Kratochvilův Avion: Architektura jako impulz k vyprávění?

blog

07.09.2013 v 00:27 / popkec29 (1056 views)
Kratochvilův Avion: Architektura jako impulz k vyprávění?
V tomto krátkém textu jsem se rozhodl podrobněji podívat na knihu Jiřího Kratochvila, autora spjatého
s Brnem a postmodernou. Román Avion je třetí částí volné trilogie Medvědí román – Uprostřed nocí zpěv – Avion.
Velkým rozdílem oproti předchozím dílům je časové zařazení příběhu – tentokrát
se příběh odehrává v současnosti, respektive na počátku devadesátých let.
Komunistickou vládu nahradily mafiánské klany a vychytralí podvodníci, kteří se
tak stávají ústředními nepřáteli postav - mizí strach z oficiální moci,
ale vzápětí ho nahrazuje systém téměř totožný. 
Pro Kratochvila
je (ostatně jako pro každého postmoderního autora) důležité překonání konvencí
klasických románů. Může se stát prakticky cokoli: autorský subjekt vstupuje
volně do díla, střídají se časové linie, pracuje se například i s prvky tzv.
magického realismu. Autor používá aluzí, pracuje s nejednoznačností,
střídá dvě roviny románu, které ale na konci spojuje v jeden příběh, a
záměrně si hraje se čtenářem. Používá neologismy, vulgarismy a rozbíjí v podstatě
ustálené vyprávěcí schéma obsažené ve většině románů. 
Aleš Haman
tvrdí, že se Kratochvil dopouští „úporné snahy o hravou destrukci příběhu“[1],
která vlastně nemá žádný hlubší smysl, je jen hrou. V Avionu má ale tato destrukce, pro dílo jako celek, svůj význam.
Formálně totiž příběh ničí samotné postavy románu, konkrétně Hynek, který
v druhé kapitole vysvětluje, jak se rozhodl začít psát román nebo vymyslel
postavám jména: „Já, Hynek Kočka, jsem 3. nebo 4. února 1990 (ten den už teda
nevím přesně) začal pracovat na svém dalším románě.“[2]
Na dalším místě zase mluví o tom, co se ještě nestalo – románová postava o tom
tedy nemůže vědět: „Ale už vzápětí jsem si uvědomil, jaká je to blbost!
Teroristka Libuše bude přece zastřelena na ochoze radniční věže až v pátek
7. května 1993, kdežto dnes je teprve 21. prosince 1990!“[3]
Mohli bychom uvést řadu dalších příkladů z celé knihy. Tato sdělení, tj.
poukazování na smyšlenost vyprávění, má pro román stěžejní význam a předává nám
určitá vodítka na cestě k předposlední kapitole, kde se dozvídáme, že
Hynek a František jsou si vzájemnými autory. Poukázání na „román v románu“
můžeme zase najít například hned na začátku knihy – Hynkova kolegyně, Helenka
Habřinová (v jeho světě celkem nevýrazná osoba) se stává jednou
z důležitých postav jeho příběhu, resp. Hynek své románové postavě
propůjčuje její jméno.
Avion má tedy
dva vypravěče a dvě hlavní postavy (ač je druhý hrdina František dlouho
charakterizován pouze jako objekt a vyprávění jeho příběhu se soustředí na jeho
rodiče, chůvy a Malého Muka, postavy, které může prakticky za všechny události posledního
století). Grafická podoba, na rozdíl od Medvědího
románu
, nehraje prakticky žádnou zvláštní roli (pouze v osmé a desáté
kapitole tučně vytištěné věty charakterizující závěrečnou stavbu). 
Román tvoří dvě
základní linie, které se (obvykle po jednotlivých kapitolách) střídají. Nejsou
však nijak formálně oddělené a nesou typické znaky, mezi něž patří například
využívání absence značení přímé řeči. Těmto pravidlům se však vymyká osmá
kapitola nazvaná příhodně „Ach aneb Jinačí román“, která je psaná celá jednou
nekončící větou. Ta vlastně ani nespadá do celkové struktury románu – je
vyznáním, obžalováním Hynkova strýce, který se ho rozhodl zničit a znemožnit
před všemi jeho přáteli z disentu.
Strukturu knihy „narušují“ části popisující brněnskou architekturu. Obvykle autor věnuje
odstavec významné budově, která má pro vyprávění důležitý či alespoň nějaký
význam. Sám autor tvrdí, že „můžete tento román taky pochopit jako
nesoustavného průvodce brněnskou architekturou.“[4]
Množství významných brněnských staveb se tak v knize dostává popisu na
úrovni žurnalistického článku, mezi ty nejznámější patří zastávka na Obliném
trhu, Baťův palác a samozřejmě hotel Avion.Igor Fic si
všiml zajímavého prvku, podle něj „autor píše a součastně interpretuje svoje
dílo. Potřebuje vůbec čtenáře? Nebo záměrně nepotřebuje?!“[5]
Z velké části je to pravda, v Avionu
se setkáváme víceméně s doslovnou interpretací a zřejmého objasnění vztahu
dvou hrdinů: „Tak jo, píšu
román o tobě. A naše setkání je o to pozoruhodnější – pokračuju – že jsme si
navzájem svými postavami a že jsme si navzájem svými autory. Píšu, Hynku,
román, v němž seš mi románovou postavou, zatímco ty v tom samém čase
píšeš román, kde jsem ti zas postavou já. Není to, řekni, pěknej fór? [...]
