Lykara 4. Díl

blog

10.09.2015 v 20:30 / Lorrainee (292 views)
Lykara 4. Díl
“Tak na to zapomeň…” Sykla Angelinen a tasila meč. Roj víl doprovázejících Treemerii se na ni v okamžiku vrhl a ona se začala zalykat jedovatým prachem z jejich křídel. Bleskurychle se oháněla mečem, ale její pohyby zpomalovaly a zvednout meč bylo čím dál více obtížné.
Zavrčela nadávku Treemeriiným a Lucasovým směrem a padla na kolena. V duchu už se viděla jak Treemerii rozpůlí. Hned jak omdlí, její lesničky si budou myslet, že je mrtvá a ztratí o ni zájem.
Trvalo to jen pár minut než se složila úplně.


Treemeria byla štěstím bez sebe. Rélie jí vběhla na území zcela bez ohlášení, její útlocitná sestřička jí bebude moct říct ani popel na to, že se toho spratka ze zimního kraje zbavila když odluzovala toho přístavního pro sebe.
Rélie věděla, že jít na území lesniček s mužem není chytré. Konečně.Eelyon pukne vzteky.

Usmála se na Zelfira a vtiskla mu další polibek na tvář. Sotva na ni zaostřil.
“Ty jsi mi vážně pěkný dáreček… Jak k tobě ta cuchta vůbec přišla…?” Zamumlala a přejela mu nehty po hrudi.

“Spadnul jsem do vody…” Zamumlal a trochu nakrčil čelo.
“Vůbec nechápu proč říkala že jsi zlá…” Dodal a ona naklonila hlavu. Tohle bude jednoduché. A možná se od něj vážně něco doví. Relie je přece Svobodná a navíc se říká, že je ze všech Svobodných Královně nejbližší. Až na tu mrchu Eelyon. Samozřejmě.

“Asi to má od mé sestřičky.” Zapředla a on se na ní nechápavě zahleděl. Pak se mu zablýsklo v očích.
“Ty máš sestru? Kde?” Vyhrkl a ona jen protočila oči. Měla smůlu. Buď je to pitomec nebo není Svobodný. Každý Svobodný ví o ní a o Eelyon. Jedna se stala Královninou ochránkyní a druhá… druhá tady trčí s pitomcem z přístavu. Ještěže je Rélie pryč. Doriena to jistě potěší...


Když se Angelinen probrala, roj byl pryč. Promnula si spánky a rozkašlala se. Trocha prachu jí uvízla na oblečení a jí se z něho točila hlava.

“Lesnička zelená…” Zanadávala a odšourala se blíž ke stromům. Potřebovala něco pro oporu a meč procházel zemí jako nůž másle. Někdy byla zimní práce až moc perfektní.
Když našla dostatečně vhodnou větev, pomalu se vydala k jezírku kde někde má Treemeria malý hrad pro svoji malou podobu.
Mohla by ho rozdupat. Na druhou stranu, pokud Lucase otráví, třeba pak on konečně pochopí, že věci tady už dávno nejsou dětsky nevinné.
Příjmout fakt, že by snad Lykara mohla být nebezpečná, nedokázal. Zatím...

“Ty zelená lesničko..." zavrčela Angelinen skrytá mezi stromy. Klacek o který se původně opírala aby nevrávorala, chopila jako kyj a na chvilku se opřela o kmen stromu. Vílí prach se už vytratil, ale v nejlepší formě stále ještě nebyla. Pohled na Lucase a tu zelenou pižlu jí k dobru rozhodně nepřidával.

Treemeria se svezla po Lucasove těle jako by byla had a něco zašeptala těsně u jeho ucha. Nerozuměl tomu, ale to bylo vedlejší. Hlavně když byla s ním. Zlehka přejel dlaní po její kůži na krku a zabořil prsty do záplavy světlých, jemných vlasů.


"Ty zmetku..." zavrčela znovu Angelinen když Lucas zavřel oči a zvrátil hlavu dozadu. Z jeho rtů unikl tichý vzdech.

