Moje česká TOP 6 za první pololetí 2019

blog

05. června v 10:18 / CleoXandra (301 views)
Moje česká TOP 6 za první pololetí 2019
V následujícím souhrnu bych se ráda podělila o dojmy z šestice pozoruhodných českých titulů, které na mě vykoukly z letošní četby jako zajímavé a doporučení hodné. V jednom případě jsem tak trochu „mimo mísu“, protože se jedná o opakované vydání po pěti letech, ale snad mi to bude odpuštěno. A když ne, co nadělám …? :)
Na všechny tyto knížky jsem napsala samostatnou recenzi, uveřejněnou na mém blogu cleoxandrablog.mozello.cz i zde na databázi knih.
Ještě si dovolím poznámku na okraj: mám ráda české knihy a dávám jim přednost před importem. A zkušenost z prvního pololetí mi potvrdila, že dobře činím. Ani jedna zahraničí kniha, co letos prošla mýma rukama, nezanechala takový dojem, jako kterákoli z těchto šesti českých.
Takže jdeme na to. Vezmu to v pořadí, jak jsem jednotlivé kousky louskala.

Petra Dvořáková: Dědina
Host 2018, ISBN: 978-80-7577-476-7
Výběrem námětu i prostředí se autorka vrací ke svým kořenům v moravských končinách Vysočiny. Knihu koncipovala jako mozaiku osudů několika rodin jedné vesnice. Děj je rozčleněn do čtyř částí, z nich každá je věnována jedné z oněch rodin. Touto konstrukcí Dvořáková docílila pestrosti, která není na úkor konzistence díla. První epizoda mě moc nezaujala, což další tři bohatě vynahradily.
Silným aspektem knihy je vypravěčský styl i jazyk. Příběhy jsou čtivé, byť se nejedná o žádnou akčně nabitou „jízdu“. Děj plyne tempem, charakteristickým pro horáckou dědinu. Neotřelé kouzlo mu dodává nářečná mluva v přímé řeči, přičemž autorka umně odlišila jednotlivé figury specifickými nuancemi.
Přitažlivé je i nenásilné načrtnutí postav. Pisatelka nikoho nehodnotí, nikoho nechválí, nikoho nepeskuje, prostě jen zaznamenává.
Co mi však malinko drhlo, bylo vyprávění v první osobě, což jsem při dané stavbě díla vnímala jako lehce matoucí. A navzdory inteligentně pojaté psychologii figur mi některé z nich přece jen připadaly poněkud placaté až šablonovité.
Sečteno, podtrženo: z mého pohledu se jedná o další důkaz, že Petra Dvořáková skutečně psát umí. A že je radost to číst. Aspoň pro mě.
Celkové hodnocení: 80 %

Alena Mornštajnová: Slepá mapa
Host 2018 (druhé vydání, první vyšlo v roce 2013), ISBN: 978-80-7577-425-5
Prvotina Aleny Mornštajnové se mi dostala do rukou poté, co už jsem „měla za sebou“ její majstrštyk, román Hana. Dostala jsem tak šanci zpětně navnímat, jak na mě její umělecký vývoj zapůsobí.
Hned na úvod musím konstatovat, že psát cokoli o této (asi nejzářivější) hvězdě současné hodnotné české prózy je nošením dříví do lesy. Takže se dopředu vzdávám jakýchkoli pokusů o analyzování a omezím se fakt pouze na subjektivní dojmy.
Slepou mapu považuji za velmi vydařený debut. A to zejména s ohledem na to, že zajistil Aleně Mornštajnové raketový vstup do povědomí čtenářské obce, za což vděčí rutinovanému marketingu Hostu. Ale i kvalitě díla samotného.
Autorka si libuje ve vykreslování svých příběhů na pozadí významných dějinných událostí a procesů nedávné minulosti. Ať už je to holocaust (jako v případě Hany) nebo v ještě širším záběru dvě války a následná diktatura bolševismu, jak je tomu ve Slepé mapě. Mám-li obě knihy porovnat, pak musím uznat, že Hana je určitě o kus dál ve vypravěčském umu. Ve Slepé mapě mi navzdory rozmáchle epickému nastavení poněkud chybí dějový drajv, který Hana rozhodně nepostrádá. Ve Slepé mapě se Mornštajnová podrobně zabývá pocity, náladami, nadějemi a zklamáním hlavních postav, ale čtenář (aspoň já) se občas přistihne při pocitu, že se vlastně zas až tak nic moc neděje.
Sečteno, podtrženo: věhlas Aleny Mornštajnové je plně zasloužený. Byť její knihy nepřinášejí (dle mého názoru) nic moc originálního, daří se jí perfektně trefovat do vkusu a očekávání elitního segmentu, čili silné skupiny intelektuálně vyspělých čtenářů (a hlavně čtenářek). Mornštajnová prostě ví, co se nosí, a umí to nabídnout ve špičkové kvalitě. A daří se jí to čím dál líp.
Celkové hodnocení: 90 %