Víš, Františku, viděl jsem nedávno o nás obrázek. Dvě ruce se tam navzájem
kreslily. A ty seš ta ruka, kreslená rukou, kterou kreslíš, a já jsem ta ruka,
kreslená rukou, kterou kreslím! A my jsme ty ruce, kreslené rukama, které
kreslíme! A ty seš já, kreslený tebou, kterého kreslím! [...] jsme siamská
dvojčata z lůna tohoto století a naše příběhy se v sobě vzájemně
zrcadlí.“[6]
To je velký
posun od předchozího Uprostřed nocí zpěv,
kde sice taktéž příběhy obou hrdinů splývají nakonec v jeden, rozhodně zde
ale nenajdeme takové explicitní vysvětlení (a můžeme se pouze domnívat, že se
vlastně jedná o jednu postavu, která trpí schizofrenií). Příběh v Avionu tak působí sevřeněji, uzavřeněji
a můžeme zde najít něco jako vyvrcholení celé knihy. Přesto je ale ústřední
tématem hra, jak sám říká „hra na skutečnost a jen radost ze hry“[7]
a román se v poslední kapitole rozplývá v pluralitě skutečností. Dalším
kontinuálním prvkem, prostupujícím Kratochvilovu tvorbu[8],
je vztah k otci. Funguje zde vlastně něco jako „antiodipovský“ vztah, kdy
postava touží po otci, po setkání s ním či po jeho uznání. Tentokrát se mu
to konečně povede (v posledním díle trilogie) a v závěrečné scéně dochází
k jejich setkání, smíření a pochopení. Je tak do jisté míry vyvrcholením
nejen Avionu ale i celé trilogie.
Při
charakterizaci postav používá autor širokou škálu prostředků. Důležitá je pro
něj promluva, tedy jazyk, jakým postavy hovoří - ať už je to „vesnický“ jazyk
strýce Richarda na rodinné oslavě, tak uhlazená mluva mafiánského klanu Kabronů.
Ještě důležitějším prostředkem charakterizace postavy jsou však pro Kratochvila
jména.[9]
Proti běžným jménům hlavních hrdinů (Hynek, František) stojí v opozici
jména i zcela nevýznamných postav, zapamatovatelných prakticky jen díky jejich
neopakovatelnému jménu (Leden Majolik, Teroristka Libuše). Klement Gottwald je
v příběhu pojmenován jednoduše „první dělnický prezident“, poručíci jsou pojmenováni
jako „první poručík“ a „druhý poručík“. Tím postavy vytlačuje z fikčního
světa a upozorňuje na to, že celý příběh je umělým konstruktem. Dokonce sám
přímo říká, že jejich skutečná jména nemusíme znát a nemají žádný význam. Se
způsobem charakterizace souvisí také narativní vědomí postav – postavy ví, že
jsou součástí románu (to se objevuje i například v Kratochvilově hře Slepecké cvičení). V Avionu je ale vědomí postav dovedeno až
do absurdní situace, kdy se vlastně postavy sami dozvídají, že sami o sobě
neexistují a jsou pouze konstruktem toho druhého.
Románu dominuje
prostředí Brna. Příběh se mnohdy odehrává v reálných budovách, v reálných
lokacích a na skutečných místech, a ty jsou, jak jsme se již zmínili, často
podrobně popsané. To je další přínos románu, pro mnohé čtenáře tak může být
zajímavý již zasazením do známého či rodného města.[10]
Nejdůležitější je samozřejmě hotel Avion, jedna z nejznámější brněnských
staveb, která pochází z éry prvorepublikového funkcionalismu. Památce Bohuslava
Fuchse, architekta hotelu, je také celý román věnován. Avion jako stavba zde
plní tři důležité funkce: za prvé funguje jako objekt a budova, která je pevně
spjata s určitým místem a několikrát se do ní podíváme, za druhé funguje
při závěrečné scéně, kdy František splývá s hotelem a posléze s celým
městem a konečně za třetí, „ovlivňuje kompozici [...] románu,“[11]
jak přiznává sám autor. A jak se tento prvek prakticky v románu projevuje?
V druhém vydání knihy (2007, Druhé město) je již upravena grafická podoba,
která se snaží Avion vzdáleně připomínat,[12]
v prvním vydání z roku 1995 to ale nenajdeme. Architekturu hotelu tak
autor připodobňuje k příběhu a jemu vzájemnému prolínání:„Román Avion je
románovou maketou hotelu Avion. Má jeho deset podlaží, vertikální průhledy
z jedné kapitoly do druhé, funkcionalisticky jednoduchou složitost, úzký a
zároveň hluboký vyprávěcí prostor a z poslední (desáté) kapitoly je
rozhled jak z terasy (desátého podlaží) hotelu.“[13]
Hru se čtenářem
najdeme i na úrovni samotných žánrů. Kratochvil využívá motivů pohádky (situace
kolem Františka a jeho tří chův), červené knihovny (oslovování čtenářů „mé milé
čtenářky“, „už běžte spát mé milé čtenářky, už nic nebude“ a podobně), hororu
(vražda Helenky na Obilném trhu) i parodii (Teroristka Lubuše a její smrt). 
Avion je jedinečná, a bohužel trochu zapomenutá kniha. Díky svému svéráznému stylu nepatří mezi nejznámější porevoluční díla naší literatury, je ale reprezentativní ukázkou toho, jak se s postmodernou naše literatura vyrovnala. I když trochu opožděně.Tomáš Pokorný





