Viditelně si otravu užíval. Klidně se nechával ochmatávat a ani si nevšiml že ji zatím tím samým jedem v koncentrované podobě zabili. Kdyby nebyla člověk ale lykarien, byla by už mrtvá. Měla sto chutí ho tam nechat, ať si ho ta zelená lesnička třeba sežere. Podle zelených stop na jeho kůži po jejích rtech, věděla že už je beztak omámený a ani nebude odporovat.
Jenže to byl Lucas… Tak dlouho si přála aby tady byl s ní a nějaká lesnička jí to nezkazí.

Treemeriiny zelené rty znovu přejely po Lucasově kůži. Všimla si jak se svaly na jeho rukou kterýma se zapíral napjaly a rty se pootevřely, dožadující se polibku.

“Tak a dost…” Zavrčela Angelinen a vykročila.

Treemeria se sklonila těsně nad Lucasovy rty, ale dál se nedostala. Něco ji ze strany narazilo do hlavy a ona sklouzla vedle Lucase do orosené trávy. Ani nestihla otočit hlavu, když jí na ní přistála druhá rána která jí omráčila.

"Co... Anlin?! Cos to udělala?!" vyhrkl Lucas a stěží zarazil klacek který mu mířil na hlavu. Prudce za něj škubnul a vytrhl jí ho. Angelinen ztratila rovnováhu a dopadla na kolena vedle něj.

"Angelinen!" okřikl ji když se znovu natáhla pro klacek.
"Ta zelená lesnička mě nechá otrávit a tobě je to jedno! Říkala jsem ti, je to tady nebezpečné a říkala jsem ti abys si na ní dával pozor. Vrat' mi ten klacek ať tě můžu praštit. Říkala jsem ti, drž se u mě..." rozkřikla se a uhodila ho alespoň do ramene.
"Otrávila?" Lucas nakrčil obočí a teprve teď ucítil lehké pálení na krku kde před chvíli byly víliny rty. Hlava se mu točila jako by to přehnal s vodkou.

"Říkala jsem ti... Víly které neschválím nejsou víly ke kamarádíčkování." znovu ho udeřila do ramene.
"Anlin... Otrávila tě?" zeptal se znovu a rychle se narovnal. Hlava se mu zatočila ještě víc.
Odhodil klacek a roztřeseně ji chytil za ramena.
Angelinen jen odtáhla hlavu když se na ni zahleděl tak zblízka, že se téměř dotýkaly nosy. Oči jako by nebyly schopny zaostřit.

"Potřebuješ dokrora!" vyhrkl a sevřel ji ramena ještě pevněji.
"Posloucháš mě někdy? Říkala jsem ti, tady nemůžeme umřít..." jistě, neposlouchal, za to na ni zase zíral jako by ji viděl poprvé v životě.

Nadechla se aby mu mohla dát přednášku jako obvykle, ale sebral ji veškerá slova když ji prudce přitiskl své rty na její.
Vytřeštila oči a v další vteřině jí jeho dlaně orámovaly obličej jen aby následně sklouzly do vlasů a na její týl.
Než mohla cokoli udělat, Lucas roztřeseně vydechl, jeho ruce ochably a on sklouzl v bezvědomí do trávy.

Když se Lucas probral hrozně ho bolela hlava a vše se s ním točilo. Připadal si jako v nějakém déjá vu když se mu podařilo zaostřit na Angelinen po jeho pravém boku. Další co zaregistroval byl zdroj houpání. Ležel na hřbetě kasis.

“Budu zvracet…” Zamumlal a fena zafuněla. Když se snažil se na jejím hřbetu narovnat, shodila ho dolu. Přetočil se na bok a chvíli naprázdno dávil. Angelinen si k němu klekla a položila mu dlaň na čelo.

