Martin Monestier – Historie trestu smrti

blog

28.01.2014 v 20:51 / Kapis (2537 views)
Martin Monestier – Historie trestu smrti
Šílená, výborně zpracovaná a přehnanou politickou korektností nezasažená, kniha, která není pro slabé povahy! Kniha není žádnou suchopárnou encyklopedií, ale velmi čtivě zpracovanou megarešerší, kterou autor zmalebňuje svými vysoce humánními postoji a decentním, avšak neskrývaným sarkasmem. Snad se mi v tomto výtahu, který samovolně přerostl formát pouhého komentáře, povede aspoň zčásti napodobit atmosféru knihy, perfektně zbudovanou autorem. Jelikož je p. Monestier Francouz, nejpodrobněji je zpracováno modernější právo útrpné, praktikované ve Francii. Přísloví člověk člověku vlkem v tomto případě naprosto selhává, protože vlci zabíjejí pro přežití. To co lidé vymysleli k dehonestaci, neskutečnému mučení a pomalému zabíjení jiných lidí a co je popsáno v tomto díle se vymyká veškeré přírodní přirozenosti i moji představivosti. Většinu knihy jsem četl zděšeně se zatajeným dechem, stvořili jsme peklo už na zemi, které muselo být pro většinu odsouzených spásným vysvobozením, protože nic horšího už snad nemůže po smrti následovat. Je neskutečné, a mozek mi nezcela pobírá, jak krutá a nelidská zvěrstva jsme si jako lidstvo na sebe za ta tisíciletí naši existence vymysleli.

Téma je příliš závažné a pro většinu lidí taky nesnesitelné už jen k poslechu u piva, proto si zaslouží kapku odlehčení, jinak by z toho člověk mohl mít špatné sny. V tomto duchu a na vlně lehkého autorova humánního cynismu jsem si taky dělal poznámky, které právě čtete. Kdo se nechce připravit o šokující překvapení u těch nejzběsilejších kousků a radši si je chce přečíst sám, ať nepokračuje ve čtení. Kdo cítí, že na to nemá žaludek, ať nepokračuje ve čtení (FAKT NE!!) a jelikož tyto původně poznámky ke komentáři nabobtnaly na obludných šest stránek A4, tomu, komu by tak dlouhé čtení mohlo způsobit smrt, ať radši taky nečte dál, protože následuje takový můj malý výtah těch nejbrutálnějších šíleností, kde budu i doslova citovat z knihy. Mohlo by se zdát, že se v tom vyžívám, ale není tomu tak, jsem jen znechuceně fascinován jak důmyslně a bezcitně dokáží lidé mučit, mrzačit a vraždit své bližní. Myslím, že není třeba zdůrazňovat, že mnoho lidí bylo posláno na zbytečně krutou smrt ne proto, že by se něčeho dopustili, ale pouze z osobní nenávisti, tmářských pomluv, rozmaru panovníka či z touhy po jejich majetku. Jsem zcela přesvědčen, že nezanedbatelné množství církevního majetku, které budeme my i generace našich dětí “vracet“ nenažraným církvím, arogantně se honosícími pokorou a chudobou, bylo získáno metodami, které budu níže popisovat.

Celé to představení začíná smrtí pomocí zvířat, předhozením šelmám. Římané prý jen při příležitosti otevření Kolosea dovezli a zmasakrovali devět tisíc divokých afrických šelem, občas to byla celá divadelní představení s profesionálními herci, kdy smrt byla pečlivě nahraná. V případě odsouzených žen, jak to odpovídalo logice hry, ty se “odevzdaly“ některému zvířeti obdařenému zvlášť velkým údem, například medvědovi nebo oslu, symbolům chlípnosti. Pokud to nešťastnice vůbec přežily, byly hned na scéně pokradmu zardoušeny. Autor si velmi pozorně všiml faktu, že zde největšími oběťmi byla zvířata, kterých pro pobavení římského publika byl zmasakrován neskutečný počet a Římané měnili faunu kontinentů. Dle římského práva se nesměly popravovat panny, tak jejich kati měli výsadu znásilnit odsouzenou, aby hrdelní trest mohl být vykonán, jeden z posledních záznamů mluví o sedmileté holčičce. K nejnápaditějším mučitelům patřili vždy Číňané, kteří považovali utrpení odsouzeného za neoddělitelnou součást trestu smrti. Vyvinuli laškovnou metodu, kdy hermeticky přivázali k řiti odsouzenému, který byl pevně připoután k zemi, hrnec s dírou, kde hodili krysu, kterou pak strašili rozžhaveným pohrabáčem, dokud si popálené, vyhladovělé a stresované zvíře nenašlo tu jedinou cestu - do konečníku odsouzeného - trvalo to prý asi půl hodiny než krysa i člověk v šílené agónii zemřeli.