[1] HAMAN,
Aleš. Hra na (moderní) román. Literární
noviny
. 1995, č. 20.





[2] KRATOCHVIL,
Jiří. Avion. Vyd. 1. Brno: Atlantis,
1995. ISBN 80-7108-096-9, s. 32.





[3] Tamtéž,
s. 29





[4] KRATOCHVIL,
Jiří. Avion. Vyd. 1. Brno: Atlantis,
1995. ISBN 80-7108-096-9, s. 56





[5] FIC,
Igor. Temný Avion. Proglas. 1996, č. 1.





[6] KRATOCHVIL,
Jiří. Avion. Vyd. 1. Brno: Atlantis,
1995. ISBN 80-7108-096-9, s. 171-172





[7] KRATOCHVIL,
Jiří. Vyznání příběhovosti. Vyd. 1.
Brno: Petrov, 2000, 226 s. ISBN 80-7227-089-3, s. 36





[8]
Kratochvil se vztahem k otci samozřejmě nezabývá v celém svém
obsáhlém díle, objevuje se ale pravidelně, a i když mnohdy není ústředním
tématem díla, v omezené míře ho promítá do svých románů a povídek dodnes.
Pro srovnání uvádím jeden z jeho novějších románů (2008) - Slib





[9] U první
zmínky o Malém Mukovi přímo píše, jak pro něj bylo těžké toto jméno vybrat a
jak je jméno postavy pro samotnou postavu určující. Srov. KRATOCHVIL, Jiří. Avion. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1995.
ISBN 80-7108-096-9, s. 34





[10] Obdobou
jsou například romány Michala Ajvaze, kde příběhu dominuje Praha.





[11] KRATOCHVIL,
Jiří. Avion. Vyd. 1. Brno: Atlantis,
1995. ISBN 80-7108-096-9, s. 5





[12] Kniha
má nestandardní tvar, je vysoká a úzká, grafické prvky zde také vzdáleně
odkazují na budovu hotelu.





[13] KRATOCHVIL,
Jiří. Avion. Vyd. 2. Brno: Druhé
město, 2007. ISBN 978-80-7227-255-6. [přebal knihy]



Komentáře (2)

WEIL
17.09.2013

Nedávno jsem si na tuhle knihu vzpomenul, a taky na autora, a říkal jsem si, že už jsem o něm dávno neslyšel, a kdoví jak vlastně žije.
A tak jsem rád, že si někdo vybral jednu z jeho knih, protože brzy už to bude dvacet let, co prvně vyšla.

nightlybird
07.09.2013

Spíš kvalitní recenze podle mého gusta, tak jak má vypadat, včetně odkazů na prameny, než pouhý blog.