Lykara 2. Díl

blog

06.08.2015 v 15:55 / Lorrainee (342 views)
Lykara 2. Díl
Před domem zastavilo taxi a drobná blondýnka se přes sklo zamračila na dům. Její bratr už na ní čekal ve dveřích, viditelně nadšen její kontrolou. Ani ona nadšená nebyla. Trvalo jí dost dlouho přesvědčit jejich matku, že Lucasovi domluví sama a zkontroluje, jestli je vše v pořádku.
Jejich matka byla stále přesvědčena, že Lucas, jakožto umělec, skončí jednoho dne na drogách nebo v lepším případě v protialkoholní léčebně.
Když vystoupila, ani se nezdržovala pozdravem, zapíchla ukazováček doprostřed Lucasovi hrudi a vyhoupla se na špičky.
"Ty jsi se úplně zbláznil!" oznámila mu a založila ruce na prsou. Byla o hlavu menší a pokud se zrovna netvářila jako sériový vrah, byla považována za roztomilou. Lucas dobře věděl, že o roztomilosti se jeho sestře může jen zdát. Dokázala si sjednat pořádek za každé situace. Na něj však byla krátká.

"Taky tě rád vidím Leslie... " Usmál se Lucas a couvl do domu. Nerad by aby dělníci na domě poslouchali jak se ho jeho malá sestra pokouší dostat do latě. "Pojď dovnitř, tam na mě můžeš ječet taky."
"Jen vyřídím vzkaz od mámy a přestanu." Usmála se blondýnka a konečně bratra objala.
Ať už se zlobila nebo ne, měla ho ráda a neviděla ho už skoro měsíc. Chvilku ho mačkala a nakonec mu vlepila pusu na tvář. Lucas jakékoli takové projevy nesnášel, moc dobře věděl že je to Lesliina verze: miluju tě, ale stejně mě štveš.


"Máma se hrozně zlobí.... nelíbí se jí že tu budeš." Promluvila Leslie jako první, když se usadili s kávou v kuchyni a chvilku na sebe mlčky zírali.
"Dům jsem zdědil... Proč bych si ho nemohl opravit a žít tu?" Lucas jen pokročil rameny a nepřítomně zíral na tmavou hladinku kterou vířil lžičkou.
"Třeba proto, že je to díra světa?" Navrhla Leslie a olízla lžičku kterou vzápětí namířila na bratra. Lucas jen pozvedl obočí a zarazil se uprostřed míchání.
"Teď vážně Luku... co za tím je? Já to nechápu... než jsme se odstěhovali, nesnášel jsi to tady den ode dne víc a víc..." Leslie evidentně jako odpověď nestačilo jeho obvyklé pokrčení ramen a dál na něj mířila lžičkou. Lucas si jen povzdychl a promnul si bradu.

"To bylo před... patnácti lety? To už je dávno. Sama víš že nesnáším město a když už tam nemusím být, není důvod to tu nechávat padat." Leslie se tvářila jako by ji do kafe nalil citron. Nevěřila mu ani slovo. Kdyby alespoň vzdal ten pokus předstírat, že neví jak dlouho je to od jejího zmizení, možná by mu to trochu věřila. A kdyby si přestal hladit bradu. To ho vždy prozradilo.

"A tomu jako mám věřit? Sni dál bráško." Odsekla, zakroužila lžičkou ve vzduchu a odložila ji vedle hrnku. Její pohled jasně říkal: mám tě.
"Proč proboha musím stále vysvětlovat vše co udělám... Když jsem opustil Dominiku... Teď... Prostě mě ve městě nic nedrží a tady se mi dobře maluje. Je tu klid, to je celé. Proč to nedokážete s mámou pochopit?"
"Máma se postě bojí, že s tady zahrabeš a zpustneš... popravdě se těšila na vnoučata a svatbu, ne na rozchod." To byla pravda, jejich matka nesla rozchod Lucase a Dominiky hůř než oni dva.
"Jo, to mě tak nějak došlo když nám k vánocům dala příručku pro budoucí rodiče." Uchechtl se Lucas a napil se. Nevědomky tím tenkrát odstartovala Dominičiny biologické hodiny a touhu po svatbě. Lucas to vydržel půl roku. Nehodlal mít svatbu jen proto, že jsou spolu přece už dlouho a hodilo by se to. O dítěti ani nemluvě. Bylo jim dobře tak jak byli. Alespoň si to myslel...