Aby napichování na kůl bylo zábavnější používaly se zakulacené špičky, aby špičatý kůl nepoškodil žádný důležitý orgán a odsouzený si to mohl užívat dva, tři dny, trhání masa z těla háky, kleštěmi nebo drásání těla koly s bodci musela být pro odsouzené taky docela psina. Stahování z kůže nebyla nikdy taková zábava, jak když to Turci prováděli ohněm, opálili celé tělo do černa a pak nechali člověka kvílet s popáleninami třetího stupně i několik dní. Pohřbení zaživa či zazdění mi přijde jako jeden z nejděsivějších trestů, myslím, že E. A. Poe to cítil podobně.

Řezání údu začínalo zpravidla vyloupnutím očí, v Kambodži křižovali děti za krádež ještě třicet roků zpátky. Takové natahování vnitřností na kolovrátek po rozpárání břicha se zdá být už jen veselou kratochvílí. Řezání pilou od hlavy bylo “zvláštní milostí“, prováděno bylo spíše od třísel, protože odsouzený ztratil vědomí až někde u pupku. Hodně oblíbeným po dlouhá století bylo lámání kolem, kdy nebožák se zlámanými končetinami, každou na dvou místech nad klouby, byl vystaven veřejnosti a umíral i několik dní.

Upálení je věnován velký prostor, protože trest ohněm člověk vymyslel zhruba v tom čase, kdy oheň objevil. Někdy v 11. století byly na skupinu jeptišek nahnáni exorcisti, kteří z žen dostali přiznání k úplně všemu, jejich jazykem prý promlouvali sami ďáblové, což byl trochu problém, protože ďáblům se nedá věřit a tudíž přiznání mohlo být lživé. Jednoduše bylo rozhodnuto, že ďábel vždy mluví pravdu, když ho vyslýchá zástupce římské církve. Tak je všechny po strašném mučení upálili. V pozdějších letech už přiznání na mučidlech nestačilo, člověk se musel doznat i později dobrovolně, bez nátlaku. Když však popřel přiznání, čekala ho jako nenapravitelného hříšníka hranice tak jako tak. Za sodomii byla hranice automaticky, s lidma pálili i zvířata, s kterýma smilnili, protože i když nevinná zvířata neměla vlastní vůli, byly “nástroji“, ve Švýcarsku je zaznamenán případ popravy psa, protože se účastnil “loupežného přepadení“. Je až neuvěřitelné, že Španělská inkvizice existovala až do roku 1820, ta upalovala i za jakoukoli nepodloženou křivou pomluvu, za jejich hrůzovlády kolovalo rčení, že se dalo projít bez problémů celé Španělsko za noci, protože všude plály hranice. Ty ji už však nestačily, stavěli pece. Mexické indiány do nich naháněli po tisících. Ti, z původních obyvatel Ameriky, kteří se nechali pokřtít byli však ohně ušetřeni a s nezaměnitelným křesťanským milosrdenstvím byli.....jen uškrceni. Pece na upalování zaživa stavěli i Peršané, Číňané a Japonci. Jednou se zvedl tak silný vítr, že nedovolil zapálení hranice, už jsem vnitřně očekával aspoň jeden happy end, že po tomto “Božím zásahu“ odsouzence omilostní, ale ouha, když polena nechtěla strávit nešťastníky plameny, tak je jimi duchovní stále přivázané ke kůlům aspoň chrabře umlátili k smrti. Katolíci a protestanti se v rámci toho jediného správného výkladu slova Božího a kvůli zásadním sporům ohledně panenství Marie upalovali navzájem přímo freneticky – používali samozřejmě na sebe všechny dostupné metody tortury. Upálení byla relativně rychlá smrt, kdy se odsouzený nejčastěji udusil, proto byli lidé pečeni, vařeni, smaženi na roštech, pánvích, v kotlích, ve vodě, oleji, smůle, olovu či pryskyřici. Asiaté zaváděli odsouzeným do dutin v hlavě otvory (předpokládám nosem a ušima) rozžhavené kovové kuličky. Mozek se zanedlouho uvařil a vyprskl z hlavy.