Jan Novák, Jaromír 99: Zatím dobrý
Argo/Paseka 2018, ISBN: 978-80-257-2683-9 (Argo), 978-80-7432-206-8 (Paseka)
Na tuhle knihu jsem byla velice zvědavá, protože jsem kdysi četla její čistě románovou verzi. Spojení s noirovou grafickou dimenzí, stvořenou výtvarníkem fenomenálního příběhu Aloise Nebela, ve mně vyvolalo natěšené očekávání.
A zklamaná jsem rozhodně nebyla. Dramatické líčení odvážného (a zároveň bezohledného) útěku bratří Mašínů komiksovou formou je prostě „cool“, jak by řekla moje o hodně mladší sestřenice. Byť se Novák nijak netají sympatiemi k mladým pistolníkům, dokázal v románu svou přízeň upozadit. Díky tomu nevznikl brak, oslavující charismatické zabijáky, nýbrž skoro až dokumentární práce pojatá s objektivním nadhledem.
Švejdíkova grafika tomu všemu poskytuje znamenitý vizuální rozměr. Byť mi místy připadalo, že některé obrázky jsou poněkud nedotažené nebo dokonce matoucí, ve velké většina po nich děj klouže jako po másle a čtenář/divák si jen pomlaskává.
Ano, i takhle může vypadat vytříbená multidimenzionální synergie.
Sečteno, podtrženo: jen tak dál! Uvidíme, s čím (po Zátopkovi a Mašínech) přijde tato autorská dvojice příště …
Celkové hodnocení: 90 %

Jiří Raichl: Zítra už bylo
Tofana 2018, ISBN: ISBN: 978-80-907178-3-1
Ve své recenzi jsem uvedla, že z hlediska osobního zážitku z četby je pro mě tato Raichlova prvotina srovnatelná s prvotinou Aleny Mornštajnové, kterou jsem sjela krátce předtím. Uvědomuju si, že to je hodně odvážné tvrzení – stavět neznámého nýmanda do jakékoli relace s celebritou. Ale stojím si za tím: hlavní rozdíl totiž spatřuji nikoli v kvalitě, nýbrž ve věhlasu. Důvod je jasný: Mornštajnová publikuje v Hostu, Raichl publikuje samonákladem.
Ale o čem ten jeho debut vlastně je? Jedná se o soubor jedenácti povídek s rozmanitým námětem, jejichž příběhy jsou uhněteny z napětí, tajemna (občas až trochu střeleného), špetky romantiky a pořádné porce ironického humoru, který ve mně vyvolal lehounké montypythonovské reminiscence. Autor si šikovně pohrává s časovými dimenzemi (a linearitu času sem tam úplně popírá), nechává své hrdiny bloudit bizarními krajinami iracionální paranormality apod. Ale není to žádné plytce efektní fabulování. Poselství zakódované mezi řádky totiž spouští v čtenářově hlavě neodbytné myšlenkové pochody. Za sebe musím přiznat, že mi prostor mezi ušima pořádně provětral.
Netuším, zda má Raichl nějaké „psací“ vzdělání nebo absolvoval-li některý z kurzů tvůrčího psaní, ale musím uznat, že jeho vypravěčský jazyk vnímám jako přitažlivě originální (navíc založený na důmyslné práci s češtinou, což mi imponuje). Děj má pořádný spád, autor se nezdržuje žádnými odbočkami, na nichž by se čtivost zadrhávala. A jaksi mimochodem, nepozorovaně, při tom popisuje prostředí a kreslí charaktery postav. Nejtypičtější ukázkou této fikané metody je patrně povídka „Vsadil jsem na outsidera“, kterou zpětně hodnotím jako možná nejpovedenější z celého sborníku.
Jako každá správná kniha, i tato má pochopitelně své „mušky“ (dokonalou knihu bych asi ani číst nechtěla): je to přece jen určitá nevyrovnanost kvality jednotlivých povídek (přesto ani jedna z nich není podle mě špatná) a místy i určitá zaměnitelnost jejich hlavních hrdinů (díky ich-formě, která je jinak hodně funkční).
Sečteno, podtrženo: věčná škoda, že se Raichl odsuzuje samonákladovým publikováním do anonymity. Jsem zvědavá, co si od něj přečtu příště.
Celkové hodnocení: 90 %

