Krátký příběh dnešního dne 5

blog

06.06.2012 v 15:07 / panjan (773 views)
Krátký příběh dnešního dne 5
Nebeský jazz



Už je večer, ne pozdní odpoledne, ale opravdu večer. Kolik
může asi být? Řekl bych, že něco kolem půl deváté.  Sedím u stolu před svým počítačem, hlavu na
prsou a oči zavřené. Únava  dnešního dne
na mne dopadla znenadání a tvrdě. Myslím, že až se mi bude chtít na záchod a
budu se muset zvednout ze židle, tak to nedokážu.  V tom zaslechnu známý prskavý zvuk,
trubka. Asi jsem tak přetažený, že se mi to zdá, kdo by v paneláku hrál na
trubku.  Ale co, je to jedno,  jestli je to halucinace, pak je hezká a
jestli někdo opravdu hraje na trubku, pak to umí. Nechám oči zavřené a
zaposlouchám se. Najednou se svět přestává točit s periodou 24 hodin, ale
začíná se zlehka pohupovat ve vláčných rytmech trubky. Je to jako mírná
opilost, příjemná otupělost.  Když už se
asi minutu trubka neozvala, viditelně znechucen a znaven, zvedám se ze židle a
jdu umýt nádobí po večeři.  Když už je po
desáté,  směřuji svoji dnešní existenci
směrem k posteli. Je to docela brzy, ale ne tak brzy z pohledu
dnešního dne, být vzhůru déle by stejně nemělo smysl, bylo by to jen
oddalování  nepřemožitelného spánku.


Na druhý den vstávám brzy ráno a mířím směrem ke škole.  Dnes mně čeká den plný přednášek a
s jedním cvičením z matematiky na konec – třešinka na pověstném
dortu, nebo také hřebíček do rakve na pohřeb dnešnímu dni.  Navzdory tomu, že jsem včera šel spát
relativně brzy, se únava dostavuje dost časně po ránu. Už na první přednášce
svůj sešit využívám  k jinému účelu,
než k jakému byl stvořen, a po půl hodině výkladu na něm mám položenou
hlavu. Samotný výklad ke mně doléhá pouze jako zvuk beze slov, až se pomalu
vytrácí. Je mi jasné, že až se probudím, z mého čela si bude každý moci
přečíst zápisky z minulé přednášky, je mi to jedno, ta únava je opojná.  Probudí mně až rachot klapajících sedadel a
zvedajících se studentů. Přednáška skončila, a já měl za to, že skončil jazzový
koncert pro trubku. Zase ona božská melodie. Teď už jsem si docela jistý, že
ani včerejší  hru neměl na svědomí žádný
soused, protože by těžko hrál i na přednášce z biologie buňky. Myslím, že
další mé setrvávání ve škole dnes nemá smysl a odebírám se na kolej. Nedá mi to
a hned jak přijdu na kolej si začnu pouštět  známé jazzové umělce. Miles Davis, je to dobré,
ale není to ono, že by to nebyla trubka? 
John Coltrane, saxofon,  taky ne.
Charlie Parker, opět saxofon, opět zcela nepodobné mému snění. Čím více
jazzových umělců poslouchám, tím víc je mi jasné, že autora mojí vysněné
melodie hledám zcela marně. Ten zvuk je jiný.


Přemýšlím, co to může znamenat, co to může být. Každopádně
se to dostavuje spolu s únavou a není to ani nepříjemné, ba naopak. Jestli
je to podmíněno velkou únavou, pak není problém, dát si večer jeden nebeský
koncert jazzu. Přemýšlím, jak se co nejsnáze, hodně unavit. Už vím. Odpoledne
si půjdu zaběhat, pak zajdu do posilky a na konec plavání, mělo by to stačit.
Po plavání doslova vleču nohy za sebou, jdu vstříc svému hudebnímu snu.
 Probouzím  se ještě
docela omámen ,v jazzovém opojení, večerní koncert se opravdu vydařil.
V tom si všímám, že bílé povlečení rozhodně není moje, ostatně bílé je
všechno kolem mě. Přichází sestřička: „Dobré ráno.“  Na můj nechápavý pohled odpovídá: „Přivezli
Vás včera večer, zřejmě jste omdlel na cestě z bazénu.“

 

Komentáře (0)