Pro královrahy byl ve Francii ve “století osvícenství“ vymyšlen obzvlášť zběsile krutý trest a to čtvrcení koňmi. Nejpozoruhodnějším případem byl jistý Damiens, královrah Ludvíka XV., který ho roku 1757 přes hrubou vrstvu kožichů sotva škrábl dýkou ve Versailles. Ještě tam mu rvali bradavky žhavými kleštěmi, když si pak chtěl v kobce ukroutit genitálie a způsobit si tím smrt, pevně ho přivázali k lůžku a podlaze. Takhle byl držen po dva měsíce, kdy ho odpoutávali pouze když byl vyslýchán právem útrpným, aby označil své komplice. Přestože měl žaludek roztažený nesmírným množstvím vody, které do něj lili, paže rozervané řezáním, kotníky rozdrcené španělskými botami, hruď a celý trup spálené žhavým železem, nepřiznal nic a stále tvrdil, že krále zabít nechtěl. Když výslechy skončily, nedokázal stát ani se pohnout. Dali ho do koženého pytle, staženého kolem krku, ve kterém si vyslechl rozsudek. Na popravu se přišel podívat nesmírný dav, skutečné lidské moře, byly postaveny dvě popraviště, jedno bylo určeno k upálení pravé ruky a k trhání těla, druhé bylo určeno k roztrhání koňmi. Odsouzeného pevně přichytili kovovými půlkruhy, k ruce mu přivázali nůž, kterým napadl krále a ruku mu strčili do ohně, z něhož stoupaly čpící sirné výpary. Odsouzenec začal strašlivě řvát a škubal sebou v poutech, o pět minut později už ruku neměl., jeden z pomocníků pak rozehřál ve výhni dlouhé kleště a pak jimi Damiensovi rval maso z hrudi, z paží a stehen. Kleště rvaly tkáň a nechávaly po sobě strašlivé rány, do nichž ostatní pomocníci hned lili roztavené olovo, hořící smůlu či tekutou síru. Na celém náměstí bylo cítit odporný smrad spáleného masa. Nakonec ztratil vědomí. Probral se až když ho přivazovali k dřevěné konstrukci, zabraňující, aby některý ze čtyř koní tahal víc než ostatní a některý úd se nedej bože urval dřív než ostatní. Na povel kata vyrazilo strašné čtyřspřeží do čtyř různých stran. Pouta držela pevně a údy se protahovaly do nepřirozené délky a z hrdla odsouzeného se linul příšerný řev. Když to trvalo dobrou půlhodinu, rozhodl kat, že údy oslabí. Přikázal jezdcům, kteří dosud táhli každou nohu jinam, aby směřovali za hlavu odsouzeného, souběžně s jeho tělem. Všichni čtyři koně táhli stejným směrem, nohy byly nataženy podél těla za hlavu. Stehenní kosti se nakonec vykloubily, údy však stále držely a nepraskly. Po hodině marného úsilí byli neustále ostruhami pobízeni koně tak znaveni, že jeden z nich upadl a málem nevstal. Farář a pár diváků omdlelo, ne všichni byli však tak útlocitní, některé dámy se prý obracely jen proto, aby se věnovaly orálnímu sexu, dle Casanovy se jeden hrabě čtyřikrát pomiloval zezadu s dámou nakloněnou z okna a sledující popravu. Kat nakonec požádal chirurga, dohlížejícího na popravu, aby oznámil na radnici, že není možné Damiense rozčtvrtit, pokud mu nenaříznou hlavní nervy, nenašli však žádný tak dlouhý a úzký nůž, který by se hodil k naříznutí masa, jak to dělají řezníci. Kat vzal nakonec sekeru a vazivo končetin přesekl. Krev vystříkla a valila se proudem. Koně opět vyrazily plnou parou vpřed, a tentokrát se jim podařilo urvat obě ruce a jednu nohu, jež za nimi vlály vzduchem, zatímco potoky krve tryskající z rán smáčely dláždění. Damiens měl jen jednu nohu, přesto stále dýchal. Zježené vlasy mu během několika minut zbělely a zatímco trup sebou škubal, svědkové tvrdili, že pohyboval rty, jakoby chtěl něco říci. Podle Voltairova svědectví dýchal ještě ve chvíli, kdy ho hodili na hranici, na niž se spotřebovaly čtyři káry dřeva. Lid přijal celou popravu s velkým rozhořčením, toho dne začala v srdcích lidí “klíčit revoluce“, mnoho osob z vyšší společnosti za několik let zjistilo, že drahý pronájem balkónů, odkud se bavili popravami chudáků je bude stát leckdy krk.

