Lykara

blog

02.08.2015 v 19:25 / Lorrainee (376 views)
Lykara
K Lykaře mě inspirovala kniha Most do země Terabithia. Doufám, že se bude líbit.

Prolog
Nejdříve nebyl vůbec nic, jen tmavá postava na trůnu z křišťálu vyloženém měkkými kožešinami. Jeho prsty se sevřely kolem hrdla když se poprvé nadechl a pak nahmataly netvarý obličej který postupně získal protáhlý tvar s ostrými rysy a tmavýma očima. Oči přelétly obrovský sál z bílého mramoru s desítkami sloupů ve tvaru stromů s křišťálovými listy a květy a s vitrážovými okny skrz která dopadala na mramorovou podlahu barevná světla. Pohled se mu zastavil na ženě naproti trůnu. Nechápal jak to může vědět, ale byla jeho. Jeho temná princezna se zlatýma očima. Jako další si uvědomil svou temnou podstatu a srdce mu pohltila zloba a nenávist. Mysl mu zaplnily nové vzpomínky, touhy, plány a nejrůznější poznání. Pak mu bylo dáno jméno kterému podléhali jeho poddaní, stejně temní a mocní jako on. Ach ano, ta moc... byla opojná a jen jeho. Přesto chtěl víc. Nebyla kompletní... nebyla absolutní. Vyčkával co dalšího přijde, čekal na své slabiny které by měli být nastaveny co nevidět, ale nic nepřicházelo. Nic se neměnilo. Přestala psát... Trvalo jen zlomek vteřiny, než si uvědomil, že je to jeho nejlepší šance vymanit se její moci. "Udělala jsi chybu má královno…" Šeptl do ticha a jeho temná princezna se pouze usmála a kývla.


1.KAPITOLA

Lucas zaparkoval svůj Nissan vedle už téměř rozpadlého domu a kousek opodál stojícího skleníku ve kterém tak urputně jeho sestra jako malá pěstovala fialky a další různé květiny které její přílišnou péčí spíše skomíraly. Usmál se, vypnul motor a vystoupil. Naposled to tu viděl jako pat-náctiletý. Otec dostal lepší práci a odstěhovali se. Lucas pak začal malovat a díky jeho oblíbené učitelce a jejím kontaktům se jeho díla začala prodávat téměř sama. Nikdy by si neřekl že ho to jednou uživí. Uživilo. V pětadvaceti ho už dokonce pozvali na pár přednášek na školách... Ne že by to byla kdoví jaká výhra, jeho hodiny byly nabyté studentkami které víc než jeho obrazy zajímaly obrazy vytetované na jeho kůži. O tom co skrývá pod košilí kolovaly legendy. Vyndal ze zadního sedadla velkou kytici a na pěšince k domu odbočil směrem k lesíku a řece. Dřív než prozkoumá dům musí zařídit jednu maličkost která souvisela s jeho prvním tetováním. Nápisem přes jeho levé předloktí. A girl who lost in a dream. Angelinen... Deset let tu nebyl a před pár týdny tomu bylo patnáct let co se stala ta tragédie a jeho nejlepší a jediná kamarádka zmizela... Jejich vymyšlený svět se jí stal osudným. Lucas tenkrát jel do města pro nové barvy a ani už nevěděl proč ji vlastně nevzali s sebou. Ona pak šla sama do lesa a zkrátila si cestu skokem přes říčku, aby byla v Lykaře co nejdříve. Břehy nebyly daleko, ale proláklina byla celkem hluboká a směrem dolů se rozšiřovala. Lykara... Jejich svět kterému vládli spolu. Svět víl, skřetů, obrů, živých stromů, elfů a kdo ví koho ještě. Bojovali proti princi temných elfů a jeho nohsledům. Veverkám velkým jako kolie. Jen už si nemohl vybavit, jak jim