"No dobře... víš co, budu ti věřit... jsi tu už pár dní, tak co jsi namaloval? Chci se podívat." Leslie naštěstí další další výslech vzdala a přešla na příjemnější téma.
"Mám jen pár skic. Ateliér si chci udělat v podkroví, ale střecha bude hotová až koncem týdne. S těma opravama kolem a zařizováním začnu kreslit asi až ke konci příštího týdne. A neboj, samozřejmě uvidíš vše první. Jako obvykle." Leslie nadšeně kývla a hlasitě usrkla kávu.
"Dobře... a co dům, jak to jde?"
"Popravdě jsem to čekal horší... Mám počítat s pokojem pro tebe? Nebo tě v téhle "díře" vidím poprvé a naposledy?"
"Sni dál bráško... Počítej se mnou, přece tě tu nenechám zpustnout. Nehledě na to, že někdo musí pravidelně hlásit mámě jestli pravidelně spíš, jíš, dost piješ a jak jsi na tom zdravotně." Škodolibě se zasmála a uhnula před letící lžičkou.

"Už se nemůžu dočkat až to budeš mít hotové... Tohle je nádhera." Leslie ohromeně listovala jedním z Lucasových skicáků.
"Ah, tohle pojmenuj po mě!" Vydechla a namířila skicák jeho směrem. Lucas se jen předklonil v křesle a pozdvihl obočí.
"Máš to vzhůru nohama... Vážně... Jsi si jistá, že nejsi adoptovaná? Nechápu jak můžu mít sestru jako jsi ty." Zasmál se a zase se uvelebil. V jeho sestře nebyla ani špetka citu pro umění. Ne že by jí to bránilo v hodnocení jeho děl.
"No vidíš, je to krásný i obráceně." zamrkala Leslie nevinně a listovala dál.
"Bože za co..." Broukl Lucas když začala každou stranu převracet a hodnotit obě polohy.
"Za trest bratře, za trest..." Zamumlala a nakrčila obočí na další kresbu. Žádná abstrakce. Tohle bylo něco úplně jiného. Kresba byla vyvedena do nejmenšího detailu. Byla na ní černovlasá žena s dlouhými splývavými šaty s pláštěm a zlatým zdobením u lemu sukně a v pase. Kolem byly stromy se zavěšenými lucernami. Žena se jedné dotýkala a její světlo se odráželo v neskutečně smutných očích.
"To je... Angelinen?" Otočila skicák k Lucasovi a ten prudce vstal a vzal ji ho. Přesto si stačila všimnout, že to nebyla jediná její kresba. Na straně pod první byla další. Nebyla hotová, ale nebylo pochyb o tom kdo žena dívající se přes rameno je.

"Už ji zase maluješ... Lucasi... takže je to pravda, nejsi tu proto aby jsi si odpočinul. Souvisí to s ní." Leslie přešla okamžitě do útoku. Ani mu nedala šanci to vysvětlit.
"Nebuď směšná." Odsekl ji Lucas a skicák zavřel.
"Lucasi... ona je mrtvá, sakra proč ji nepustíš z hlavy? " Rozhodila rukama a udělala krok k němu.
"Leslie dej mi pokoj, prostě jsem ji nakreslil, párkrát se mi o ní zdálo, no a? To nic neznamená."
"Že ne? To jsi říkal i posledně a pak jsi měl noční můry a pořád jsi mlel o tom jejím imaginárním světě... Lucasi tenkrát jsi byl úplně mimo, byl jsi agresivní, napadl jsi toho kluka v baru... Musel jsi na léčení... to tohle chceš znova?"
"Leslie takhle to není. Přeháníš." Lucas odložil skicák a založil ruce na prsou.
"Lucasi vypadni odsud dokud to jde. Já už tě nechci znova vidět v tom stavu v jakém jsi byl."
"Leslie, nic takového se neděje... To už je pryč."
"Není to pryč... Pro všechny by bylo lepší, kdyby tenkrát našli tělo. Rozloučili by jste se a šlo by se dál... nemysli si, že nevím, že pravidelně jezdíš za jejími rodiči. Akorát se v tom podporujete… Ta holka je patnáct let mrtvá Lucasi!" Leslie rozhodila rukama a nevěřícně se na bratra zadívala. Díval se na ni jako by ho uhodila. Měla pravdu, zase do toho spadl.

"Leslie… mlč…"
"Ne. Všichni jsme ti to doteď tolerovali, máma dokonce tvrdila, že ti to pomáhá v kreslení a to už je opravdu... Extrém a víš co? Já budu radši když přestaneš kreslit a začne ti to jasně myslet než tohle. Podívej se na sebe, máš zase ty sny, později to budou halucinace, zavíráš se tady a tohle…" ukázala na skicák. "Tohle je šílený to je zase ten… ten imaginární svět... Proboha copak to nevidíš? Začne to nanovo a zničí tě to tady! Proč se nezabalíš a nevrátíš k Domi? Ona jediná tě od toho dokázala udržet…"
"No jistě, ta tu chyběla... Báječně by jste se doplňovali..."
"Lucasi jen ti chceme pomoct…"
"Tak odjeď. Seber si věci a odjeď. Tím jediným mě teď pomůžeš. Mám hodně práce na domě."
Otočil se k ní zády a vzal za kliku když ucítil dotek na rameni.