Rdoušení, dušení, škrcení i utopení jsou také staré jako lidstvo samo, Španělé vyvinuli dokonce mechanizaci při tomto bohulibém úkonu, nástroj zvaný Garota, prkno s dírou, kterou byl protažen provaz, který měl odsouzený kolem krku, který se utahoval zezadu tyčí. Číňané vymysleli kchan, kde visel odsouzený v malém otvoru za hlavu a na nohy mu věšely ještě závaží. Takhle se dusil i několik dní. Jeden aktivní francouzský místodržící vyvinul loďky s otevíracím dnem, na kterých neměl problém utopit těhotné ženy v devátém měsíci s malými dětmi v náručí. Dotáhl své metody k takové dokonalosti, že se mu podařilo utopit i osmset lidí v jednom dni. Břehy řek francouzských měst byly pokryty nafouklými, hnijícímí, mor rozsévajícími mrtvolami, na které se slétali mrchožraví ptáci. Vody se používalo nejen k topení, ale i k nalévání odsouzených vodou, ve Francii bylo stanoveno devět litrů pro malý výslech, osmnáct litrů pro velký nebo mimořádný výslech. Občas čistou vodu nahradila voda slaná nebo ocet. Římané tento trest ještě povýšili, když po nalití velkého množství vody podvázali odsouzenému genitálie a on umřel na prasknutí močového měchýře. Moderní metody topení nebo napodobující topení nejsou už v této knize zmíněny, ale používají se s velkým úspěchem dodnes, samozřejmě ve jménu humanity, lidských práv a kované demokracie.

Ukamenování a ubití se mohou zdát barbarskými, ale jsou běžně používány i v tomto tisíciletí. Ukamenování je trest prastarý, který najdeme u všech starověkých kultur, většinou vyhrazený zločinům smilstva. V některých tmářských monarchiích kolem Perského zálivu, kde platí středověké islámské právo Šaríja, se tento barbarský trest používá běžně dodnes.

V USA, v té baště demokracie, bičovali zcela běžně a veřejně “svobodné“ černé otroky ještě ani ne před sedmdesáti lety. Oběšení je taky staré jako lidstvo samo, když jsem u těch černochů, tak “Soudce Lynch“ jich pověsil, v této baště evangelistů lidských práv, během let 1900-1944 zhruba pět tisíc na co se dalo - stromy, telegrafní sloupy, pak je ještě polívali hořlavou kapalinou a zapálili. Anglie, země “šibenici zaslíbená“, která pověsila v Evropě suverénně nejvíce lidí, věšela běžně ještě v devatenáctém století sedmileté děti pro pouhou drobnou krádež, vykopání tuřínu nebo běhání po lese. Poslední zaznamenaný případ je z roku 1833, kdy chtěli oběsit devítiletého kluka kvůli krádeži inkoustu, zvedla se vlna nevole kvůli krutosti trestu a děti se pak už nevěšely. Oběšení byl vždy nejponižující trest, šlechta se stínala. Kati v Anglii, největší profíci v oboru, vypracovali tabulky závislosti tělesné hmotnosti na délce provazu, aby se odsouzený nedusil při příliš krátkém provazu a aby mu ani neurval hlavu provaz moc dlouhý. V Anglii bylo šibenic tolik, že sloužily jako rozcestníky na cestách, mrtvoly se na nich nechávaly zetlít jako výstraha, což však s jejich četností nakonec mělo opačný účinek a lidé si dělaly pod nima pikniky a hostinští byli šťastni, když měli nějakou poblíž jako atrakci. Existovalo taky spousta pověr, že oběšenci nosí štěstí a tak lidi trhali kusy masa, zuby, části kostí, sbírali krev do kapesníků nebo si odnesli aspoň kus provazu či dřevěné konstrukce šibenice pro štěstí, případně chodili pod oběšenci a hledali v noci mandragoru, která se rodila při posledním “potěšení“ odsouzených – oběšenci prý mívali narozdíl od zardoušených a uškrcených při umírání erekci.