vlastně říkali... Lucas jen kreslil, to ona byla ta kdo vše pojmenoval a vymýšlel jejich příběhy a jména. Když vymýšlel jména on, byla přesná a výstižná. Angelinen skočila, ale do Lykary se už tentokrát nedostala. Kus břehu se zřítil. Zrovna tenkrát dost pršelo a říčka byla zrádná, dítě nemělo proti silnému proudu šanci, a necelý kilometr po proudu se vlévala do řeky. Nikdy ji nenašli a její rodiče se brzo po tragédii odstěhovali. Každý rok ale zveřejňovali digitálně upravenou fotografii Angelinen jak by zrovna teď vypadala. Lucas k nim často jezdil, ale nezapomněl ani na Lykaru. Na břehu pak s otcem postavil na spadlém kmeni most a vodil tam Leslie. S otcem pak dokonce ještě postavili domek na stromě. Jaké překvapení, že most pořád stál. Sice porostlý mechem a Lucas pochyboval, že by ho unesl, ale přeskočit na druhý břeh bude hračka. Břehy nebyly daleko, ale proláklina byla celkem hluboká a směrem dolu se rozšiřovala a na dně bylo dost kamení, větví, a polo vyschlá řeka. I tak nepochyboval o tom, že kdyby tam sklouzl, sám by se odtamtud nevyhrabal. Nejdřív hodil na druhý břeh kytici lilií všech barev a pak skočil sám. Trochu zavrávoral, ale za chvíli už stál pod stromem ze kterého... O patnáct let dříve „Podívej... odtud je vidět celé království!“ Výskla Anlin a podala Lucasovi ruku. Pořád se ještě třásla strachy a málem mu rozdrtila prsty, ale v ledových očích jí zase poskakovaly jiskřičky. Lezení po stromech se jí nelíbilo, bála se, ale už teď spřádala plán jejich budoucího domku ve větvích. „Ale já nic nevidím...“ Zavrtěl Lucas hlavou a dal si za uši své po ramena dlouhé vlasy barvy slámy. „Ale ano... otevři se tomu... věř tomu a uvidíš jí...“ „Koho?“ „Lykaru.“ Šeptla tajemně a Lucas se pousmál, zavřel oči a vydechl. Když oči znovu otevřel, málem spadl z větve... Viděl konec lesa který ústil v rozlehlou pláž, viděl skály na kterých stály nejrůznější domky. Malé velké, hranaté, kulaté, jeden vypadal jako hruška a byl i tak barevný. Další byl jako píšťala. Byla to věž vypadající jako velká růžová píšťala. Domy byly ale nic s porovnání s obyvateli Lykary. Všude poletovaly víly s křídly průsvitnými i s jasně barevnými. Ženy s nohama žiraf, místo trupu měly klece se slavíky a vlasy jim splývaly až na zem. Elfové se špičatýma ušima, skřeti, obři... chodící stromy... to všechno teď viděl na vlastní oči. Nechápal jak to Angelinen dokázala. Tiše mu špitala do ucha a on vše viděl jak říkala. Její fantazie neznala meze. Ne že by jeho znala, ale neuměl to vyjádřit slovy. Svoje představy oživoval na papíře. Zahleděl na vodu která se duhově třpytila a znovu užasl. Na obzoru se tyčila skála z křišťálu a na ní stál hrad s desítkami věží a každá měla stříšku jinak barevnou. Samotný hrad byl z bílého mramoru. Lucas pohladil kůru stromu a položil k jeho kořenům kytici. „Odpusť mi že jsem tady tak dlouho nebyl...“ šeptl a opřel se o kmen. „Ale myslel jsem na tebe... a občas se mi o tobě i zdá... jsi v Lykaře... Vymýšlíš jména mých obrazů... a dokonce jsem se naučil i hrát na kytaru. Pamatuješ, jak jsi říkala že bych v tom byl skvělý... no nevím... není kdo by to posoudil... Ale měla jsi pravdu... Další způsob jak se vyjádřit bez slov.