Kniha - přítelkyně, která nás nikdy neopustí

blog

21.08.2014 v 16:38 / Koka (1162 views)
Kniha - přítelkyně, která nás nikdy neopustí
Ne, nemyslete si, toto nebude další z mnoha zde již zveřejněných vyznání lásky k papírové knize, žádná obhajoba tiskovin opírající se o vůni papíru, krásu ilustrací a příjemný hmatový vjem při hlazení obálky, žádná argumentace v zájmu knih statečně bojujících s elektronickou čtečkou. Kdepak! Naopak.
Toto je situační zpráva o snaze zbavit se knih pokud možno důstojným a přijatelným způsobem. Abyste totiž věděli - likviduji svoji knihovnu. Ne tak úplně, ale docela zásadně. Důvody zdravotní a provozně-bytové mě nutí zbavovat se knih, které jsem já i někteří moji předkové strádali mnohá desetiletí.
Jak na to? No jasně - nabídnu je k prodeji. Přece jsou to knihy, z nichž část představuje neselhávající světovou klasiku, kterou jistě bude chtít číst každý. A ta zbylá část jsou zajímavé kuriozity, které jen tak nikde neseženete, ty jistě půjdou na odbyt. Omyl, veliký omyl! Ano, pár kousků knih jsem opravdu prodala, obyčejně to byly právě ty tituly, kterých jsem se zbavovala jen nerada. Ale tento postup je pomalý a málo efektivní. Od zadání inzerátů s nabídkou běží měsíce a já jen smutně sleduji, jak po prvotním zájmu a prodeji pár desítek přitažlivých titulů poptávka ustrnula. A kromě toho - jakou mám zde na DK šanci prodat knihu, kterou nabízí dalších pět prodejců? Nebo knihu, kterou chci prodat za „cenu dohodou“, což si obyčejně zájemce nepřečte a očekává, že knihu dostane za tu 1 Kč, kterou jsem uvedla v inzerátu, abych vůbec nějakou povinnou číslici do systému zadala?
Tudy cesta nevede a čas tlačí.
Tak jsem si vypracovala „bojovou strategii“, za kterou by se nestyděl ani Napoleon. Ukázalo se ovšem, že jsem zvolila právě tu variantu, kterou on použil u Waterloo.
Záměr vypadal takto: nejvzácnější knihy daruji nějaké ušlechtilé instituci, část knih prodám do antikvariátu, zbytek daruji.
Jdeme na to: špičkové, vzácné, ojedinělé knihy - obyčejně uměnovědné publikace a výtvarné monografie, publikace dovezené ze zahraničních cest - daruji nějaké knihovně umělecké školy či vysokoškolské katedry, snad alespoň tam najdou uplatnění. Seznámila jsem se tedy s mladým posluchačem takové katedry, připravila mu několik napěchovaných tašek plných úžasných knih z oblasti výtvarného umění, architektury, historie, katalogů z domácích a zahraničních výstav, muzeí a galerií, vzácných monografií, a to v češtině, slovenštině, němčině, italštině, angličtině, španělštině. Zpracovala jsem seznam, zaslala ho mailem, knihy mladému muži předala a v skrytu duše trochu očekávala, že mi jednou někdo poděkuje nebo alespoň napíše, že alespoň malá část těch publikací někoho potěšila nebo se mu hodila ke zkoušce či na vytapetování toalety. Nic.
Dále: zbylé knihy nabídnu antikvariátům. Jsou to přece zařízení právě určené k tomu, aby vykupovaly staré knihy a jiné tiskoviny, tak to nebude problém, zvláště u nás v Praze, kde jich je víc než cukráren.
Už první pokusy s několika málo knížkami ukázaly, že to nepůjde tak hladce zejména z důvodů jazykových: moje nabídka i těch nejpřitažlivějších titulů narážela na skutečnost, že značná část mých knih je ve slovenštině, a tak jsem si od několika pražských antikvářů vyslechla tvrzení, že „dneska už slovensky nikdo nečte, ani Slováci“. No to mě překvapilo a začala jsem se sama zkoumat, jestli mi kromě toho samozřejmého dvojjazyčného čtení - rovnocenně ve slovenštině i v češtině - nezbyl z federace i nějaký jiný atavizmus, třeba nějaký chrupavčitý výrůstek. Opravdu jsem takový exot?
No nic, nabídnu tedy jenom českou část své knižní pokladnice.
