Knižní determinismus

Knižní determinismus
Kdybych se měla přihlásit k nějakému filozofickému směru, jednoznačně bych volila racionalismus. Když lidé jednají racionálně a věci mají svou logiku, cítím se tak nějak jistěji. Mám prostě ráda, když rozum hraje první housle. Můj racionalismus se projevuje tím, že věřím spíš v nic než v něco. I když… možná to zase tak úplné nic není.

To, v co věřím, bych s trochou nadsázky mohla pojmenovat jako knižní determinismus. Neustále mám rozečtenou nějakou knihu a často mám pocit, že načasování, s jakým ke mně ten který titul přichází, jednoduše není náhoda. Mluvím hlavně o beletrii, ne o knihách osobního rozvoje nebo motivačních příručkách. Uvědomuju si to nejčastěji v situacích, kdy se v mém životě děje něco nestandardního. Velmi často se pak přistihnu u toho, že se v knize, kterou čtu, „náhodou“ objeví odstavec nebo věta, kterou právě potřebuju slyšet.

Může jít o úryvek z rozhovoru dvou postav, vnitřní monolog knižního hrdiny nebo popis konkrétní situace, nápadně podobné té mojí. Stejně tak se ale může jednat o naprostou banalitu. Pár slov, kterým bych za jiných okolností nepřikládala žádnou váhu, ale dnes jsem přesvědčená, že snad autor napsal celý příběh jen kvůli nim a vesmír mi je ve spojení s PPL urgentně dopravil na noční stolek. Nebo taky ne. Jsou to vlastně taková zašifrovaná sdělení a dost možná nejen pro mě.

Jsem přesvědčená, že na každého čeká v knize, kterou právě čte, nějaký vzkaz. V případě tištěné knihy černý na bílém, v případě e-knihy černý na integrované LED diodě. Obyčejně přijde sám, aniž bychom se nadřeli s hledáním. My, Češi starší patnácti let, prý průměrně denně věnujeme čtení třicet jednu minutu, podle statistického vzorku tak máme každý den přibližně půlhodinu na to najít bezděčně odpovědi na otázky, které se nám honí hlavou.

Březen jako měsíc zaslíbený knihám tak nabízí ideální příležitost otestovat, zda to funguje.

---
Napsáno s knížkou pod paží pro časopis Naše rodina.

autor: mone · 05. března v 05:49 · přečteno 634x

Komentáře (6)

mone
08. března

Pokusím se ještě dovysvětlit, co je to, co mě na tom fascinuje. Jsem člověk, který anotace ke knihám spíš nečte, než čte, protože mi vadí, že se dost často stává, že je tam propálená zápletka. Takže, dejme tomu, spontánně sáhnu po nějakém severském thrilleru, který má tady na Databázi knih vysoké hodnocení, a začnu ho číst, aniž bych dopředu tušila, o čem bude. Doma třeba zrovna řešíme, já nevím, (plácnu), očkování dětí, a já se začtu do thrilleru, ve kterém mezi vraždami po pár stránkách narazím na nějaký komentář k očkování, který zrovna přesně pasuje do mého osobního života. Tak to bylo myšleno. A ne, že jsem překvapená, že když otevřu kuchařku, najdu v ní recepty... :)

RMarkéta
08. března

Hezký postřeh. Stává se mi to taky a čím jsem starší, tak častěji. Možná je to dáno vnímavosti a citlivosti, kdo ví.

SBH
07. března

Zcela racionálně bych tento jev vysvětlovala tak, že určité okolnosti vyladí čtenářův přijímač na příslušné "vlnové délky" sdělení. Nejedná se o nadpřirozený zásah vesmíru, prostě jste na dotyčné myšlenky vnímavější. Sama to popisujete jako slova, kterým byste za jiných okolností nevěnovala pozornost. Samozřejmě, člověk si vybírá knihy podle momentálního nastavení. Takže v nich logicky najde víc trefných poznámek ke své situaci než někdo, kdo by danou knihu četl jen proto, aby splnil kvótu. Na druhou stranu si říkám, když je kniha nudná, je v každém období lidského života prostě... nudná.

Lector
06. března

Poněkud skepticky bych v tom nehledal nějakou mystiku a dokonce bych řekl, že je to logické a existuje v této věci jistá kauzalita: člověk sahá po knihách, o kterých vědomě či intuitivně ví, že korespondují s jeho emočním stavem či okamžitými zájmy. Není proto divu, že je senzitivní k myšlenkám v knihách obsažených.
Pokud byste si knihy na čtení vybírala zcela stochasticky, pravděpodobně byste seznala, že Vás ty knihy neoslovují, jsou nudné a nezajímavé.

R.E.M.
06. března

Mám to podobně asi jako většina z čtenářů. V různých dnech nebo měsících si všímám odlišných věcí. Vnímám je jinak, jinak upoutají mou pozornost.

Občas vychází i propojení knihy s další čtenou knihou. Když jsem četla Hyperprostor, autor opakovaně zmiňoval knihu Plochozemí, kterou jsem se chystala číst. Teď se mi to stalo znovu. V rozečtené knize je zmíněna jiná, kterou mám připravenou na čtení.

Kateřin-a
06. března

Musím říct, že to mám podobně. A proto mám knížky tak ráda. Ve většině případech si v nich najdu to svoje. To, co jsem jednou přehlédla a nebylo pro mě podstatné, objevím třeba o pár let později po znovu přečtení stejného titulu. Vždycky to tam někde je, zaleží jen na rozpoložení čtenáře a na tom, co právě hledá.