Literární fikce aneb ten lump si to vymyslel

blog

02.10.2013 v 13:14 / Ikkju (739 views)
Literární fikce aneb ten lump si to vymyslel
Rád čtu komentáře ke knihám, které jsem nečetl, často jsou pro mě zajímavější než anotace knihy, a občas se člověk také dozví zajímavé věci.

U knihy Přežít s vlky jsem v komentářích narazil na zajímavý rozpor: předloha příběhu se ve skutečnosti nestala. Jak už jsem se zmínil, tuhle knihu nemám načtenou, a taktéž nevím nic o tom, zda autorka ne/tvrdila, co bylo její inspirací.

Myslím ale, že jsem ale na podobnou situaci narazil u spousty jiných knih, a zdá se mi, že jde o zajímavý fenomén. Sám občas rád vyprávím různé historky, a manželka mi často vyčítá, že si vymýšlím. Vždy trpělivě vysvětluji, že vyprávění je svého druhu literární útvar, a jako takový má danou formu a další zákonitosti, bez kterých se mění ve vlastní parodii. Kupříkladu vyprávění bez nějakého vyústění, nejlépe pointy, nemá větší smysl než sdělení, a nedokáže tudíž ani příliš zaujmout.

Událost je tedy skutečná, mění se jen některé prvky na úkor toho, co chce vypravěč sdělit, jaké má být vyústění příběhu a tak dál. Už to je ale příčinou toho, že vyprávění ztrácí něco ze své autentičnosti.

Věřím tomu, že podobné dilema řešili už bardi v dávných dobách. Vyprávění o recích, kteří potom, co zabili nějakého bájného tvora, umřeli na otravu krve způsobenou kousnutím krysy, může být sice životním poučením, do škatulky hrdinského eposu už to nikdo nenacpe ani heverem. Je nutné odstřihnout, či vlastně jen zamlčet konec. Bez tohoto kroku vyprávění ztratí to, co ve čtenáři vzbuzuje onu potřebu duševně a fyzicky se vzchopit, a být připraven k opakování podobných činů ve svém vlastním světě.

Jazyk jako takový není jen nástroj k popisování skutečnosti, je to něco, z čeho lze postavit nesčetně světů, nebo minimálně zobrazit to, co se stalo, z úhlu, který má svojí vnitřní sílu.

Samozřejmě je podstatné místo, na kterém se autor vyjadřuje k autentičnosti díla. Pokud je to v předmluvě, dalo by se očekávat, že tvrzení v ní uvedené jsou pravdivá. Jenže kde je napsáno, že to tak musí nezbytně být? Autorovi se přeci předmluva může dokonce hodit navození atmosféry.

Není se pak čemu divit, že mi můj kamarád hlásil, že archeologové vykopali magnetické pásky se záznamem starým desítky tisíc let, vyprávějící o katastrofě lidstva stejného tipu, jako je naše civilizace. Uvedená kniha spisovatele Bogátiho ve mně na rozdíl od mého kamaráda nenechala ani stopu pochybnosti, že v předmluvě jde o součást příběhu.

Pokud se mluví o něčem pevném, uchopitelném, je situace ještě celkem přehledná. Ale daleko větší problém je u knih, které mluví o věcech duševního světa. Být dobrý a pomáhat druhým je chvályhodné, o to víc ale čtenáře štve, když se dozví zprávu o tom, že jejich oblíbený vzletně píšící autor pije, je hrubý na svojí ženu, nebo si to, co napsal případně celé vymyslel.

Pokud na tenhle fenomén čtenář narazí, musí se chtě nechtě zamýšlet na tím, zda Tulák po hvězdách bylo skutečně autentické vyprávění, zda vůbec existoval Don Juan Carlose Castanedy, jak moc jsou nadsazené příběhy Dana Millmana, nebo proč se rozvedl Richard Bach se svojí věčnou láskou.

Samostatnou kapitolou jsou knihy Jak být úspěšný a podobně. Autor v nich totiž s železnou pravidelností zamlčí jeden z nejpodstatnějších bodů cesty, totiž vydání právě čteného bestselleru. Na jejich obranu snad pomůže jen úvaha, že pokud autor psal svou první knihu Jak být bohatý ještě jako neznámý a chudý, pak všechny myšlenky z knihy typu „důležité je si věřit“ či „představ si svůj sen“ jsou pravdivé.

Zajímavý přístup jsem našel u románu Pavlíny Brzákové Dva světy, na konci knihy uvádí krátké životní osudy jednotlivých hrdinů, a čtenář si tak lehce spojí, jakým způsobem autorka příběh a literární osudy namíchala. Pokud necháme stranou tedy pro někoho těžce stravitelné duchovno, přijde mi tato kniha velmi autentická.

Jsem přesvědčený, že většina příběhů, ale i různých popisů, ať už literárních či jiných, jsou do určité míry fikcí. Jen čtenáři mají podle povahy a podle toho co čtou různou míru očekávání, že jde o autentickou věc. A potom mohou být samozřejmě více či méně zklamáni.

Osobně si ale myslím, že určitá míra nadsázky či fikce je v literatuře normální a je v pořádku, pokud ji autor nepoužívá k vědomému podvádění čtenáře. Vždyť realita je někdy dosti těžká, a není na škodu jí občas pomoci se povznést, i za cenu, že vše není ani zdaleka tak, jak se to skutečně stalo či mohlo stát.

Také jste někdy měli pocit, že vás autor podvedl? Rozhodila vás někdy zpráva, že tak krásně vzletné vyprávění se stalo docela prozaicky, nebo dokonce na autora vyplavalo něco, co vám zpětně zkazilo vaši představu o něm či o knížce? Nebo jste v tomhle směru odolní, a dobře si uvědomujete, že třeba nejkrásnější milostné básně mohl básník složit jen proto, aby měl na útratu v hospodě?

Komentáře (4)

qwill
24.01.2016

daleko větší problém je u knih, které mluví o věcech duševního světa. Být dobrý a pomáhat druhým je chvályhodné, o to víc ale čtenáře štve, když se dozví zprávu o tom, že jejich oblíbený vzletně píšící autor pije, je hrubý na svojí ženu, nebo si to, co napsal případně celé vymyslel.....

tak pro mne byl největší šok, když Jsem si přečetl Školu Malého stromu (líbila) a pak životopis spisovatele (velmi nelíbil)

fanciulla
15.11.2013

Takto som kedysi čítala Kráľovnin náhrdelník od Dumasa a potom Máriu Antoinettu od Stefana Zweiga bola som udivená tým ako rozdielne o nej písali. To som mala tak 14-15 rokov. U historických postáv mi vadí také skresľovanie, aj keď som si vedomá, že v tomto prípade sa jedná o dva rozdielne žánre. Podobne neviem čo si mám myslieť o takom Pútnikovy do Compostely od P.Coelha.

Ikkju
25.10.2013

Ještě pro klid svojí duše, zajímavě se s tím popasoval Dan Millman - v popisu knihy http://www.databazeknih.cz/knihy/cesta-pokojneho-bojovnika-21588
Zjevně tyhle rozpory neřeším jen já sám x)

tyzik.cejka
02.10.2013

ikkju dík je to do života