"Luku…" Začala Leslie opatrně.
"Nesahej na mě. Prostě běž." Sykl a ani se neotočil. Otevřel dveře a ustoupil do strany aby mohla projít.
"Luku…" Pokusila se ho vzít za ruku a otočit k sobě. Lucas jen pevně sevřel ruce v pěst.
"Luku..."
"Tak sakra vypadni už!" Křikl a pěstí za kterou ho chtěla vzít praštil do dveří. V dřevě zůstala prohlubeň.
"Jak myslíš…" Odsekla mu a šla si do kuchyně pro věci.
Když dorazilo taxi, Lucas se ani neobtěžoval vylézt z improvizovaného obývacího pokoje aby se rozloučil.
Seděl v křesle se skicákem v ruce a tupě zíral do ledově modrých očí.
" Nemá pravdu... Já vím, že nemá... "

...
"Byl přímo tady Ario... Musí existovat způsob, jak s ním zase mluvit..." Angelinen přecházela podél břehu prolákliny a občas prsty zavadila o neviditelnou bariéru do druhého světa.
"Opravdu mluvit..."
Drobná černovlasá víla plula vzduchem pár centimetrů nad zemí a její křídla vydávala zvuk tuctů drobných rolniček.
Stejně jako ostatním lykaryenům, i jí bylo nepříjemné zdržovat se tak blízko hranice.
"Angelinen, Angelinen... Kolikrát už jsi s ním zkoušela mluvit ve snu?" Když Aria promluvila, její hlas zněl jako zpěv.
"Ano já vím, ale teď je tady... Třeba to bude jiné... Stačí když nakreslí portál a budu moct domů." Angelinen se na chvíli zastavila a ťukla do bariéry. Na prstech ucítila brnění a vzduch v tom místě se zavlnil.
"Kdyby to jen fungovalo... Byla bych volná. Zase bych viděla rodiče a všechny ty věci co se určitě změnili... Chci to všechno vidět, naučit se je..." Anlin se otočila na vílu a rozhodila rukama.
"Zase bych mohla psát... Tolik věcí bych změnila... Dorien by už nemohl vládnout. Všichni temní by se vrátili domů..."
"A lesničky by byly bílé?" Zeptala se Aria a zatleskala nadšením. Angelinen kývla a musela se zasmát nad představou královny lesních víl Treemerie v bílé.
"Vypadala by jako duch ze Zimního kraje." Zasmála se Aria a odtáhla Angelinen od hranice. Najednou byla neskutečně vážná a cinkání ustalo. Její křídla zmizela a bosá chodidla spočinula v trávě.
Angelinen tušila, že to co řekne víla teď nebude příjemné.

"Angelinen, ale co když to nepůjde... Už jednou to nevyšlo a co jsi udělala... Nakráčela jsi temným přímo pod nos. Jsi naše královna, tady jsi v bezpečí, proč to znovu pokoušet? Dorien je příliš silný, ani s výcvikem ze Zimního kraje ho nepřemůžeš a ty to víš." Ani hlas už neměl ten veselý zpěvný zvuk. Tohle vážně nebylo nic o čem by chtěla mluvit.
Její dřívější pokus mluvit s Lucasem ve snech byl marný a ona to tenkrát neunesla. Vzdala se Princi temných elfů a doufala, že třeba nějak deník získá. Bylo to bláhové...

"To už je dávno... A neučila jsem se útoku, ale obraně." Namítla Angelinen a založila ruce na prsou. Možná kdyby tenkrát jako první navštívila Zimní kraj a učila se skutečnému boji... Ale na tom už nezáleželo.

"Beztak mě nemůže zabít. Jak jsi řekla, jsem přece královna." Aria si sedla do trávy a za ruce stáhla Angelinen k sobě. Stát na nohou bylo víle nepohodlné a unavovalo jí to.
"Tohle už nikdy neříkej. Sama jsi říkala že už chybělo málo aby jsi změnila deník tak jak on chce. Víš, že dokáže strašné věci." Aria se musela nahnout aby zachytila její pohled. Její královna nerada slýchala pravdu která se dotýkala jejího marného pokusu vzít si deník zpět.
"Není nás mnoho co můžeme rozhodovat o svém osudu a příště by už to nemuselo vyjít. Princ teď o nás ví. Temní nás hledají..."
"Ano já vím a přísahala jsem, že už se s ostatními nesetkám kvůli jejich ochraně. To mi nemusíš připomínat Ario. Pokud by se něco takového stalo znovu, s vámi už to nebude mít nic společného."
"Angelinen, Angelinen... Jak hloupá jsi má královno, pokud si myslíš, že tě necháme padnout. Nezapomínej, to ty jsi nám dala svobodnou vůli."
"A ani nevíš jak moc toho lituji. Nebyli by jste v nebezpečí." Namítla Angelinen.
"Angelinen, Angelinen... Nikdy nebudeme v bezpečí dokud bude mít Dorien tvůj deník."