“ Pousmál se a zavřel oči. ... „Kam tak pospícháš?! Notak... Peebee!“ Angelinen se rozběhla za svou kasis. Ohnivou fenou, jejíž plameny plály modře a bíle stejně jako některé z pramínků jejích vlnitých vlasů. Značilo to pouto mezi ní a ohnivým psem - kasisem. Neměla šanci ji dohnat, byla velká jako kůň a neběžela po zemi, ale těsně nad ní, díky tomu dokázala běžet i na vodě. „Notak! Peebee! Stůj!“ Kasis se opravdu zastavila a Angelinen ji doběhla. „Co to jako mělo být? Šibe ti nebo co? Houlky tu nejsou tak za čím se ženeš?“ Hubovala ji, ale fena po ní hrábla tlapou a zaštěkala. „No dobře, tak mi to ukaž...“ Rezignovala a pomalu se vydala za fenou. Ta ji neomylně vedla k jejímu domku v koruně stromu. Čím blíž byla stromu, tím divnější měla pocit. Ve chvíli kdy se nechala vyvést až na mýtinu zůstala zaraženě stát na jejím okraji. Kasis zatím došla až ke kmeni o který se opírala vysoká postava. Amgelinen naklonila hlavu a mhouřila černě orámované oči aby líp viděla. Byl to mladý muž asi tak v jejím věku. Na hlavě měl uvázaný šátek který bránil rozježeným vlasům padat do obličeje. Měl široká ramena, ale jinak byl celkem hubený s rukama pokrytýma tetováním. Angelinen se odvážila udělat pár kroků blíž a zalapala po dechu. Ona toho zvláštně se zrcadlujícího muže zná... „Lucasi!?“ Vykřikla a vyběhla za ním. Jenže postava u stromu se ani nehnula a měla zavřené oči. Když byla úplně blízko a chtěla jej vzít za ruku, její prsty prošly skrz. Zklamaně ucouvla a posadila se před něj. Nebyl tady. Ne opravdu. Jen byl na jejich starém místě a vzpomínal, představoval si Lykaru a jeho mysl se zde zhmotnila. „Někdy mám chuť prostě zmizet... kdyby byla Lykara skutečná... utekl bych za tebou...“ Šeptl najednou Lucas a ona se usmála. Věděla že nezapomněl. „Bydleli by jsme na tom stromě a já bych ti hrál a ty bys vyprávěla ty tvoje vymyšlené příběhy... některé si ještě pamatuju. Opravdu.. Třeba ty ohnivý psi... Kasis... Vsadím se že bys ji pojmenovala..." "Peebee..." Lucas na vteřinu otevřel oči a pak zmizel. Angelinen se poplašeně rozhlédla a máchla kolem sebe rukama jako kdyby se snažila chytit vzduch. „Lucasi?! Lucasi!“ Vykřikla ale bylo jí to k ničemu. Byl pryč. Ovšemže, vždy zmizel, on tu nikdy nebyl opravdu tak jako ona, jen jeho mysl a tak ho Angelinen občas vídala ve snech, nebo se ji zdálo že ho slyší. Bylo to ale dlouho co ho takhle “potkala“ a už vůbec ne aby ho potkala tady venku když je vzhůru. To znamenalo, že tu musí být. No jistě! Je tady. Přímo tady a teď. Na tomhle místě, ale v jeho světě. Angelinen se rozběhla k řece která oddělovala oba světy a skočila přímo vpřed. Stalo se to co vždy. Narazila na neviditelnou bariéru a skutálela se zpět do trávy. Člověk by řekl, že po těch letech už bude vědět že portál je jednosměrný. Proč čekala že dnes to bude jiné? Protože je tu on…? O patnáct let dříve Angelinen přeházela naruby celý svůj pokoj, ale to co hledala nenašla. Jenomže musí tam být, večer tam ještě psala o princi Dorianovi a o jeho nových poskocích, o