Knoflíček (povídka o životě jedné z nás, dnešních žen)

blog

27.06.2013 v 10:55 / Dadinka22 (1658 views)
Knoflíček (povídka o životě jedné z nás, dnešních žen)



Neumím ani přesně pojmenovat ten pocit.

Ten pocit, který jsem měla, když jsem se probudila po narkóze a uvědomila
si, co jsem právě udělala. Respektive nechala si udělat. Jinak to nešlo. Nebo
snad ano?

No je to každopádně pocit, který mě naplňuje od hlavy k patě a
proudí v mojí krvi. Krev zas proudí ze mě ven. Třeba mi za chvíli bude líp
a tu hrůzu si odnese sebou. Jestli to tak funguje, nejradši bych vykrvácela
celá a té bolesti se zbavila navždy. Navěky. Krev by si ji odnesla sebou a já
bych byla čistá. Moje duše by konečně byla čistá. Navždy.

Ale život není tak snadný.

Nakonec jsem krvácela tři týdny a na rozdíl od svého dítěte jsem ten
potrat přežila a uzdravila se. Příště už ne, zaříkám se. Už nikdy ne.

Protože tohle nebylo poprvé.

Poprvé jsem dítě zabila před třemi lety. Moje dítě. Moji holčičku. Mého
chlapečka. Kdoví. Snad ten nahoře.

Neměla jsem volbu, pochopte. Byla by ze mě další chudá svobodná matka
živořící z dávek státu. Bez partnera. Proč bez něj? Mohla bych Vám
vyjmenovat spoustu důvodů. Protože mě nechal, hajzl jeden. Protože mě podvedl
s jinou, podrazák to byl. Protože mě bil. Protože mě nemiloval. Protože
hrál automaty. Protože byl bez práce. Protože …

Protože …

Protože …

A žádný z těch důvodů by nebyl opravdový. A vy byste mi uvěřili.
Jsem totiž skvělá lhářka. Umím pravdu upravit, ohnout, překroutit a trumfnout.
Pravda proti mně nemá šanci.

Ale dnes nechci lhát.



Šla jsem na potrat, protože jsem zkrátka nevěděla, kdo je otec. Zní to
hrozně a stydím se, ani se na mě nemusíte mračit a sahat mi do svědomí. To dnes
dělám já sama.

Dnes se Vám svěřuji. Celému světu. Všem. Je mi jedno, jestli to chcete
slyšet nebo nemáte zájem. Já to potřebuju udělat.

Očistit se.

Jít dál.

Žít.

 



První sex jsem měla poměrně pozdě – až ve 20 letech. Se svojí velkou
láskou. Taky to byl právě on, kdo byl jedním ze dvou kandidátů na otcovství.

Tak pozdě to bylo proto, že do té doby jsem nebyla připravená. I když
fyzicky jsem kolikrát chtěla, psychika to vždy nějak zhatila. Kluci mi kvůli
tomu říkali lednice. A nebyli daleko od pravdy.

Byla jsem chladná i jsem hořela – jako lednice, která je uvnitř chladná,
ale navenek vyrábí teplo. Moji bývalí kluci časem zjistili, že se mnou na
nějaký sex můžou zapomenout. Ovšem navenek jsem byla žhavá a flirtovala se
všemi muži v místnosti. Chtěla jsem mít jejich pozornost. Dráždit je.
Všechny…

Malovala jsem si rty výraznou červenou rtěnkou. Moje pevné trojky se mi
dmuly ve výstřihu. Byla jsem jiná, než ostatní holky v mém věku.
Koketa. Kurvička. Kluci ze mě byli vedle. Aspoň dokud nezjistili, jak to se
mnou je. Že jsem jak ta lednička. Dokonalý obal pro chladnou náplň.

Tehdy jsem ještě netušila, čím to je.

Dnes to vím a dílky skládačky do sebe dokonale zapadly. Jak si někdo
dokáže tak ubližovat?



