Moje tragikomická cesta :)

blog

20.12.2012 v 20:09 / a.m.svachova (682 views)
Moje tragikomická cesta :)
Představte si situaci...sedíte na letišti, zíráte na složku plnou filmů, které si ale díky chybějící licenci nemáte možnost pustit, a říkáte si, jak je to možné, že se vždycky podělá ta nejjednodušší věc...není nic otravnějšího, než 30 hodin na cestách, s jedním časopisem a 20ti písničkama v iPodu...Nebo je?Když už si připadáte dostatečně naštvaně a myslíte si, že horší už to nebude, vaše upovídaná sousedící (nebo spoluletící?), kterou se vám až do teď dařilo celkem úspěšně ignorovat, na vás vyklopí celý oběd i s jablečným džusem o kterém ještě před chvílí tak vášnivě vypravovala vaší hlavě zašpuntované sluchátky s už asi po dvacáté zpívajícím Tomášem Klusem...Zadržujete dech, vztek, možná i slzy, myslíte si něco o drůbeži a utíkáte se "odklidit" na záchod, který je však (jak jinak) obsazený a postarší pán opírající se o dveře se na vás mračí tím známým pohledem "já tu byl první"...Takže k vaší potupě a k pobavení ostatních pasažérů postáváte v uličce napůl pokrytá makarony se sýrem, snažíte se udržet oči v suchém stavu a zachovat si alespoň nějakou důstojnost. To už k vám ale přistupuje letuška a vyzývá vás k usazení do sedadla, neboť vaše letadlo každou minutou usedne na zem na letišti v Detroitu...Říkáte si "nikdy ty lidi už neuvidím, nemám proč se stydět", když v tom vám neznámý, však příjemně vypadající muž podává ubrousek na otření toho blivajzu ze svetru.."Slyšel jsem vás nadávat a došlo mi, že mluvíte česky" prohodí se šibalským úsměvem a to vy už máte chut´ vyskočit únikovým východem ven z letadla a dopřát si tak jedinečný zážitek z volného pádu střemhlav do oceánu. Ale co se stane? Nic, neskáčete - utopíte se v dokonale hnědých očích neznámého zachránce vašeho kašmírového svetru...Začne si s vámi povídat, usmívá se na vás tím dokonalým polovičatým úsměvem, jaký umí jenom krásní muži, a vy dokonale zapomenete na sýrový svetr, i na to, že za pár okamžiků přistáváte, a vy byste si měla jít sednout.Neznámý vám prozradí své jméno a v tu chvíli je vám jasné, že tohohle si nenecháte utéct jen tak bez bližšího seznámení...Adam je totiž odjakživa vaše nejoblíbenější jméno, a k tomu ty čokoládové oči...Prozradí vám, že letí jen do Detroitu navštívit rodinu a vy už začínáte smutnit, ale on vás vzápětí na to požádá o telefonní číslo, aby vás prý, jak říká, mohl pozvat na schůzku, až se vrátí domů do prahy...Takže jaký je vlastně výsledek této úmorné cesty? Opravdu jsme my ženy tak ovlivnitelné, že nám stačí jediný sladký úsměv, aby vyvážil toliko trapných momentů? Bojím se, že už to tak bude... Jsem prostě beznadějný případ a hnědým očím odolám jen stěží. 

Komentáře (1)

nokid
21.12.2012

Nejen vy ženy jste v tomhle tolik ovlivnitelné...