Nejdřív byla fuška sehnat krabice od banánů, protože už i to je komodita, se kterou pracovníci marketů zřejmě kšeftují. Až poté, co jsem učinila příslušné mnohasetkorunové útraty ve třech různých „řetězcích“, povedlo se mi shromáždit několik vzácných, od shnilých banánů páchnoucích krabic značky vonící dálkou a exotikou: Banane de Guadeloupe & Martinique.
Na webu jsem našla antikvariát mému bydlišti nejbližší, který navíc v lákavé inzerci sděloval, že vykupuje knihy a přijede si pro ně k vám domů. Hi-hi-hi-híííííí! Nabručený majitel mi v telefonu sdělil, že něco vykupují, ale to by se muselo vidět, co vlastně nabízím, a když jsem to začala po žánrech vyjmenovávat, na všechno jsem slyšela: ne. Ztratil trpělivost (asi měl krám plný zákazníků) a jen mi sdělil, ať to tedy přinesu. Já na to: no ale to jsou dvě knihami narvané krabice od banánů, nepřijedete si pro ně, když tuto službu inzerujete? Odpověď mě šokovala i pobavila: To jich muselo být alespoň tři sta, aby se nám to vyplatilo. - Tři sta krabic? - Ne, tři sta knih. - A jak víte, že jich tolik nenabízím? - To by se do dvou krabic nevešlo. - A co když jsou to kolibří vydání? - No, přivezte to, máte nás u zastávky tramvaje.
Tak jsem to přivezla. Tramvají, vlastními - těžkou nemocí velmi omezenými - silami jsem tam v tašce na kolečkách dotáhla 18 většinou odborných knih, mnohé z nich byly prvorepublikové kuriosity, a asi 40 map měst jako New York, Mnichov, Vídeň, Zürich, … Obdržela jsem za to všechno závratných 150,- Kč, které jsem samou radostí okamžitě utratila v blízké cukrárně; částka mi hravě pokryla cenu za jednu kávu, jednu minerálku a jeden kousek dortu objednaného pro zahnání blížícího se hysterického záchvatu.
Jaké bylo to třetí řešení? To nejhezčí a nejednoduší: knihy daruji. Zanesu je do Městské knihovny, která má v přízemí na Mariánském náměstí hezkou místnost plnou polic nadepsaných ušlechtilým heslem „čtenáři čtenářům“.
Tak jsem opět vyrazila do terénu. Důchodcovská taška na kolečkách plná zajímavých titulů, z nichž některé se věkem blížily stovce - to jistě někoho neznámého potěší, překvapí, zaujme.
Pracovník Městské knihovny hl. města Prahy mi ochotně pomohl náklad přenést přes pár schůdků, knížky a různé literárně - kritické revue jsem vyložila a zmožená tou akcí jsem se na chvíli opodál posadila. Vtom se k policím doslova přihnali dva muži vyššího středního věku a velmi důsledně brali do rukou každou z tiskovin, které jsem tam před chvílí vyložila. Aha, tak to jsou ti čtenáři, kterým já, čtenářka, předávám knihy, které se mnou či mojí rodinou bydlely od 20. let minulého století! No to je skvělé, že moje zásilka má takový úspěch!
Šla jsem za jedním z nich, pochlubit se, že to jsem já, kdo tam knihu, kterou on drží v ruce, právě dal, a mám radost, že jej zaujala. Je to opravdu raritní věc - prvorepublikové vydání sešitků - učebnic ruštiny vycházejících na pokračování v 20. letech 20. století v Zemědělském knihkupectví A. Neubert (!), s lexikou, kterou už dnes nikde nenajdete. Nechápavě na mě hleděl. Kýval hlavou - ano, první republika, ano. Žádný náznak, že by si chtěl popovídat o tomto mém daru neznámým čtenářům.
Až venku, na čerstvém vzduchu, mi to „zapnulo“ - přece oba ti pánové měli stejnokroj. To nejsou dychtiví čtenáři, kteří se přihnali zvědavi na novou akvizici, ale jsou to pracovníci knihovní ochranky! Proboha, to přišli prověřovat, zda „čtenáři čtenářům“ nekladou do Revue světové literatury nebo do Sherlocka Holmese nějakou výbušninu?!
Po návratu domů jsem nejdřív chtěla zavolat do Městské knihovny, že se zeptám na důvod té prověrky. Ale pak mi přišlo, že pravdu by mi stejně neřekli, tak se odreaguji alespoň tým, že vás pobavím a sepíšu to pro DK.
Moje anabáze dokazuje, že se máme držet knih, protože knihám je u nás, co je máme rádi/y, dobře, nechce se jim od nás.