Světlana Glaserová: Trosečník sibiřský
Plus 2018, ISBN: 978-80-259-0953-9
Na tuhle knihu paní Glaserové jsem byla moc zvědavá. Hlavně z důvodu, co se mnou udělá příběh určený spíš pro děti a mládež. Jak se ukázalo, mohla jsem být úplně v klidu. Sibiřský trosečník je čtivo úplně pro každého.
Mám ráda literární zpracování skutečných událostí, skutečných osudů. Což je přesně tento případ: Glaserová vycházela z otcova deníku a souvisejících poznámek. Vznikla tak poměrně neotřelá reflexe vynuceného putování po „veliké Matičce Rusi“, vylíčeného očima malého chlapce.
Rodina statkáře Kličky započala roku 1929 odyseu, vynucenou eskalací stalinské zvůle. Předlouhá jízda vlakem, do něhož nacpali veškerý rodinný majetek (zahrnující i kravku), je pouhým začátkem nezamýšleného nomádství. Neviditelná ruka „Velkého bratra“ nepřestává chňapat a žene Kličkovce z místa na místo. Přicházejí další útěky, ovšem tatík nakonec stejně roku 1937 skončí v lochu. Zbytek famílie zamíří do Čech (k nevoli části tamějšího příbuzenstva), avšak zase je tu špatné načasování. Válka na krku … a co nastane po ní, to všichni víme: bolševismus, stalinismus … opět není úniku.
Vyprávění je střiženo osvěžujícím stylem. Autorce se povedlo natolik probublat do dětské dušičky, že text působí autenticky (třeba jako extrémně precizně vyladěná školní slohová práce). Takhle podle mě vypadá optimální využití výhod ich-formy. Četlo se to hezky, člověk načerpal řadu do té doby netušených dobových poznatků, pobavil se, ba i uronil slzičku …
Trosečníka sibiřského jsem tak trochu vnímala i v paralele ke Slepé mapě Aleny Mornštajnové. Musím říct, že trosečník byl pro mě o něco příjemnějším společníkem …
Sečteno, podtrženo: znamenitá a příjemná kniha, která pobaví, dojme i poučí. A zanechá stopu v šedé kůře mozkové. Prostě a jednoduše, hodnotné čtení pro všechny trosečníky vlastního života.
Celkové hodnocení: 95 %

Pavla Horáková: Teorie podivnosti
Argo 2018, ISBN: 978-80-257-2654-9
Na závěr jsem si nechala knihu, s jejímž hodnocením si ani s odstupem času příliš nevím rady. Ale že na mě udělala mocný dojem (byť ne vždy úplně pozitivní), o tom není nejmenšího sporu.
Autorka je „původní profesí“ překladatelka a jako prozaik se dosud prezentovala dětskou tvorbou a spoluprací na „kolektivním“ románu. Nyní tedy samostatně debutovala dílem, jež dle mého názoru snese nálepku „experimentální“.
Kdyby se mě někdo zeptal, o čem to vlastně je, tak bych řekla buď „vlastně ani nevím“, nebo „o podivnosti“. Děj knihy se totiž moc podchytit nedá. Horáková skáče tam a hned zase zpátky: z žánru do žánru, z tématu do tématu, z figury na figuru. Vše se točí kolem vypravěčky, vědecké pracovnice jménem Ada, tak akorát staré, a tak akorát životem poučené, aby jí nečinilo potíže komentovat vše potřebné s odlehčujícím nadhledem.
Čitelným autorčiným záměrem je přenést na čtenáře náladu (nebo aspoň její závan). Náladu plíživé skepse, pramenící z reflexe poněkud podivné reality, jejímiž absurditami se proplétají naše životy. Epizody ze života rodinných příslušníků a dalších lidí, s nimiž Ada přichází do styku, jsou prezentovány v kontextu nenásilných a často nevyslovených postřehů a úvah o hlubší podstatě omylů, frustrací a vykořeněnosti.
Co se mi na knize líbilo nejvíc: pocit, že čtu cosi nevšedního, vonícího originalitou. Nálada, propracovaně zakódovaná mezi řádky, mnou mocně rezonovala.
Na druhou stranu mi poněkud vadilo, že vyprávění občas ztratilo spád (ba přímo se zadrhlo), například vinou pro mě nepochopitelných odboček do světa přírodních i společenských věd, jež na mě působily jako pokus pochytat příliš mnoho zajíců najednou. Nebo jako pokus prezentovat rozsah autorčina vědeckého rozhledu.
Sečteno, podtrženo: kniha určitě stojí za přečtení. Už kvůli odvaze vykročit vlastní cestou.
Celkové hodnocení: 75 %

Komentáře (0)