Provaz, kolo, sekera byly určeny pro lůzu, šlechtici se stínali mečem. Setnutí jako takové lidé objevili pravděpodobně hned s vynálezem ostří v době bronzové, autor se domnívá, vzhledem k nálezům jistých pazourků, že možná už v době kamenné. Ruční stětí je už relativně humánní typ popravy a přitom mám od dětství vštěpenou všeobecnou známost o její “nelidské krvavosti“ oproti navazujícím mechanickým nástrojům typu gilotina. Taky jsem uvažoval obdobně, než jsem četl tuto knihu, v porovnání s nelidskými masakry v předchozích kapitolách je však stětí opravdu už jen veselá a humánní procházka růžovým sadem. Čistě useknout hlavu na jediný úder nebylo však jen tak. Pokud kat nebyl dostatečně zručný nebo pokud odsouzený dostatečně nespolupracoval, mohla se taková poprava změnit v nechutná jatka. Je zaznamenán případ, kdy náhradní kat bez zkušeností oddělil hlavu od těla až dvaatřicátou ranou – posledních dvanáct ran už sázel ležícímu. Pokud kat mrzačil oběť údery do hlavy a ramen, davu se to nejednou znelíbilo, rozzuření lidé vběhli na popraviště a nešikovného kata zabili místo odsouzeného. Takovým hezkým příkladem opravdu nevyvedené popravy za všechny vzpomeňme případ, asi jediný v dějinách, kdy katova nešikovnost přinesla odsouzené milost. Za vraždu dítěte byla ve Francii žena odsouzena ke stětí. Shromáždil se obrovský dav, ale kat, který byl navyklý spíše na lámání kolem a věšení, minul. Za nespokojeného mručení davu, jež jen zvyšovalo jeho nervozitu, udeřil kat ještě několikrát, ale dvaadvacetiletou dívku jen těžce zranil. Protože dav byl stále rozhněvanější, kat zahodil meč a schoval se v malé kapli u popraviště. Jeho žena, která mu pomáhala, chtěla popravu dokončit. Pokusila se odsouzenkyni zaškrtit provazem, ale to už se na ní snášely kameny z davu, který vyhlížel čím dál hrozivěji. Když se jí ani tak nepodařilo oběť dorazit, vzala nůžky, kterými odsouzenkyni ustřihla vlasy a snažila se jimi podříznout hrdlo. Ani to se ji nepodařilo, jen ji zranila na několika místech na těle. Rozhořčený dav se vrhl k popravišti a zmocnil se kata i katové a zmasakroval je. Ženu se povedlo zachránit a dostala milost k dožití v klášteře. Velice zruční v tomto řemesle byli prý Číňané, kteří stínali šavlema. Po celé Evropě jsou zaznamenány různé mechanické přístroje, které s různou mírou účinnosti nahradily stínání rukou kata, než přišel doktoři Guillotin a Louisse a ve jménu lékařské vědy, humanismu a touhy po tom, aby si na prahu smrti byli všichni rovni, představili světu “Dceru osvícenectví“, “Královnu Francie“ - Gilotinu. Pochmurný nástroj ztělesňuje přechod od patriarchálního řemesla ke strojům. Ohlašuje průmyslovou smrt a nové objevy nové spravedlnosti, které později vyústí v plynové komory a elektrická křesla, neboť i ony se zrodí ze spolupráce sociálních, technických a lékařských věd. Doktor Guillotin prý nesl s velkým smutkem, že toto jeho dílo bylo pojmenované po něm, i když praktickým tvůrcem konstrukce byl jeho kolega. Gilotina smazala rozdíly mezi lidmi a trest smrti byl pro všechny stejný, bez rozdílu stavu a původu, poprvé udeřila v roce 1791. Za necelé dvě století bylo podle některých odhadů jen ve Francii popraveno tímto přístrojem více než 40 000 lidí, poslední odsouzený byl sťat v roce 1973. Gilotině je věnováno poměrně dost prostoru a je to zajímavé počtení, vzpomenu jen, že, stejně jako u šibenice, kolovaly pověry, že krev mučedníka uzdravuje. Kolem popravišť s gilotinou se srocovali mrzáci a těžce nemocní, aby si namočili aspoň kapesník. Když bezhlavá mrtvola popraveného krále Ludvíka kteréhosi vypadla z vozíku, vezoucího ji na hřbitov, okolo stojící se na ní vrhli a doslova chlempali její krev. Gilotina kupodivu nikdy nepřekročila ve větší míře hranice Francie, s velkou slávou ji vzkřísilo pouze nacistické Německo, v kterém se doslova nezastavila.