temných elfech kteří se pomocí portálu dokázali dostat z Lykary a šířili strach a bezmoc do světa lidí. Určitě u toho usnula, ani nestihla zaznamenat jak ho porazit a jak vytvořit oboustranné portály i pomocí dobré magie. Takhle budou moct procházet jen oni a ona s Lucasem by byli bezbranní. Musí to dopsat... Musí jim dát jejich schopnosti a zapsat Dorienovy slabosti... Jenže to by byl deník v posteli a ta byla prázdná. Seběhla do přízemí. „Mamí? Neviděla jsi můj deník?“ Křikla směrem do obývacího pokoje. „Ne zlato. Neusnula jsi s ním? Není pod postelí?“ Křikla Michaell nazpět a vykoukla. „Ne není... to nic, najdu ho až se vrátím.“ Usmála se a Michaell jen kývla.„Dobře zlato, pozdravuj ode mě Luka a dávejte pozor, pršelo. Ať vás ani nenapadne skákat přes břehy. "Jasně mami, nepůjdeme tam, dneska budeme sbírat žížaly. V Lykaře žádné nejsou.“ Usmála se Angelinen a natáhla si boty. Matka ji jen líbla do rozčepýřených černých vlasů a nechala ji jít. Byla tak ráda že není jako ostatní dnešní děti, že jen nevysedává u televize nebo u nějaké hry a ještě radši byla že si našla stejného kamaráda. „Leslie! Ahoj, kde je Lucas?“ Křikla na Lucasovu mladší sestřičku když nakoukla do skleníku kde právě zalévala kytičky a dokonale ji vyděsila. Vždy byla hlučná. „Ahoj, Luk tu není, jel pryč s mámou.“ Odvětila blondýnka a starostlivě krčila čelo na svoje květinky. „Aha...“ Broukla Anlin zklamaně a otočila se k odchodu. Proč ji Lucas nic neřekl nebo nevzal s sebou... měli přece sbírat žížaly... Pomalu se šourala po pěšině domů když si všimla pohybu v křoví. „Temný.“ Vydechla a rozeběhla se za ním. „Hey! To je moje!“ Křikla když si všimla že tmavá postava se špičatýma ušima má její deník a ještě zrychlila. Byla nejrychlejší v Lykaře, jenže tady byla ještě ve světě lidí. Z ničeho nic se zablesklo a elf zmizel. Anlin se zastavila kousek od břehu a zavrávorala. V říčce bylo opravdu hodně vody a ta vodu nepřipomínala. Byla tmavá jako kakao a nebezpečně hučela. Koukla na druhý břeh a vyjekla. Ten deník nesmí ztratit... Na vteřinu zaváhala a skočila. Břeh pod jejíma nohama se po dopadu nebezpečně pohnul a než stihla nabrat rovnováhu, zřítil se úplně.Vykřikla a spadla přímo do vody. Na okamžik ztratila vědomí a když se probrala, ležela u kmene stromu. Zmateně se rozhlédla a poplašeně ucouvla od psa který se k ní skláněl. Byl velký jako poník a jeho srst plála. Doslova. Fialové, modré a bílé plamínky házely barevné odlesky všude okolo. Jeho oči byly černé jako propast a Angelinen trvalo než si vzpomněla že tohohle tvora si vymyslel Lucas. Říkal přece jak by to bylo fajn kdyby něco takového v Lykaře měli. Angelinen na stvoření udiveně hleděla a opatrně k němu natáhla ruku. Dotkla se jeho srsti a usmála se. Hřála, ale nepálila. Bylo to příjemné... „Ahoj pejsku... tys mě zachránil.“ Usmála se a zvíře si odfrklo a zavrtělo ocasem. Angelinen se zvedla a uklonila se mu. „Děkuji ti.