Krátký příběh dnešního dne 4

blog

09.05.2012 v 15:54 / panjan (1011 views)
Krátký příběh dnešního dne 4
Lásky z autobusů



Nemám rád jízdu v autobuse.
Tělem svým jsem poměrně

neskladný a napasovat se do sedačky v autobuse mi dělá problém. Takže

především je pro mě jízda v autobuse nepohodlná, zvláště, když je autobus

pln cestujících. Po většinu cesty čtu knihu, a když knihu z nějakého důvodu odložím, pak pozoruji autobusový svět kolem sebe. Často se snažím odhadnout lidi na které dohlédnu, podle toho, jak jsou oblečeni, co čtou a v dnešní době i podle toho, na jaký film, či seriál koukají na svých přenosných počítačích. Jsou to samozřejmě předsudky, ale to vím, a o to víc si mohu dovolit popustit uzdu své fantazii. Jak všeobecně známo, ve stresových situacích se projevuje charakter člověka ve své ryzí podobě,
a takovou menší stresovou situací je i našlapaný autobus, kdy se cestující nechtíc musejí

dotýkat jeden druhého, uhýbat svá zavazadla popřípadě i svá těla cestujícímu,

který potřebuje vystoupit. A pak zde nezřídka zazní nadávka, či ostřejší slovo,

když už to není od řidiče, který takto nabádá cestující aby se posunuli do zadu.

Lidé začnou být nervozní, tedy někteří.

V lepším případě všichni cestující sedí spokojeně na svých sedadlech a svou zlobu si zanechájí pro lepší příležitost. V tom případě mám i já lepší přehled. Přiznám se, že někdy v mém hledáčku uvízne na delší dobu i nějaká mladá dáma, což není zas tak nenormální. Většinou své hodnocení osobnosti začínám od bot. Pokud má dotyčná kozačky, nebo podobné boty na podpatku, je to pro mě známka toho, že si až příliš dává záležet na svém vzhledu.Vždyť se musí v těchto botech špatně chodit a noha v nich musí být nepřirozeně poskládána. Dává přednost zevnějšku před pohodlím. A to

nemluvím o lodičkách, čím vyšší podpatek, tím hůř. Jedinou výjimkou jsou boty

na podpatku ke společenskému oděvu, to beru. Jenže, když má dáma společenský

kostým, tak je se svým vymýšlením v koncích, tady se nejde ničeho chytit.

Pod tímto elegantním převlekem se může skrývat kdokoliv. Když se podívám o

kousek výš po dotyčné, dostávám se ke kalhotám, a co si budem povídat, upnuté

legíny, to je vrchol nevkusu hraničící s pornografií a minisukně přes ně

stažená to moc nezachrání. Krom jiného to svědčí o tom, že její sebevědomí

ohledně svých sedacích partií je poměrně vysoké. Ani ne volné ani ne moc upnuté

džíny, či jiné kalhoty, které nejsou děravé jak řešeto, jsou fajn. Nad

kalhotami se většinou nachází lecjaký svršek, jehož tvary a barvy jsou velmi

variabilní a těžko něco bližšího o dotyčné prozradí, pokud to opět není svršek

nestoudný, nebo křiklavě barevný, neřkuli růžový. Pak svou pozornost obracím

zpátky ke knize. Nad dekoltem, pokud vím, býva většinou hlava tvarů rozmanitých

a účesů jakbysmet. Zde si dotyčná nemůže moc vybírat, musí se popasovat

s tím co jí vybrala matka příroda. Ale i to se dá vkusně, popřípadě i

jinak poupravit. Já osobně jsem pro úpravu vkusnou, čímž nemyslím účes do

zelenena, nebo pár vrstev makeupu. Jak je mi také známo, nad hlavou už nic

nebývá a svatozář ta málokdy. Poslední pro mě nejvíce závažnou otázkou jest, co

ona dotyčná právě čte, pokud čte. Dejme tomu, že ve svých rukou třímá Čapka.

Nejhorší případ – je to četba povinná a slečnu ani trochu nebaví a snaží se jí

přelouskat jen z povinnosti. Dále – je to dárek, což je případ, kdy si

dotyčný četbu nevybírá vlastní vůlí, ale přece jenom mi to naznačuje, že má

budoucí žena pochází z dobré rodiny, kde je ve zvyku své bližní

obdarovávat knihami. Ta poslední možnost a také nejlepší je, kdy Čapek je

dívčinou zakupen vlastní vůlí, četba ji baví a doma má již Čapků několik. A

jak by vlastně měla vypadat má láska z autobusu? Je to jednoduché: dívka

mně sympatická, oblečená ležérním stylem se špetkou elegance, v ruce

rozečteného Steinbecka nejlépe knihu Na výcho od ráje. Při výstupu z autobusu

se po mně ohlédne, lehce se usměje a já si říkám: „Na shledanou má lásko

z autobusu.“


Komentáře (1)

cathyblack
15.05.2012

Je tomu již dávno, co jsem také jezdívala autobusem na delší „treky“ než-li pouhých 5 minut - tj. když se mi ráno nechce vstávat a místo pěšmo, volím MHD, abych nepřišla do práce pozdě. To už se nestihnu ani rozkoukat. Ale dříve v letech - školou povinných!
Jezdívala jsem zmačkaná mezi sedačkami, ukrytá před všemi cestujícími a pro jistotu si zacpala uši hudbou. Připadala jsem si kolikrát neviditelná. Když už jsem odvrátila zrak od písmenek také jsem pozorovala spolu-cestující. Také jsem hledala "lásku svého autobusu" (moc hezky jste to nazval), už jen protože jsem jezdívala každé ráno tam a odpoledne zpět. Nejezdil však se mnou žádný čtenář, jediná čtenářka knih jsem bývala já. A to jsem si tak přála narazit na někoho takového, doufala jsem...a pak jednou, jedinkrát jsem narazila. Bylo mu asi čtyřicet a vypadal trošku "cvokle", mastná ofina mu padala do očí, kostičkatá košile nejspíš škrtila, protože ji měl zapnutou až ke krku. Seděl tam, brýle na nose, na kulaté hlavě pozoruhodný čepec a v rukou s neuvěřitelnou bohabojností držel pátou knížku o Harry Potterovi. Nikdy na něj nezapomenu, v jednu chvíli jsme se navzájem na sebe usmáli, neboť jsme ve stejný okamžik četli stejnou knihu. Mě bylo dvacet, ofinu jsem tenkrát nenosila, natož brýle...nedržela jsem knihu s takovou úctou, ale v tu chvíli nás spojovalo něco neuvěřitelně kouzelného. Skoro jako by kousek kouzelného světa z knihy vyletěl a omotal se kolem nás.
Jen tak mimochodem, pro lidi, kteří jezdívali pravidelně jako já, jsem byla bláznivý podivín s „bichlí“ v ruce. Řidiči si mě ale pamatovali. Jednou jsem zapomněla v autobuse důležitou věc (maturitní vysvědčení, njn. jela jsem po noci plné oslav)...a oni si to mezi sebou tak kouzelně předali, že se mi během týdne dostalo v neporušeném stavu poprvé, s lehčím zpožděním domů. Jak mohli poznat, že bylo moje, když neznali mé jméno? (Že by jednička z literatury?) :D
PS: Moc hezký článek.