Komentáře (10)

certik003
12.03.2018

To vás vážně nikoho nenapadlo, že i zaměstnanci knihovny jsou čtenáři a i oni si z těhle darů pro knihovny občas něco vezmou?

Koka
08.01.2017

Bilky, neviem, čo hľadali. Myslím, že im vôbec, ani najmenej nezáleží na obsahu, ale tá kontrola bola asi súčasťou nejakých bezpečnostných opatrení - aby nik nevložil do kníh, ktoré prináša a zanecháva voľne položené vo verejnej budove, nejakú nebezpečnú látku: výbušninu, chemikáliu atď.
Inak - tú štelážku , kde "čtenáři zanechávají čtenářům své knižní dary" pražská mestská knižnica medzitým už trikrát premiestnila, a - ako som sa dozvedela - pracovníkom knižnice sa veľmi, preveľmi nepáči, že tam ľudia chodia nielen zanechať, ale aj vziať si nejaké knihy! Vraj ich mnohí hneď vzápätí ponúkajú na predaj v blízkom antikvariáte a bohatnú na tom. (Zatiaľ najvyšia cena, akú som kedy v pražskom antikvariáte za knihu utŕžila, bolo 10 Kč, tak si to zbohatnutie za použité, odložené knihy viem živo predstaviť :=)

Bilky
08.01.2017

Pekný článok :)
"chrupavčitý výrustek" ma rozosmial

Tá kontrola kníh nemohla súvisieť so všeobecnou paranojou a nehľadali antisemitské, homofóbne, komunistické, islamistické a inak podnecujúce knihy?

LenysekC
03.09.2014

Taky patřím k té druhé straně - knihy vykupuji, a je pravda, že má-li Vás to uživit, musíte si opravdu vybírat, co vykoupíte (takže ano - desetistránkový seznam ještě nic neznamená :) ). Nehledě na to, že knihy typu Jirásek, Třebízský, Sokol Tůma apod. vycházely co pět let ve stotisícových nákladech a dneska už je nikdo číst nechce, takže proč je mít na krámě... Nabízí mi je taky třikrát denně - ale co já s nimi? Místo není a za každý metr se platí, tak to bohužel je...
Já to řeším pomocí seznamů - aby lidi netahali krabice s knihami. Tam jim označím, co by mě zajímalo a příp. pro to i dojedu, to už záleží na množství a domluvě. Samozřejmě, že když se někdo dva dny dělá se seznamem a já pak vyberu deset knih, tak ho to naštve, ale věřím, že pořád míň, než kdyby to všechno dotáhl fyzicky a já ho s tím zase vypoklonkovala pryč.
Pokud někdo knihy chce darovat, také přijedu a odvezu. Což se jeví jako samozřejmé, můžu na tom jenom vydělat, že... Jenže taky ne vždy. Už jsem taky párkrát fungovala jako úklidová firma a ve finále odvezla x krabic knih, které byly úplně zplesnivělé... To si pak říkám, proč to lidi vůbec nabízeli do antíku. Oni sami by si plesnivou knihu také určitě nekoupili, ale když Vám ty knihy dávají, tak se ještě tváří, jak jsou šlechetní, že za to nic nechtějí.
Knihovny, domovy důchodců atd. knihy taky nechtějí, to je fakt, ale jaké mají důvody by asi dovedl vysvětlit zase jen někdo, kdo v tom dělá.
Mně se osvědčilo dávat knihy k rozebrání. Zadarmo si lidi vezmou cokoli. K čemu - to už je druhá věc, nad kterou ale nesmíte přemýšlet, pokud si chcete zachovat zdraví (už jsem vyslechla i rozhovory o tom, jak knihy, potvory, ucpávají komíny...)