“Otrava jedem lesniček není nic moc co?”
“Lesniček? Jakejch… lesniček? Co… co se stalo?” Angelinen jen nakrčila obočí a podala mu vak s vodou.
“Otrávili tě lesničky… víc vědět nepotřebuješ.” Odsekla a nespokojeně přešlapovala kolem něj dokud nevypil půlku vaku. Teprve potom pachuť z jeho úst zmizela a hlava už tak netřeštila.

“Dobře když nechci… tak nechci. A co teď?” Odsekl jí stejným tonem a vrátil jí vodu.

“Je skoro tma, díky tomu, že jsi naprosto ignoroval co jsem ti říkala jsme přišli o spoustu času. Kdyby jsi laskavě dával pozor, už jsme mohli být v Delanii. Takhle zůstaneme tady.” Ukázala směrem k polo-rozbořené stavbě připomínající kostel. Lucas zalitoval, že nemá skicák. To místo bylo úžasné.
Tmavé kameny stavby byly porostlé mechem a něčím co připomínalo břečťan v tmavě fialové barvě. Ten se vyšplhal až skoro ke střeše věže která se zvedala za budovou a byla téměř celá zřícená. Bylo to přesně takové místo z kterého by měli všichni ostatní husí kůži a snažili by se mu vyhnout co největším obloukem. Ani Angelinen nebyla viditelně nadšená z představy, že zde budou muset zastavit.
Lucas se tetelil blahem. Konečně něco co se mu líbilo a nesnažilo se ho to sežrat, otrávit a ani mu to nerozkazovalo.

Vrávoravě se vydal za Angelinen a kasis k obrovským dveřím s klepadly z mosazi velikosti jeho hlavy a tvarem připomínajícím schouleného draka.

Když Angelinen otevřela dveře dokořán, ohromeně zalapal po dechu.
“Nádhera…”
"Tobě se tady líbí?" Podivila se Angelinen, když viděla Lucasův užaslý výraz ve tváři. Zamračila se. Vílí jed asi ještě troch účinkoval. Jak jinak si vysvětlit, že byl štěstím bez sebe z místa co vypadalo jako vypálený kostel ve kterém zákonitě straší.

"Ty pavučiny jsou odporné." Otřásla se a objala se kolem pasu. Pavučiny byly v každém koutě a lustr na svíce jimi byl doslova obalený. Visely z něj jako konfety a pohupovaly se v průvanu. Tam kde ve vitrážových oknech chyběla barevná skla byly také.

"Je to inspirující místo." Opáčil Lucas a přešel k jedné stěně aby mohl konečky prstů přejet po chladných kamenech.
Na takových místech rád maloval.
Přecházel po celé obrovské místnosti a dotýkal se snad každého kamene. Angelinen ho jen zaraženě sledovala ode dveří. Všimla si, že si už zase kouše ret. Dělal to snad celou cestu dokud nenarazili na víly. To ty jeho cigarety… Chybí mu.

"Hey... už to zase děláš." Upozornila ho. Lucas se opřel o zeď a párkrát do ní uhodil hlavou..
"Vážně se tu nedá nic kouřit? Zapálím si klidně slámu.” Pokusil se o úsměv, ale Angelinen to minulo. Dál stála ve dveřích a zírala na něj jako na blázna.

“To je to vážně tak nutné?”

“Nemůžeš toho na člověka tolik vybalit během pár hodin, když si ten někdo pak ani nemůže zapálit. Neměla jsi mi ten zbytek vyhodit do vody."
"No na mě nekoukej, to tys seděl, opakoval pořád dokola, tohle se neděje, tohle se neděje a vykouřil jsi u toho skoro všechno cos měl u sebe z venku.Podle všeho to nepomáhalo. Nevím jak by ti to pomohlo teď. Podle mě jsem udělala dobře, doma přece pořád říkali..."
"Vážně... Kolikrát to ještě uslyším?" Angelinen se jen zasmála jeho útrpnému pohledu.
Možná by mu to vážně pomohlo...