“ Usmála se a rozběhla se ke břehu, když se ale přiblížila až ke kraji, něco ji odmrštilo pryč. Už nebyla ve svém světě. Lucas s sebou prudce trhl a otevřel oči. Zmateně se kolem sebe rozhlédl, ale byl tu sám. Jen on a cinkání plíšků, starých klíčů a kdo ví čeho co se sestrou vyvěsili v koruně stromu. Narovnal se a chytil se větví. Vyhoupl se nahoru a nakoukl do polorozpadlého domku, ale ani tam nikdo nebyl. Tak kdo to řekl? „Bože už mi asi blázním...“ Povzdychl si a seskočil dolů. Promnul si obličej, stáhnul si z hlavy šátek a strčil si ho do kapsy. Narovnal kytici a pomalu se vydal pryč aniž by dál přemýšlel nad tím hlasem. Nic to přece nebylo. Jako malý tu slýchal různé věci, obzvlášť když byl s Angelinen. Jen si na něco vzpomněl. Zabral se do svých myšlenek natolik, že na okamžik usnul. Co jiného by to bylo? Přeskočil na druhý břeh a naposledy se ohlédl. V duchu si slíbil, že sem odteď bude chodit každý den. Dá to tam do kupy a bude to jeho ateliér pod širým nebem. Neuměl si představit lepší místo. Svým způsobem bude s ní... Došel až k autu a z kufru vyndal cestovní tašku. „Vítej doma Lucasi...“ Zamumlal když překračoval práh domku a musel si zamávat před obličejem aby se nezadusil prachem. Bože kdy to dostal ten skvělý nápad se sem nastěhovat zpátky? Oh, ano, když před měsícem sebral odvahu a opustil Dominiku. Pustil tašku na zem, čímž rozvířil další prach a přešel k oknům která postupně pootvíral. Rozhlédl se kolem a povzdychl si. Pořádně se zapotí než to tu dá do kupy. Dělníci přijedou až zítra, zatím hodlal očistit vnitřek z nejhoršího. Skontroloval, jestli už teče voda a nahodil elektřinu. Zlikvidovat prach a dát dům do stavu aby se mohl v klidu vyspat mu zabralo téměř celý den. Zbytek dne štípal dřevo a likvidoval plevel a divoké keře kolem domu a skleníku. Když s sebou pozdě večer plácnul na gauč, sotva držel oči otevřené. Rozdělal si plechovku piva a vzal si kousek pizzi. V tuhle chvíli miloval donáškovou službu ze všeho nejvíc na světě. Natáhl se, položil si hlavu na opěrku a přikryl oči předloktím. Po chvíli upustil plechovku na zem, ale nevěnoval tomu pozornost. Tvrdě usnul. Ocitl se zase u břehu říčky, ale voda nebyla klidná a průzračná. Byla jako kakao. Rozhlédl a všiml si temné postavy přeskakující na druhou stranu a za ní se řítila dívka. „Anlin?“ Vyhrkl, ale ona ho neslyšela. Něco vykřikla na tu postavu a v další chvíli už byla pryč. „Ne! Anlin!“ Vykřikl a rozeběhl se za ní. Nahl se dolů, ale nic neviděl. Voda byla zase průzračná a klidná. Zmateně se narovnal a leknutím nadskočil. Na druhém břehu stála vysoká štíhlá dívka s dlouhými černými vlasy s modrým žíháním. Lucas zalapal po dechu. V životě neviděl krásnější stvoření. A ty oči,jako ledové moře... černé orámování, dokonale kontrastovalo s téměř bílou pletí... Vypadala přesně tak jak si představoval dospělou verzi Angelinen... Vždyť ji takhle i namaloval... To on orámoval ty oči a oblékl ji do tuniky s dlouhými rukávy a řasením kolem zápěstí a kolem dokonalé křivky dekoltu. Látka byla tenká a téměř průsvitná, v pase stažená šedým korzetem který následovaly upnuté černé kalhoty zastrčené ve vysokých černých botách. „Lucasi... pomoz mi...“ Šeptlo to stvoření a Lucas se s výkřikem probudil. „Anlin!“

Autor: Lucie Hofmanová

Komentáře (0)