Koka
01.09.2014

Děkuji za reakce -jsou zajímavé a cením si jich. Velmi jsem však doufala, že se najde nějaký pražský antikvář, ktorý si třeba honem na DK zřídí nový "nick na jedno použití" a upřimně, bez obalu a pravdivě nám vyloží, proč jsou mnohé pražské sloupy oblepeny inzeráty typu "vykupujeme knihy, přijedeme si pro ně až k vám", ale přitom je tak nesnadné knihy do antikvariátu prodat. Argument uživatele pavelpi o prodejnosti knihy podmíněné momentální popularitou mě překvapuje, takový argument bych brala v případě knižní nabídky v stánkovém prodeji na vánočních trzích, a ne v antikvariátu.
Taktéž jsem očekávala, že někdo z Městské knihovny mi vysvětlí tu "bezpečnostní prověrku", které byly vystaveny knihy vložené do regálu Čtenáři čtenářům. Nepochybuji, že pracovníci Městské knihovny tento blog četli - schválně jsem do textu vložila plný název instituce, s předpokladem, že prolink na tento článek Městská knihovna dostane v pravidelných svodkách. Protože zrovna mě podezírat z útoku na knihovnu - to považuji za velkou urážku a jeden z mnoha paradoxů mého života.

Každopádně - nechť je můj příběh varováním pro ty, kteří v současnosti vynakládají nemalé finanční prostředky na nákup milovaných knih a ještě netuší, že za několik let se pro ně tyto domácí mazlíci mohou stát přítěží nebo alespoň naprostou zbytečností.

binysek
27.08.2014

já ve slovenštině číst umím, i když podobně rychle jako v češtině až po několikastránkovém zácviku, pro mne je v četbě ve slovenštině jiný problém, emočně vnímám slovenský text jinak nežli český, takže mne v některých tématech ruší, jeho význam se pro mne posouvá a zpravidla nežádoucím směrem. Sama dávám přednost rozhodně českým knihám (překladům), u filmů nebo v rozhovoru to tak nemám, asi to bude tím, že tam kromě slov nastupuje i nonverbální domluva a ta vyrovná případné posuny.

Pavelpi
26.08.2014

Docela chápu problém s prodejem knih.Já jsem sice ten na druhé straně co je kupuje a ty co mám dvakrát raději rozdám,když se někdo přihlásí.Ale protože vím,že pokud nejsou knihy vysloveně populární,velice těžko se asi udávají a když tak si je někdo koupí také proto,aby se o něm říkalo,že je sečtělý nebo osvícený.Ale ve slovenštině je umí u nás číst málokdo a to je asi velký problém.

Effi
26.08.2014

Děda o mi o víkendu ukazoval seznam, který nesl do antikvariátu. Pan majitel si ze seznamu vybral asi 5 knih (seznam měl 10 stran). Děda dostal doporučení, aby to zkusil v domově důchodců a tak podobně. Takže jsem si domů odvážela celá šťastná 3 igelitky knih :-)

Pokud někdo nevíte co s knihama, hlásím se:-) Beru skoro všechno, jen červená knihovna mě nechává chladnou :-)

1

Koka také napsala

Jen žádný dlouhý kecy!Jen žádný dlouhý kecy!
blog