevila v naší domácí knihovně. Vždycky jsem měla za to, že náš prostějovský rodák (ach, to zní tak podivně nacionalisticky) měl talent, ale teď to mohu prohlásit i jinak než na základě úryvků ze středoškolských učebnic. Ačkoliv tuším, že pravé ódy na Wolkera teprve začnu pět, až proniknu hlouběji do jeho tvorby.Abych řekla pravdu, Segala se mi vůbec nechtělo číst, přestože jsem věděla, že v Příběhu jedné lásky nepůjde o žádné klišé. Příčila se mi představa vyzdvihovat kvalitu knihy jen kvůli tomu, co zachycuje. Někdy se ale stane, že můžete být jakkoliv racionální, ale city si stejně prosadí svou, což se přesně stalo.Tento rok se mi dostaly do rukou i duchovní knihy.Ráda bych zmínila především Miluj svůj život (L.Hay) a Tajemství (R. Byrne). Nemohla jsem si nevšimnout hlavně humbuku, který vyvolalo Tajemství. Ne, že by mi princip unikal, nebo bych znevažovala jeho význam, ale troufám si tvrdit, že si u této knihy (a u knih spoluautorů) vyskytl jistý komerční tah, snaha navodit pocit ,,četl/a jsem a už vím vše". Domnívám se, že žádná kniha na světě vám nemůže dát návod, jak uspět/žít, maximálně vynést z vašeho podvědomí to, co je ve vás odjakživa zakořeněné. A jen proto, že pradávné pravdy Tajemství docela srozumitelně připomíná, jsem se odvážila ho zhodnotit poměrně vysoce.Dovoluji si tvrdit, že asijská literatura je nepochybně literatura asijského ducha. Důkazem budiž pan Kawabata (Hlas hory), Murakami, či dokonce Koji Suzuki. Slyšela jsem mnoho o údajné přeceňovanost H. Murakamiho, ale sama jsem z něj nikdy podobný pocit nezískala. Po již dávno dávno čtené knize Na jih od hranic, na západ od slunce, která mě naprosto odzbrojila svojí myšlenkou, jsem letos sáhla po počinu Afterdark, který jsem i přes určitou dávku překombinovanosti shledala pozoruhodným zejména pro kompozici. Sbírka povídek Po otřesech má podle mě co nabídnout nejen Asiatovi. K Murakamiho kvalitám tedy nejsem doposud vůbec skeptická.Pan Suzuki je kapitola poněkud jiná. Pro úspěch amerického Kruhu řada lidí neví, co mu bylo námětem. A že by byli překvapeni! Samotná Samara je výmysl sám o sobě. Z celé trilogie se mi nejvíce líbil poslední díl, snad pro poskytnutí výsledného obrazu a vymotání se z pavučin záhad celého příběhu. První dva díly mi připadaly navíc dost náročné na čtenářskou pozornost. To není vůbec špatně, ale jelikož mají asi vzbuzovat strach, tak u mě narazily. Z nepochopitelného důvodu jsem nepřečetla knihu, u níž bych se opravdu upřímně bála. Možná i to je příčina toho, proč moc nečtu ,,kingovky". Neumím děj tolik prožívat, nebo se jen tak něčeho neleknu? Ale to už bych moc odbočila... Zkrátka bych chtěla napsat že i v Kruhu se asijský (zde japonský) původ projeví, přestože není orientován na opěvování přírody a její úlohu v životě člověka apod.V hojné míře jsem se začetla i do Wildeovy tvorby, ač jsem k němu chovala neutajitelný obdiv už po přečtení Obrazu Doriana Graye. Až jeho Pohádky z něj ale učinily v mých očích génia, protože byli těmi nejvíc obohacujícími a ve svém smutku nejkrásnějšími, jaké jsem kdy četla. Pravda, literární význam Intence mě poněkud minul. Ideální manžel mě pak nenadchnul, ani neurazil. Neuvěřitelně čtivou knihou mi byl Burgessův Mechanický pomeranč. Ráda bych ocenila překlad, protože s rusismy bych si asi neporadila, i anglismy totiž občas daly zabrat.  Ta kniha je zvláštní v tom, že jakkoliv je napsaná rádoby ledabyle (pro dosažení věrohodnosti), brala jsem ji absolutně vážně. Motiv totiž přebil vše ostatní.Básnicky si mé sympatie uloupil Jan Skácel. Smuténka je sbírka, ke které ještě dnes těžko hledám slova. Nejradši bych si ji přepsala celou... A Stracholam na ni v lecčem navázal.Co se ,,potterománie" a mé nedočtené série týče, letos jsem se dostala jen k Bajkám barda Beedleho. Kdo má bradavický svět J.K.R. rád, nejspíš jí promine patrnou pokleslou literární hodnotu v rámci dobročinných účelů, ale jinak je na bajkách těžko něco, co by mělo být vyzdviženo.Mou první norskou (avšak v překladu) prvotinou byl Ibsenův Peer Gynt. Lidový, úsměvný, chaotický. Za to na Čechovova dramata nejspíš dost dlouhou dobu nesáhnu. Ani Cimrmanova rada přidat třetí sestru můj výsledný dojem nezachránila. Promiň mi mé zívnutí, Antone Pavloviči. Molièrův Don Juan mi taky kdovíjak neučaroval a slavné Čekání na Godota vychválím snad jen jednoho dne v divadle.Jedinou knihou , kterou jsem tento rok nestrávila a po pár stránkách nemohla jinak než odložit, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera.Milým překvapením mi byly Baudelairovy Básně v próze, i když jim nemohu odepřít nehoráznou náročnost. Jsou vůbec tím nejstarším vlastněným vydáním v naší knihovně, čemuž odpovídá jazyk překladu.Mnoho času jsem letos věnovala Petru Šabachovi, u kterého relaxuji, směji se a přece pociťuji respekt. Občanský průkaz si mě oproti zlým jazykům získal. Jen mě napadá, že bych k filmu byla dnes už mnohem kritičtější. Deníkově psané Putování mořského koně srší vtipem a současně dává okusit tvrdou pěst reality. Ramon byl pro mě až srdcebolem. Škodu lásky jsem shledala pouhou oddechovkou. (Staro)novinku S jedním uchem naveselo jsem ocenila o poznání více.V záchvatu návratu do dětství (ať žijí mumini!) jsem přečetla Čarovnou zimu a Kometu. Úsměv mě provázel na každé stránce aneb na dětské lásky není nikdo nikdy příliš starý.Kdo by rád přečetl něco ,,specificky neotřelého", za letošek bych doporučila knihu Váš kluk prostitut? z pera Cyrila Valšíka. Jak už ale napovídá název, není evidentně úplně pro každého. Je však aktuální, podle skutečnosti a má hodně co říct.Fantasy jsem letos poněkud zanedbávala, napadá mě v tomto ohledu jen Gaimanova Koralina. Svým způsobem mi to ale stačí, protože má originální myšlenky a příběh takřka po ,,burtonovsku".S Čapkem jsem se letos setkala dvakrát. Poprvé u Továrny na Absolutno, kterou jsem jaksi nedocenila. Podruhé to bylo u Války s mloky. Náznak Salamandera vypovídá o tom, že jde o velmi důležitou knihu pro celou literaturu.Aby toho náročného čtení nebylo málo, letos mi byl představen pan Kafka. Stalo se tak na Krétě místo plavání v moři a jiných letních aktivit. Nelituji toho ani trochu. Kafka je věrný svému stylu jako snad málokdo, zdá se mi. A to usuzuji pouze na základě Procesu a Proměny.Rok 2011 mi přinesl i tvůrce krásných a hlavně silných myšlenek. Jinak řečeno - Jonathan Livingston Racek a Nikdo není daleko nebudou pouze těmi díly, které mi připadnou ma mysl při vzpomínce na Richarda Davida Bacha. Brzo se na jeho tvorbu zaměřím více a moc se na to těším.To nejlepší na konec, říká se. Našla jsem cestu k G. Orwellovi. Po Farmě zvířat čtené v originále ze začátku roku, směsi pocitů, co vyvolala, nevyhnutelného prostředí, které se nevyhne nikomu, kdo ji jednou (a třeba i víckrát) dočte, po tom všem jsem se setkala s nejvarovnější knihou, jakou jsem kdy četla - 1984. Nic ve mně nevyvolalo víc nenávisti k nehumánnímu zacházení a (kéžby jen v knize) nastolenému režimu. Nic, nic, zhola nic. Jsem přesvědčená, že bez tohoto v knihovně nebo vzpomínce na ni bude člověku vždycky kousek chybět... kousek k dotknutí se pravdy. Ano, 1984 nejspíš je vrcholem Orwellovy tvorby, ale donedávna jsem netušila, že i Nadechnout se nabízí skvělý čtenářský zážitek. U mě patrně pro vypravěčské umění. Má poklona.Nuže, zbývá mi napsat pár slov závěrem. Vážím si všech, kteří jste věnovali svůj čas tomuto článku. Do Nového roku vám pak přeji, abyste mohli rovněž říct, že jste rádi prožili tento či některý budoucí rok i ve společnosti knih, které byly po celou dobu vašimi věrnými a bezesporu inspirujícími společníky, abyste z nich načerpali mnoho životních mouder... A v neposlední řadě, abyste cítili lásku, lásku, nic než lásku. Nejen ke knihám.

Komentáře (3)

herdekfilek
03.01.2012

Moc hezký článek. Obzvláště ty poslední dvě věty.

elfos
02.01.2012

Moc pěkné, Addie. A krásně dlouhé, bylo milo procházet s tebou chvíli knihami....

kajisek
31.12.2011

Zajímavý článek:)))