Milovala jsem svého dědu. Byl to báječný mužský. Moje nejbližší osoba.
Můj drahoušek. Zemřel. Když mi bylo 14. Děsně mě to tehdy vzalo a dodneška mi
myšlenka na jeho odchod vrazí nůž do srdce a pomalu páře moje tělo zevnitř.

S příchodem puberty jsem začala odmítat svoje tělo. Najednou mi
narostla prsa. Nenáviděla jsem je. A ten zadek! Příšerný…přestala jsem jíst.
Zezačátku rodiče nic nevěděli, ale po nějaké době si máma všimla, že
z kytky v kuchyni trčí špičky rohlíků, které jsem já odmítala jíst.
Ta kytka očividně taky. No abych to
zkrátila, naši mě donutili začít opět jíst, takže jsem i svoji vysněnou váhu dlouho
neudržela.    



Ale proč sem pletu svoji váhu? Protože jsem byla jako dítě obézní.
Protože mě posílali do ozdravovny na hubnoucí kůry. Protože jsem chtěla být pro
kluky atraktivní. Protože se mi děti ve škole smály.

Protože…

Protože…

Teď už mě znáte a jistě tušíte, že nic z toho není pravda. Bohužel.
Byla bych raději.

Pravda je, že můj děda mě hrozně miloval. Byla jsem jeho oblíbená vnučka.
Jeho Knoflíček, jak mi s oblibou říkal.

Návštěvy u něj a u babičky byly vždy příjemné, tedy pokud tam on byl.
Babička zas tak úžasná nebyla. To on. Byl moje slunce. Můj přístav, kam se můžu
obrátit, když se na moři strhne bouřka. A to u našich bylo na denním pořádku.
Moje matka je hysterka a všechno hrozně prožívá a přehání. Hotová herečka. Už
dávno mi to na ní nevadí. Jsem totiž stejná, jak si v některých okamžicích
u našich doma zcela jasně uvědomuji. Asi by mi to na mně mělo vadit, ale…ale já
jsem si zvykla a chlapi mají radši potvory, jak jsem zjistila.



Ale zpátky k dědovi. Často jsme jezdili na naši chatu kousek za
Prahou. Na zahrádku. Někdy babička zůstala doma v pražském bytě a jeli
jsme s dědečkem sami. Bylo to tam moc fajn, sázeli jsme různou zeleninu,
starali se o zahrádku a hráli hry. Jednou, když mi bylo asi 12, jsem při
převlékání do noční košile ucítila na sobě jeho pohled. Tentokrát se na mě
díval jinak, tak nějak zkoumavě. Překvapeně. A potěšeně. Pronesl něco
v tom smyslu, že se ze mě stává dospělá ženská, což u mě způsobilo
rozpaky. Skočila jsem do postele a šla jsem spát. Později za mnou přišel do pokoje
a sednul si ke mne na postel. Já už jsem spala, ale ze snu mě vzbudila ruka
šátrající pod peřinou. Ta ruka mě hladila po prsou a bylo to hrozně příjemné.
V polospánku jsem se zavrtěla a ruka najednou zmizela a když jsem otevřela
oči, byla jsem v místnosti sama. Nebyla jsem si jitá tím, co se stalo,
přišlo mi to nemožné, takže jsem zase usnula a spala dál.



Druhý den byl děda usměvavý jako vždy a přijela za námi na chatu babička
a uvařila dobrý oběd. Nikomu jsem o svém zážitku v noci neřekla, protože jsem
sama sebe přesvědčila, že se vlastně nic nestalo. Nemohlo stát. Nikdy.

Další víkend jsme opět byli na chatě s dědou sami. Večer jsem byla
utahaná po práci na zahradě a brzy jsem usnula. Někdy v noci jsem se
probudila, protože jsem cítila, že je něco jinak. A bylo.