...
Lucas se s trhnutím probudil a okamžitě rozsvítil lampičku. Promnul si obličej přikryl si oči předloktím.
Další noc ten samý sen. Angelinen... Mluvila o Lykaře, to si pamatoval, ale o čem přesně to už nevěděl. Její slova mu splynula v nejasný šum na pozadí.
Jediné co zůstalo byly její zoufalé oči. Jako by je cítil jak se mu vypalují až do hlavy.
Znovu si promnul obličej a zadíval se na mobil. Prudké světlo ho na vteřinu oslepilo, ale i tak si všiml, že je něco málo po čtvrté ráno.
Mobil zahodil vedle sebe a vstal.
Z ledničky vytáhl lahev s vodou a zamířil do podkroví. Vodu kterou po cestě do schodů téměř vypil odložil a místo toho si zapálil. Chvilku jen stál, nepřítomně zíral před sebe a vdechoval kouř který ne a ne ho uklidnit. Pak přešel ke stojanu a zadíval se do těch samých očí které ho pronásledovaly ve snu.

"Co po mě chceš..." Zeptal se a upřeně pozoroval dívku otáčející se a hledící přímo na něj. Z pootevřených rtů ale nevyšla žádná odpověď. Přesto, ale když na okamžik zavřel oči, mohl by přísahat, že pořád slyší její hlas i když jednotlivá slova nedokázal zachytit. Sykl když ho cigareta popálila a zamáčkl zbytek do popelníku.
Tohle musí skončit. Leslie měla pravdu. Zase z ní začíná šílet. Ale tentokrát to nenechá zajít tak daleko. Nesmí.
Prudce strhl obraz ze stojanu a začal ho trhat.
"Vypadni z mojí hlavy!"
Do ateliéru se odvážil až k poledni jakoby se bál, že na něj ze země bude zírat její roztrhaný obličej i když cáry plátna dávno vyhodil. Sbalil si uhly, stojan, čistý skicák a nechal Leslie vzkaz, že bude kreslit venku. Zavolal ji když se ráno vyvztekal a ona slíbila, že večer přijede. Už teď se měl za co omlouvat, nechtěl na seznam přidávat, že ho hledala u všech čertů protože se zapomněl u kreslení.
Vše si vyskládal u domku na stromě a sám se skulil do stínu, opřel se o kmen a zapálil si. Usnul během pár minut.

Angelinen hodila proti kmenu stromu další kamínek víla vedle ní vylétla výš aby ji při odrazu nezasáhl.
"Přímo mezi oči." Zazubila se a hledala v trávě další.
"Angelinen, Angelinen... měla bys toho nechat... vždyť je to náš král." Varovala ji víla snad už potisící a Angelinen protočila oči. Jejich král se tu zrcadlil skoro hodinu a spal jak zabitý. Už chápala proč magie díky které s ním mluvila ve snu nefungovala. Mohla se ukřičet, ale s ním to ani nehnulo. Když to vzdala, začla zkrz jeho nehmotné tělo házet kamínky.
Aria šílela.
"Tvůj král možná, pro mě? Zabedněnec. Kdyby to měl v hlavě v pořádku, už dávno bych tu měla portál."
"Je to král," trvala víla na svém a odvážila se k němu blíž. "A je moc hezký král. Už jen proto bys na něj neměla nic házet."
"Jako by mu to mohlo ublížit." Angelinen radši další kamínek nezvedla a dřepla si přímo naproti Lucasovi. Chtě nechtě musela souhlasit. Měl ostře řezané rysy, plné rty a šátek bránil lehce zvlněným světlým vlasům padat do očí.
"Mít nůžky, ošmikám ho." Broukla a Aria protočila panenky.


Lucas s sebou prudce trhl a otřel si kapky deště z tváře. Zaklel a rychle naházel krabičku s uhly a skicák zpátky do dřevěné přepravky a v prudkém dešti se rozběhl zpátky. U břehu uklouzl na mokré trávě, zavrávoral, přepravka mu vyklouzla pak už jen padal.

Komentáře (0)