Když hrůza sedá na abecedu

blog

08.08.2018 v 16:59 / herdekfilek (785 views)
Když hrůza sedá na abecedu
Když vám milovaná neteř (neteř není pěkné slovo... ale zase je to pěkná funkce, tak se to vyrovná, že jo) pošle své vlastní povídky s tím, že by prosila o recenzi, o zhodnocení, vyděsíte se. Vyděsíte se, že na vás hodila takovou zodpovědnost. Vyděsíte se o to víc, když zjistíte, že povídky jsou hororové. Jak to udělat? Co když neteř píše bláboly? Mám jí to napsat? Aby se namísto spisovatelské dráze věnovala radši dráze, já nevím, provazochodkyně? Třeba. Ono, recenzovat práci nějakého zahraničního joudy, ke kterému se to bohdá nedostane, to je nádhera. Protože se to k němu nedostane. Ale ti, co si to přečtou? Dilema, že?

No, a to se stalo mně. Má milovaná neteř Z… mi poslala tři hororové povídky ke zrecenzování. A tak se do toho pouštím. A bojím se, stejně jako když jsem povídky četl.

Povídka první
Byla matka, byl otec, byli dva synové. Byl i čas, kdy vládl Karel IV. Matka v poblouznění smyslů jednoho syna zabila. Jako dezert si dala i vraždu otce. Po těžkých peripetiích se mladší ze synů ocitá opuštěný v lese a pere se sám se sebou. Chce vidět naposledy svou matku, ale zároveň nechce vidět matku na popravčí káře. A dál? Dál radši nic psát o příběhu nebudu, protože je příliš děsivý.

Má milá Z… zvládla krásně atmosféru příběhu. Hrůza, děs, napětí... až měl člověk pocit, že z toho chytí spalničky. Drkotaje zuby, říkal jsem si – fakt až takto daleko? Ten závěr byl drtivý. Byl.

Povídka druhá
Jsou tři bozi. Bůh, co dává život, bůh, co dává moudrost, a třetí bůh, který život i moudrost bere. V této povídce se dostáváme do veletoče techniky a jejího špatného vlivu na člověka. A hlavně na člověka vyvíjejícího se. Kde je hranice toho, kdy dát dítěti do rukou moderní technologii? Zabije to jeho tvořivost? Zabije to jeho moudrost? Podle Z… ano. Tedy, podle povídky ano, protože jak znám Z…, zase až tak si na odmítání techniky nehraje.

A pokusím se i pochybovat. Čím technika škodí? Její zneužívání možná, nejspíš ano. Ale její užívání? To si mě natřete a vystavte, u toho budu pochybovat. Ne však povídka, která, jsme totiž v hororové branži, končí tragicky pro všechny, kdo se v ní vyskytují. Podle povídky skutečnou moudrost technika zabije. Skutečný život také. Má to ta Z… promyšlené do detailu. A jak tak o tom přemýšlím, vlastně má asi pravdu. Vždyť technikou se skutečně ztrácí život i moudrost.

Povídka třetí
V třetí povídce dojde k autonehodě a vyprávění o mrtvém tátovi, o mámě, která mrtvá zmizela před očima všech. Zanechala po sobě jen prsten. Ten má její dcera na řetízku na krku a vypráví své tetě o tragédii. Pak pronese – brzy se zase uvidíme. A pak...

Fuj. Tato poslední povídka ukázala, že Z… to v sobě má. Má v sobě skutečnou probouzející se spisovatelku, která umí. Prostě umí. A to je ten zázrak. 42 písmen české abecedy a Z… si k nim sedne a dokáže vehnat slzu do oka (povídka třetí, fakt silná), dokáže vyvolat pochybnosti o světě (povídka druhá), dokáže ukázat a snažit se pochopit šílenství a stesk (povídka první). A to je vlastně spisovatelské řemeslo ve své nahotě.

Ano, měl bych výtky, ty mít musím. Zvládnout některé části pravopisu, to by bylo fajn (naučím, stačí si říct). Některé momenty je dobré při vyprávění hezky natáhnout, neprozradit je hned. Natahuje se tím pozornost čtenáře, natahuje se tím i napětí, ukáží se postavy povídky jako více lidské, skutečné.

Takže, milá Z…, moc pěkné to bylo. Dmul jsem se pýchou. Dmul jsem se radostí. Napsala jsi to krásně. Nebyly to bláboly. Ani vzdáleně. Takže piš, střádej. A posílej. Rád si všechno přečtu.

Komentáře (0)