Dědeček ležel v mojí posteli vedle mě a hladil mě po prsou a
v rozkroku. Když jsem si plně uvědomila, co se děje, ztuhla jsem a
vylekala jsem se. Cítila jsem, že to není správné. Zeptala jsem se ho, co tam
dělá a proč nespí ve svém pokoji a on mi odpověděl, že je se mnou, aby mi
nebyla zima. Nevěděla jsem, co na to odpovědět, tak jsem mlčela.  Přestal se mě dotýkat a po chvíli odešel do
vedlejšího pokoje.



Následující víkend jsem jela s rodiči na chatu k druhým
prarodičům, ale za dva týdny začaly prázdniny a já jsem na chatě byla
s dědečkem opět sama. Babička měla nějakou kontrolu u doktora, tak měla
přijet až druhý den.

Den opět rychle utekl, hráli jsme různé hry, šli na procházku a četli si
na zahradě. Bylo krásné červencové počasí. Pamatuju si to velice přesně. Slunce
pěkně hřálo, foukal mírný větřík a jednoduše řečeno byl krásný letní den. Večer
byl ještě hezčí, teplý a vlahý, jak na zem klesala rosa. Na ten den nikdy
nezapomenu, protože se stalo to, co se nemělo stát. Nikdy.

Nikdy.

Nikdy.

Protože mě to navždy změnilo. Protože mě to vystrašilo. Protože mě to
rozdrobilo na tisíc kousků, které doteď pracně dávám dohromady…

Asi už víte, co vám chci říct. S čím se vám chci svěřit. Ve své
zpovědi. Pravdu.

Ten večer jsem přišla o své panenství.

Nebylo to ale pouze panenství, které si můj milovaný dědeček vzal.

Odnesl si také moje ideály, naděje, sny, touhy, city, duši. Moji duši.

Jedním ohavným krvavým činem mi vzal můj život a zradil vše, co mi kdy do
té doby dal.

Můj báječný, milý, chápavý, inteligentní, milovaný, šikovný, pracovitý
dědeček.

Ten večer ve mně něco umřelo. Já jsem žila dál, ale už jsem to nebyla já.
Byla jsem jiná. Poznamenaná. Připadalo mi, že mám na čele vypálené znamení.

Zneužívaná.

Zrazená.

Zraněná.

Jeho.

Nikomu jsem nic neřekla. Nemohla jsem, pochopte. Nešlo to. Dědeček mi to
sice udělal, ale stále jsem ho milovala nejvíc na světě. Víc než svoji matku.
Víc než svého otce. Víc než boha. On byl můj Bůh. Můj muž. 

 



Teď už je vám jasné, proč jsem byla taková koketa. A proč mi kluci říkali
lednička. Proč jsem dlouho byla „panna“. Proč nikdy nedošlo k pohlavnímu styku.
Zásunu.

Nešlo to.

Když mělo dojít na věc, vše se ve mně stáhlo takovým způsobem, že se do
mě partner nikdy nemohl dostat. V žádném případě.

Až ve dvaceti se moje tělo nechalo přemluvit velkou láskou, kterou cítilo
z mého partnera. Asi se to mělo stát. Byl to pro mě ten pravý. Milovala
jsem ho a on mě. Svoji roli jistě hrálo i to, že jeho penis byl tak malý, že
neměl problém se do mě dostat. Byl miniaturní. Jako baterka.

Pravda ale je, že jsem ze sexu tehdy, ani nikdy potom nic moc neměla.
Uměla jsem chlapovi přehrát dokonalé divadlo, jak se blížím k vrcholu a
dosahuji orgasmu. Strhující vášeň. Ale ve skutečnosti jsem nic velkého
necítila. Jako bych zamrzla. Jako kus ledu. Uvnitř mě byl jen led a polární
krajina. Nikde nic, jen chlad.

Chtěla jsem uspokojit je. Muže. Jeho. Svého muže.



Po pár měsících náš vztah přestal klapat a ukončili jsme to. V tom
období ke konci jsem se zamilovala do jiného kluka.