"Vodní muži trhají nějaké rostliny, suší je a pak je kouří, ale tam se jen jak nedostaneme. Je to daleko a jsou nebezpeční. Každého utopí. A věř mi, ty by jsi to stejně nechtěl."
"Takže tady máme i vodníky...?"
"Ne..." zavrtěla hlavou. "Tak jim neříkej jestli je nechceš naštvat. Topí sice jen ženy, které si pak berou za manželky, ale nikdy nevíš."
"Ale já jsem chlap, mně chtít nebudou." Mávl nad tím rukou. Angelinen se křivě usmála.
"Nebyla bych si jistá." Lucas se hlasitě rozesmál.

"Teď jsi mě pobavila, Anlin." Zavrtěl hlavou a vstal.
"Bylo ti deset když jsi tohle dávala dohromady, neříkala jsi snad, že je to tady podle deníku? Co by asi se mnou dělali sakra? "
"Ještě chvíli se mnou mluv takhle a utopím tě sama. Co ty víš... Navíc já tu mluvím o tom jak se chováš. ´Řekni jim vodníci a buď si jistý, že tě utopí."
"Dobře, neřeknu, prostě je slušně požádám. Vyhovuje?”
“Ne. Už mě stačilo zachraňovat tě od bludiček.”
“Sakra přestaň spekulovat o nějakém nebezpečí, které neexistuje. Prostě to zkusím."
"Tak ať tě třeba zabijou, hlavně ať si zakouříš!" Vyštěkla na něj. Sotva se vzpamatoval z jedu lesniček a už by se nechal utopit.

“Nedělej ze mě pořád idiota, sama si říkala, že topěj jen ženský. Navíc jsme to vymejšlely jako malý smradi.”
"Jenže Lykara se nám přizpůsobila, dospěla s námi... je to tu všechno jak jsme napsali, to ano, ale…” Rozhodila rukama a jeho naprosto nechápavý výraz jí naštval ještě víc.
“Copak ti to nedochází? Základ z deníku funguje pořád, ale ne v té “dětské" rovině. Jsem tu už x roků…”

"To mi chceš vyčítat, že jsem nebyl v tomhle světě?! Já nevěděl, že žiješ!" Rozkřikl se najednou a uhodil pěstmi do zdi. Úplně jí to vykolejilo. Nic takového přece neřekla.

"Lucasi to jsem neřekla, já ti jen říkám že když jsem tady tak Lykara dospěla se mnou…" Přitáhla si tmavý plášť blíž k tělu.
Lucas zprudka dýchal, jeho hruď se mohutně zvedala. Zavřel oči a posadil na studenou zem. Složil hlavu na kolena.
"Promiň. Nechtěl jsem..."
"Půjdu se projít. Vrátím se brzy." Broukla zaraženě a tiše proklouzla ven.
Zamířila přímo k jezeru. Pár těch kytek a třeba bude klidnější. Nanejvýše omdlí. Klid zaručen.

Zarazila se až když ji došlo že do tmy by to nestihla. Vrátila se ke kasis odpočívající před vchodem a uvelebila se v trávě.

"Je to tu imaginární... Je to tu pro děti... Bla bla bla… jo a já s Valrenem jsem se vodila za ručičku…" Broukala uraženě a škubala trávu. Dokud nepřiletí drak a nekousne ho do zadku, zřejmě bude popírat vše co mu řekne.
"Je horší než lesničky..." Zanadávala a fena souhlasně štěkla.

"Valren?" Ozvalo se za ní najednou pobaveně. Nadskočila.
"Ježíš ty jsi horší než lesničky…" Zavrtěla hlavou a narovnala se. Evidentně se bavil tím, že ji vylekal.