Myslím, že z logiky už napsaného musí být každému jasné, že hned po objevu střelných zbraní byly tyto používány k exekucím. A jsou leckde dodnes. S primitivními arkubezami a mušketami čítala popravčí četa i padesát mužů, jejichž počet se snižoval se zvětšující se přesností zbraní. Jeden voják měl vždy pušku se slepými náboji jako takové chlácholidlo, že to možná nebyl on, kdo vystřelil smrtící kulky. Je s podivem, že odsouzenci mnohdy přežili i několik salv, pak následovala rána z milosti. Popravovalo a popravuje se dodnes různými způsoby, vstoje, vkleče, zezadu, zepředu, popravovalo se dokonce děly, kdy výstřel rozmetal tělo na kousky, za Cara se v Rusku odsouzení přehodili velkou plachtou, do které se střílelo, dokud se něco pod ní hýbalo. Vynález střelného prachu v Evropě pomohl protestantům vymyslet několik veselých novinek, které později rádi uplatnili i katolíci při tzv. dragonádách (násilné ubytování vojska v domech protestantů s cílem přimět je ke změně víry). Oběť nacpali pomocí trychtýře střelným prachem – řitním otvorem u mužů, vagínou u žen – ten zapálili a oběť vybuchla jako bomba. Také Číňané nechávali počátkem 20. století odsouzence vybuchnout. Dali jim vypít velké množství benzinu a ústy prostrčili knot až do žaludku. Pak knot, který sahal asi 5 až 20 cm z úst zapálili – odsouzenec vyplivl celý snop ohně a vybuchl.

Vývoj aplikací vědeckých objevů v průmyslu vedl v 19. století logicky k nápadu využít elektrickou energii k usmrcování osob, což se některým lidem zdálo v souladu s všeobecnou ideou pokroku. První elektrický generátor byl představen roku 1880 a už o deset let později bylo elektřiny využito jako legálního technického prostředku k vykonání popravy. Elektrické křeslo, jež je mezi nástroji smrti nejdiskutabilnější, vzniklo jako důsledek urputného technického a ekonomického zápolení mezi Edisonem a Westinghousem. Je to dlouhé, podrobné a zajímavé počteníčko. Jedna poprava vyjde skoro na dva milióny dolarů (v roce 1984), protokolární předpisy k popravě na křesle jsou zpracovány do takových podrobností, že jde vlastně o rituál. Rituál smrti, stejně jak šamani a kněží poskakovali kolem obětí. Vykonavatelé se ze všeho nejvíce děsí poruchy. Elektrického křesla je dodnes využíváno jako jedné z možnosti poprav v několik státech USA.

Třicet čtyři let, a tohle jsem opravdu ani náznakem netušil, po prvních experimentech s usmrcením člověka elektrickým křeslem, se Američané nechali znovu inspirovat duchem pokroku a zdokonalili umění usmrcovat tím, že do svého trestního arzenálu zavedli popravu udušením čili v praktickém provedení plynovou komoru. Také v tomto případě šlo o spolupráci lékařských věd a techniky. Myšlenka se zrodila z pokusů prováděných s bojovými plyny a jejich použitím za první světové války a z účinků chemických jedů na člověka. Po řadě pokusů byl vybrán plynný kyanid, který má ze všech známých těkavých jedů nejvyšší účinnost. Plyn se uvolňuje, když jsou do nádobky s kyselinou sírovou, umístěnou pod odsouzenýma, vhozeny tabletky kyanidu draselného. Že je to smrt rychlá a bezbolestná není vůbec jisté, první takto popravený v USA byl v roce 1924, o pár let později byla tato metoda zneužita nacisty k hromadnému vraždění.