Jindra byl vtipný, krásný, dokonalý gentleman a perfektně tančil. Potkali
jsme se na diskotéce a strávili spolu pár nocí. Víc než sex jsem potřebovala
jeho objetí, láskyplné dotyky a usínat si s ním v náručí...

Měl ale stálou přítelkyni, takže vztah s ním neměl budoucnost. Já
jsem byla zamilovaná a neviděla jsem, neslyšela jsem, jak se říká. Protože jsme
se nijak při sexu nechránili, otěhotněla jsem. Během dvou týdnů jsem spala
s ním a pak i jednou z nudy se svým bývalým.

To jsem neměla dělat. Kdybych tak jen tušila, co způsobím… Ale netušila
jsem nic a jednou jsem za ním přijela a zarajtovala si na něm. Obvyklé
divadélko jako vždy. V tom jsem perfektní.

Lístky na tohle divadlo mě ale stály hodně. Opravdu hodně.

Cenou byl život mého nenarozeného dítěte.

Nemohla jsem přeci přivést na svět dítě, když otec byl nejistý.

Jeden ze dvou.

Jeden musí z kola ven.

Šlo to dítě.

 



Svoje druhé dítě jsem zabila o tři roky později. Opět jsem musela. Neměla
jsem volbu. Jinak to nešlo. Nebo snad ano?

Se svým současným partnerem jsme se potkali jak jinak než na diskotéce.
Byla to láska na první pohled. V jeho očích jsem viděla sebe samu.
V té hloubce jsem se celá rozpouštěla, utápěla se a pak se znovu
vynořovala jako fénix povstalý z popela. Znovuzrozená. Protože tohle láska dělá.
Vždycky se znovu narodíme, když se zamilujeme. Jsme pak nějak lepší, krásnější,
dokonalejší…

Při každém pohledu do jeho očí jsem zažívala extázi. Doslova. Na té jsem
totiž tehdy slušně frčela. A byla to jízda fííííha. On mi ukázal, kam chodí na
procházku. Vzal mě do krajin, kde se člověk cítí milionkrát líp a je mu krásně
prostě jenom protože je a dýchá. S ním jsem vyzkoušela kokain. Začátky
byly dokonalé. Létali jsme si v krajině bez omezení, bez přitažlivosti a
známého musíš - nesmíš.

Naše výlety do jiného světa jsme ale provozovali jen o víkendech, protože
jsem chodila do práce a nemohla tam volně poletovat jako ptáček. Můj partner se
mi zdál dokonalý.

Nikdo ovšem není úplně dokonalý. Ani můj Motýlek není. Nechce se mu
pracovat.

Když jsme se sestěhovali k sobě, zjistila jsem, že není schopný –
nebo ochotný? – udržet si práci. Se svým výučním listem si ostatně nemůže moc
vybírat. Ale on si vybíral a žádná práce mu nevoněla. Nakonec to dopadlo tak,
že jsem ze svého platu prodavačky táhla celý nájem bytu, provoz jeho auta a
veškeré naše výdaje. To samozřejmě nemohlo dlouho fungovat.



Jednoho dne jsem šla na konkurz.

Na konkurz na modelku – herečku. Jak to, že herečku ptáte se?

Šlo totiž o internetový modeling. Nebo-li o prostituci po internetu. A
tam potřebují výborné herečky. Tamní holky jsou ty nejlepší herečky na světě.
Předvádějí vášeň, lásku, zájem o muže, který je jim naprosto ukradený, a snaží
se udržet je na placeném chatu co nejdéle. Každé slovo může oddálit jeho
odchod, konec přísunu jeho peněz. To se pak kurva rychle zamilujete…

Tehdy jsem tam přišla, ukázali mi, co ta práce obnáší, kde se holky
obnažují a jak funguje platba zákazníků. Neštítím se toho, je to práce jako
každá jiná. Dokonce na ni existuje i živnostenské oprávnění.