"K jezeru to do tmy nestihnu. Budeš muset počkat do zítra." Doufám že ti z toho alespoň zezelenají uši.
"Kdo tu mluví o jezeru Anlin?" Nedokázal ovládat hlas a pořád se smál. Vypadala jako rajče.
"Kdo je Valren? Jak, že jste se JEN vodili za ručičku?" Přisadil si.
"Valren je elf… a dej pokoj, jsi jak nějaká zvědavá saltinka." Odsekla.
"A to je zase co?"
“Ptáčci. Malí, ukecaní ptáčci.” Odsekla a on zachrochtal jak zadržoval smích.
"Jo todle! To je nápad! Já se zeptám jich, kdo je ten tvůj Valren." Vzápětí zahvízdal na prsty.
Angelinen dala ruce v bok a naklonila hlavu ke straně.
Pískal snad deset minut a byl čím dál víc podrážděnější. Pořád něco mumlal, ale nerozuměla mu.
Zasmála se a když saltinka konečně přistála na Lucasově hlavě, rozesmála se ještě víc.
Saltinka ho dokonce dvakrát klovla, než se mu povedlo ji sundat.
"Ahoj... sovičko?" Zabroukal na mrňavou sovičku ne větší než kanárek a pohladil ji po hlavě. " “Řekneš mi, kdo je Valren a co má společného s Anlin?" Saltinka naklonila hlavu a pak ho znovu klovla.
“Néjsém soooová!” Zaskřehotala. Angelinen se královsky bavila.

"Valren je ze Zimního kraje… vidíš tady sníh?" Naklonila hlavu a pískutím sovičku odehnala.
"Saltinky v zimním kraji nejsou." Upřesnila, natáhla se pro větvičku a do prachu u schodů rychle načrtla mapku.

"Vidíš tady… my jsme tady… v zimním kraji jsem žila když jsem utekla od temnejch co mě chytili. Ale to už jsem ti říkala."
"Mně absolutně nezajímá, odkud ten elf je." Odsekl a vypaloval do prachu díry pohledem. Po chvíli pokrčil rameny a vrátil se zpět do hrobky.
“Ty snad žárlíš?” Smála se mu Angelinen.
Dělal, že jí neslyší. Měl jí akorát tak dost. Je ještě otravnější než byla.Prý že žárlí... Na imaginárního někoho...

Angelinen se do hrobky vrátila chvilku po něm s náručí plnou dek.
Lucas zase obdivoval zdi a okna. Alespoň se tak tvářil. Zmínky o Zimním kraji mu něco připomněly. Moc dobře si pamatoval, jak se Angelinen změnilo oblečení z kalhot a tuniky na dlouhé černé šaty se zlatým zdobením a dlouhou vlečkou sotva vešla do lesa s lucernami. To on ji tak nakreslil a pokud si pamatoval dobře, nakreslil ji i na sněhu. Jestli se jí v Zimním kraji stane to samé, zmrzne.

Angelinen mu nechala dvě deky vepředu a sama si jednu natáhla pod okny. Odepnula si plášť, složila ho jako polštář a rozsvítila pár lucerniček zavěšených na zdech.

“Pořád ti vrtá hlavou Valren?”Zasmála se.
“Ne, oblečení…” Vyhrkl než se stihl zarazit.
“Oblečení?”
“Potřebuji převlíct. Jsem jak prase..."
"Ráno dojdeme do první elfí vesnice… dostaneš nové šaty... Když se budeš chovat slušně." Lucas se pousmál a roztáhl deky.
“A bude to tady bezpečný? Víly a tak…?”
"Za chvíli padne tma a tady je vážně tma. Nic nevidíš ani se světlem. Maximálně na pár centimetrů, takže se nemusíme přes noc ničeho bát." broukla a zívla. "Navíc… Peebee je venku… kdyby něco... sežere to…" Lucas se natáhl na deku a dal si ruce za hlavu.

“Vážně by cokoli sežrala? Vílu nebo něco?” Zeptal se po chvíli. Angelinen jen nesrozumitelně zamumla a stočila se do stejné pozice v jaké ji měl vytetovanou na předloktí. Chvíli na ni užasle zíral a v duchu děkoval za to ticho linoucí se z jejích úst. Během chvíle usnul.
Měla pravdu. Bát se bylo zbytečné když venku hlídal pes velikosti koně.

Komentáře (0)