Konec jedné vražedkyně aneb návrh konec mojí knížky.

blog

18.02.2012 v 12:19 / loudalouda (727 views)
Konec jedné vražedkyně aneb návrh konec mojí knížky.
Knížka je o jedné holce, která vyrůstala v dětském domově. Když ho opustila, žila na ulici. O pár let později spáchala vraždu majitele dětského domova, protože podmínky v ústavu byly  nepřijatelné a ona nebyla zrovna moc normální. Byla docela šílená. Potom jí ale došlo, že i když dětem nemohl dát lepší podmínky, hodně pro ty děti znamenal a dával jim lásku, kterou od svých biologických rodičů nikdy nedostanou.. A já nevím jestli je tohle dobrý konec. Co si o tom myslíte?

Poslední pohled na zruinovanou tvář a pocit viny když vidím
někoho umírat je šílený a zkličující.  Jsem vrah a myslím, že nikdo mi to neodpustí.
A i kdyby mi odpustil celý svět tu jedinou vraždu, stále bude na světě někdo,
kdo mi to neodpustí. Budu to já.

Temná ulice, kterou jsem procházela, byla chabě osvětlena, a
když jsem viděla odraz kohosi, kdo měl černý kabát a zrzavé rozluštěné a vlnité
vlasy a v ruce nůž od čerstvé krve, viděla jsem vraha. Ne sebe, ale vraha.
Když mi došlo, že jsem to já, začala jsem litovat toho, že jsem ho zabila.

Po ulici se mnou nešel nikdo, ani zatoulaný pes, který se tu zdržuje i přes noc. Děcka, která se obyčejně až do
tmy honí po chodnících, už dávno spaly, a já jim zabila otce. Zabila jsem majitele
ústavu pro opuštěné děti. Byl pro ně vším a ten pocit zklamání, jestli to
zjistí a pohledy v jejich očích mi budou navždy tu vraždu připomínat.

Pomalu jsem se blížila k poslední lampě na ulici. Tam
už domy ani nebyly. Kdysi dávno vyhořely. Zpod kabátu jsem vytáhla lano a začala
jsem vázat smyčku. Když jsem omotávala druhý konec okolo lampy, přemýšlela jsem
na tím, co hodlám udělat, Nikdy už nebudu moct pohledět do dětských očí.
Jediné, pro co jsem byla ochotna se svou nevyléčitelnou nemocí žít, jsem
zklamala. Nezasloužím si dále žít.

Vystoupla jsem na bednu a prostrčila jsem hlavu smyčkou. Se
strachem v očích jsem seskočila. Potom jsem cítila, jak mi provaz škrtí
hrdlo, a já se nemohu nadechnout. Bylo pozdě. Už jsem necítila ano bolest. Bylo
to pomalu za mnou. Ztrácela jsem vědomí.  Umírala jsem. Mé trápení bylo u konce.

Komentáře (0)