Můj Levhart

blog

11.12.2013 v 21:27 / MarieAnnaSarah (731 views)
Můj Levhart
Marně jsem přemýšlela, kam vložit poněkud obsáhlejší komentář ke knize. Uvažovala jsem o recenzi, ale jelikož se jedná především o mé soukromé dojmy, nepřišlo mi to zcela vhodné. Až jeden zlatý člověk mi navrhl blog. Děkuji mu za to a slibuji, že příště se pokusím vyjádřit pocity méně slovy :)

Levharta jsem si koupila k narozeninám, nedokázala jsem odolat znamení, že jeho edice byla téměř ve stejný den jako oslava mého narození a když navíc postihl internetové obchody Den bez dopravy, byl by hřích mu nadále odolávat. Ano, jako správný závislák si umím své utrácení za drogu ospravedlnit :D
Hned po příchodu balíčku jsem byla z knihy unešená, téměř dvojnásobná délka, oproti knihám předešlým, slibovala ještě větší potěšení a fantastická Nesbøovská magnetická záložka byla třešinkou na dortu. Přesto jsem však knihu odložila na křeslo s tím, že nejprve dočtu knihy rozečtené a až poté si ho řádně vychutnám.
Jak už jsem psala u Sněhuláka, ty dva týdny pro mne byly očistcem, kdy jsem alespoň po očku Levharta sledovala a říkala si, že přečtením jediné stránky svůj slib neporuším. Popravdě, připadala jsem si trochu jako Glum, už jen chybělo se s Levhartem mazlit a špitat: ,,Můj milášek". Ale jedno pozitivum toto masochistické rozhodnutí mělo, jako lék na prokrastinaci kniha působila skvěle a já v cuku letu měla dočtené knihy, které jsem delší dobu odkládala.

Nastal den D a já se konečně do Levharta zakousla. Po přečtení první kapitoly jsem ho však vyplivla a přemýšlela, jestli to pro mne není přeci jenom velké sousto. Drastičnost a skvělé vykreslení pocitů oběti, které ve mě vyvolávalo mrazení, mě zaskočilo a Sněhulák mi ve světle této nové knihy přišel jako jemná detektivka.

Nakonec jsem se rozhodla to nevzdávat a pokračovat dál. Levhart mě lapil. Hltala jsem stránku za stránkou, užívala si pomalý rozjezd, kde Nesbø tentokrát upustil od zběsilé honby za pachatelem a do poloviny knihy pozvolna rozkrýval celý případ, včetně jeho pozadí. Postupně se propracovával důkazy, brilantně nás seznamoval s psychologií jednotlivých postav a obohacoval čtenáře sekundárními příběhy, které postupem času dotvářely obraz celého případu. V této knize dokázal skloubit vypravěčský um, kterým mě ohromil už v Července, s akčností a drastičností Sněhuláka, čímž povýšil Levharta na vskutku úžasné dílo, plné nejen akce, ale i emocí. Strachu, zrady, rezignace, smutku, lásky, obav z budoucnosti a dalších, které jsem pociťovala stejně živě jako bych celou knihou proplouvala přímo po boku Harryho Holea, za což ode mě patří Joovi Nesbømu velký dík, byl to neskutečný zážitek.

Avšak už od počátku čtení jsem se obávala konce příběhu. Zakončení jsou dle mě totiž Nesbøovou největší slabinou. Krásně promyšlený příběh většinou ukončí akční až přehnané dopadení, které z 83,3 % vyústí ve smrt pachatele. Ač Nesbøovy knihy miluji, pouze dvakrát jsem u nich dosáhla pocitu uspokojení. Většinou jsem po pročtení posledních stran vrtěla hlavou a říkala si: ,,Ach jo".

Ale vraťme se zpět k Levhartovi. Samotné rozuzlení příběhu se mi líbilo, použití loutkáře bylo neotřelé a potěšilo. Avšak Nesbø ani tentokrát styl nezměnil a dopadení vraha opět zvolil akční, drsné a předvídatelné na základě dvou nepatrných zmínek v průběhu knihy, stejně jak to udělal již ve Sněhulákovi. Ale nyní na mě nepůsobilo dojmem, že bylo přehnané. Opět jsem pocítila, že vše bylo tak jak to mělo být...Muselo.

Komentáře (1)

WEIL
12.12.2013

Zaujalo mě nejvíce, ono čtenářské vzrušení autorky.

Já si ho nejvíc užil nepochybně v dětství. Jelikož šlo o silný emocionální zážitek, tak není problém si ho vybavit. Nejdříve, v druhé třídě ZŠ.I. stupně - loutky a pohádky k nim... Potom Rychlé šípy, a knihy J. Foglara. Strašně mě to vzrušovalo, dobrodružnost a jaké vlny emocí ve mě ty texty i komiksy vyvolávaly.

A pak, když jsem dospíval, tak všechno možné. Pamatuji se, jak jsem si nechával diktovat zajímavé autory od zkušenějšího hocha, a zapisoval si autory a knihy, a on se mě snažil shazovat (ty nic neznáš, ty nic nevíš, a tím si dělal dobře). A já na to klidně, že on už má ty zážitky za sebou, já před sebou, takže jsem ve výhodě. A později otočil, a měl zase dojem že ho znevažuji. Ale čert vem tohle běžné handrkování, hlavní je, když člověku kniha, či text autora přináší neopakovatelné vzrušení.

Sám dávám spíše nyní přednost jen některým knihám, jistěže za ty roky jsem se vyhranil, a memoárům zajímavých lidí.

Rád se ale nechám poučit proč někdo čte i jiný druh literatury, umí to druhým ozřejmit. Takže díky za zpřístupnění svého zážitku MarieAnnaSarah, a to formou blogu.