Po mechanickém pokroku, jež vedl ke zrodu gilotiny, po pokroku elektřiny, jež umožnila vynález elektrického křesla, a chemie, jejíž dítětem je plynová komora, byl v roce 1977 učiněn další krok ve výzkumu “humánních prostředků usmrcení“, když byla jako legální technika usmrcení zavedena smrtící injekce. Jedná se v podstatě o nitrožilní otrávení. Tato tzv. pokojná smrt, pokládaná za rychlou, přitom bezbolestnou, a navíc poměrně levnou, vzešla přímo z lůna lékařské vědy a poprvé byla použita v USA v roce 1982. Kati stojí za přepážkou a každý otočí jedním ze čtyř ventilků, jen v jedné komoře je jedovatá substance, to hned svědomí určitě odlehčí, stejně jako slepé náboje v jedné z pušek při zastřelení. V této kapitole je ta rychlá a bezbolestná smrt zpochybňována, řeší se etika lékařských kruhů, podílejících se na vývoji a celý text knihy je korunován naléhavou otázkou, jež nejlépe popisuje autorovo smýšlení a postoje: „Myslíte, že kat v bílém plášti, vyzbrojený injekční stříkačkou, je poslem civilizovanější společnosti?“

Knihu doplňuje text Katovské řemeslo v Čechách, který je už mnohem více faktografický, řeší se tam různé soudní podrobnosti a vývoj práva v našich zemích, ale i tu se najdou zajímavé části, opisované ze starých záznamů, třeba o katovi, sloužícího v Uherském Brodě, na kterého si stěžovali místní v Bojkovicích, různé typy trestů v Čechách, pranýře atd., pro hlubší studium určitě zajímavé, ale tohle jsem už spíš jen tak proletěl.

Knize by neublížila pečlivější redakční práce, protože je tam dost chyb, kdy chybí spojky, předložky nebo jsou tam navíc apod., našel jsem takových chyb minimálně deset.

UFFFF a je to za mnou, během čtení jsem musel postupovat pomalu, abych ty hrůzy vstřebal a stejně jsem měl párkrát nehezké sny, někdy se mi opravdu nechce věřit, že patřím také do stejného lidského plemene, které bylo schopno vymyslet taková chorobná zvěrstva!

Komentáře (5)

gabca007
31.01.2014

Měla jsem poslechnout autora blogu, kdy ve druhém odstavci píše FAKT NE. Ježíši, to je hnus!!!
A to myslíte tuto knihu, jako tu velmi čtivě zpracovanou megarešerši, kterou autor ZMALEBŇUJE vysoce humánními postoji???

eraserhead
30.01.2014

Kapis: Díky za opravu.

Kapis
30.01.2014

ereshead: ono to s těma pannama bylo v Římě;)

nokid: říkal jsem nečti to

eraserhead
29.01.2014

Bydlím cca 2 hodiny cesty vlakem od města, kde jsem si tu knihu koupil. Cestou vlakem domů jsem v ní listoval a prohlížel si jen obrázky. Vyděsilo mě to natolik (a to jako horrorový fanda a autor koukám, čtu a sám vymýšlím různé brutalitky), že jsem rok neměl na to se do té knihy začíst. Pak jsem si jí konečně přečetl a je to opravdu šílená kniha. Už jen jeden popisek k obrázku typu (volná citace): "V Rusku bylo zakázáno popravovat panny. Pacholci se o to vždycky postarali. Nejmladší popravené bylo 7 let." Ta kniha je skvělá v tom, jak vypovídá o lidech, o tom, že i ona "spravedlnost" je někdy pěkná svině a od trerstaného zla ji odděluje jen fakt, že stojí na druhé straně barikády. Mám tu knihu svým způsobem hrozně rád. A hlavně se mi na ní líbí v záběru docela dobré a logické odůvodnění, že trest smrti je dražší než doživotní vězení (tedy alespoň v USA, na které ta tabulka odkazuje).

nokid
29.01.2014

Člověče - A PROČ JSI TO TEDY VŮBEC ČETL...? No já jsem tuhle publikaci, přiznám se, kdysi koupil a zařadil mezi podobně encyklopedické tituly - namátkou: Dějiny filozofie, Dějiny magie... Ale dle této recenze mám chuť ji vyřadit z knihovny! Nepřečtenou.