Každá holka dostane svoji kóji oddělenou závěsem. Najde zde počítač s web
kamerou, klávesnici a matraci. Na matraci sedí nebo leží a čeká na zákazníka,
který si ji vybere na live chat a bude jí říkat, co má dělat. Je nutné ovládat
angličtinu, němčinu nebo jiný cizí jazyk. A roztáhnout nohy, když si to klient
přeje…

Zezačátku jsem si říkala, jestli to zvládnu, ale velmi rychle jsem
zjistila, že se po mně nechce nic jiného, než předstírat. V předstírání
jsem mistryně světa.       



Bavím se jejich příkazy, prosbami, přáními. Přijdou mi hloupá a neškodná.
Svlékám se, škádlím je, strkám si do těla různé předměty. Prostě dělám vše, co
je vzrušuje. A vevnitř zůstávám chladná jako kus ledu. Jako ledová královna.

Nejsem v tom ovšem sama. Můj Motýlek dělá tuhle práci se mnou. Souložíme
dle přání chlapů na internetu. Šukáme jak zvířata, někdy to do mě buší jak o
závod, jindy mě zas orálně uspokojuje nebo já jeho. Není praktika, kterou
bychom nevyzkoušeli. Nás zákazník, náš pán.

I tady ovšem jde o předstírání, protože hodně věcí jen hrajeme, ani
webová kamera nezabere všechny úhly a dost často jen děláme, že děláme, ale ve
skutečnosti neděláme. Je to fakt vtipný.

Časem jsme se osamostatnili a dnes již nepracujeme jinde než doma. U nás
doma v ložnici. Oni vidí nás a my vidíme je. Zvykla jsem si na oči, které
mě sledují při intimitách. Z intimit se stala rutina. Práce.

Ty oči mi připomínají Jeho. Taky jsou zkoumavé, překvapené, potěšené.

Ironií je, že se teď profesionálně věnuju činnosti, o kterou mi nikdy
v životě nijak nešlo. Sex nepotřebuju k životu. Ale věnuju se mu
pravidelně jako nikdo jiný. Nebo skoro nikdo jiný. Kamarády jsme si našli
v lidech, kteří dělají to samé, co my. Lidi mimo to nemůžou pochopit. Ani
naši rodiče netuší, čím se živíme. Nakecali jsme jim, že oba dva pracujeme
v internetové kavárně. Aspoň obor jsme zachovali stejný. Internet.

Krátce poté, co jsme začali s touhle prací, jsem přišla do jiného
stavu. Nikdy jsem totiž nepoužívala antikoncepci, jen občas kondomy. Takže to
muselo přijít. Já jsem ale měla pocit, že do toho už nikdy nepřijdu, že trestem
za jedno potracené dítě bude už žádné dítě.

Omyl. 



Jak bych ale mohla přivést dítě na svět v tuhle dobu? Svého kluka
jsem znala pár měsíců a odstěhovat se k jeho rodičům na malé město, do
toho zapadákova se mi prostě nechtělo. Bydlet v dvougeneračním baráku pod
dohledem tchýně. V žádném případě.

Konečně jsem poprvé ve svém životě vydělávala hodně peněz a mohla si
dovolit trochu si užívat, jezdit na party, chlubit se hezkým vymazleným autem,
kupovat si drahé věci a žít nezávisle a taky krmit svou matku úspěchem.

Nestála jsem o zodpovědnost a nestojím o ni dodnes.

Nebyla bych dobrá matka, fakt ne.

Ne s tím chladem uvnitř.

Jeden musí z kola ven.

A tak šlo to dítě…

 

 

Váš Knoflíček.

Komentáře (3)

evickakyticka
10.07.2013

Mazec zpověď. Hezky napsaná. Svižně, pochopitelně.


PS: Nejen pravdě, ale i životu je dobré podívat se řádně do očí.

Dadinka22
08.07.2013

Ano, je to podle pravdy, i to se v životě stává...

tyzik.cejka
06.07.2013

hezké ale jestli to je pravdivý tak teda mam šok