Jizvy na Zemi, jizvy na duši Člověka

Jizvy na Zemi, jizvy na duši Člověka
Minulý víkend jsem strávil na Rakovnicku. Nachodil jsem tamější krajinou asi 40 km. Podzim se hlásil a nedával zemským červům všeho druhu příliš na vybranou. Přesto ale počasí bylo milostivé a dovolovalo mi prošmejdit při mých procházkách leckteré křoví. Byl jsem totiž fascinován krajinným prvkem, kterého si v okolí Budějovic mnoho neužiji – roklemi. Rokle, strž, soutěska, kaňon, průrva, rozsedlina – tolik máme označení pro jizvy v tváři Země, které jsou mnohem rozmanitější, než kolik je jim schopen lidský jazyk přiřadit jmen.
Rakovnicko, tedy alespoň jeho jihozápadní část, je na rokle bohaté, mohu-li soudit. Jsou to pozoruhodná zákoutí vytvářená po staletí či tisíciletí dravou vodou. Vynořují se před pocestným znenadání jako stopy drápů obrovské šelmy párající povrch Země. Jejich existenci dávají tušit pruhy křovin a stromů ubíhajících kolmo k údolním nivám.
Strže si žijí svým vlastním životem, nezávislým na jejich okolí, od něhož jsou často odděleny hustými porosty trnek, v nich si jen srnky dokázaly vytvořit svoje nenápadné pěšinky. Dá-li si člověk tu práci a prodere se skrze ochranný porost a podstoupí-li cestu strmým úbočím, dostane se mu pohledu, jenž na plné obrátky roztočí jeho fantazii. Můžete se v nich představovat proudící vodu, zvěř všeho druhu či lesní bytosti z pohádek a bájí. Žádná omezení jako by neexistovala.
Bohužel však existují a mají podobu nepovolených skládek komunálního odpadu. Vaše rozjitřená mysl se nepotká se skřítkem či vílou, ale narazí na pneumatiku, starou matraci nebo hromadu rozlámaných střešních tašek. Ano, člověk, který si úzkostlivě střeží pořádek kolem vlastního domu, není líný vézt exkrementy materiální podstaty svého bytí několik set metrů za ves a vysypat je do soutěsky. Je proto, že je v ní hodně místa nebo proto, že se tím snaží dát najevo, že se nebojí toho, co v ní žije? Hloupá otázka, že?
Jizvy Země jsou zasypávány pudrem lidské civilizace, ale jejich zacelení se nekoná. Naopak, na první pohled je patrné, že jde o hnisající rány a sepse postupuje.
Mám ale obavy, že přes všechny přívěsné vozíky a valníky traktorů zavážejících naše soutěsky doslouživšími (a dříve tak vytouženými) výrobky a zvolna se zaplňující strže, se otevírají jizvy nové. Jizvy v našich duších. Jizvy, které ukazují, nakolik se vzdalujeme svému původu a sepětí s přírodou i sebou samými.
Shodou okolností na minulý víkend připadlo výročí jedné velmi smutné události, která také souvisí se strží. Ta strž nese jméno Babyn Jar („jar“ je rusky rokle) a nachází asi 3 km od ukrajinského Kyjeva. Je to pořádná rokle, protože je hluboká až 50 m a dlouhá 2,5 km. Do ní se toho vejde…
A přesně to možná napadlo v září roku 1941 i velitele jednotek SS operujících na Ukrajině a v Kyjevě vyvěsili tuto vyhlášku: „Židé žijící v Kyjevě a jeho okolí se dostaví 29. září 1941 v 8 hodin ráno na roh ulic Melnikovy a Dokterivské (u hřbitovů). S sebou si vezmou osobní doklady, cennosti, peníze, teplé oblečení, spodní prádlo atd. Všichni Židé, kteří neuposlechnou toto nařízení a budou přistiženi kdekoli jinde, budou zastřeleni…“
Tušíte?
Ano, shromáždění Židé byli potom odvedeni k Babímu Jaru, byly jim odebrány jejich věci a po skupinkách sestupovali na dno rokle, kde na ně čekala brutální smrt. Detaily popisovat nebudu. Lze je bez problému dohledat. Snad jen zmíním, že to trvalo dva dny a že na dně rokle ukončilo svůj život – tedy bylo zavražděno 33 771 Židů.
Mnoho lidí rokle vnímá jak ponuré místo a vyhýbá se jim. Snad proto, že v nich tuší něco cizího a má z toho strach.
Možná právě proto soutěsky naopak přitahují temnou mysl lidí jiných nacházejících v nich prostředí vhodné k vyřešení svých problémů, jež lze strhnout do nerudovské otázky „Kam s ním?“.
Někdo do nich „uklidí“ starou nepotřebnou matraci, vizionáři a tvůrci lepších zítřků do nich pak „uklízejí“ skupiny nepohodlných lidí.
Rokle, ta pozoruhodná místa, jimiž Země občas dává nahlédnout do své pozoruhodné geologické minulosti, se tak nechtěně stávají přímými svědky temné minulosti tvora sebe sama zvoucího Člověk.
A proč to sem píši, co to má společného s knihami?
Upřímně řečeno, nevím. Snad je to varování před těmi, kteří mají neodolatelnou potřebu bez skrupulí a mimo zkoumavé zraky přihlížejících odklízet nepotřebné…

PS: Jsem si vědom, že to neodpovídá pravidlům publikovaní, a případnému smazání článku se podvoluji.

autor: Lector · 05. října v 21:37 · přečteno 771x

Komentáře (10)

vachtova.libena
15. října

Napsal jste velice pěkné a hluboké zamyšlení nad tématem krajiny a jejích obyvatel....všech ........... jaké si například budou klást otázky archeologové po tisíci letech nad "našimi hromadnými hroby" ?......... třeba totéž co my ?, když jsme u Budče odkryli masové hroby- pravděpodobně družina knížete sv. Václava povražděná jeho bratrem Boleslavem I. ?..... a jiné a jiné........ no nevím, akceptuji historii se vším všudy, a pokud mne v čemkoliv poučí ( nebo kohokoliv dalšího ), tak asi prima......... mám ráda zamyšlení , jaké jste zde napsal, jen zamyšlení- ne kritiku, posuzování a odsuzování- asi proto reaguji a přidávám příslovečnou trošičku do mlýna...........pocházím od Slaného a máme v obci něco podobného- Německá rokle se tam říká........už jako dítě mne tam také napadaly všelijaké myšlenky a souvislosti ...........díky za krásný článek, Liběna

Lector
11. října

»Muluk: Děkuji za příspěvek. Vyvolává spoustu myšlenek o potkávání kultur. A také spoustu myšlenek o tom, nakolik je možné hodnoty kultur navzájem sdílet.
A také se tu objevuje jeden aspekt, který zmíním a který asi nebude široce přijímán. To je pohled na "bílého muže" jako uzurpátora, kterým bezpochyby byl, ve srovnání s ctnostným původním obyvatelem. V kontrastu s tím se mi pak zjevují civilizace Mezoameriky, jejichž praktiky se od praktik bílého muže tolik nelišily.

Chesterton
11. října

Díky Muluk i Sidonite de la Selva !!! Velice přesné a výstižné :o)

Muluk
11. října

Nejdůležitější pro západní lidi je svoboda. Nejdůležitější věc pro indiány je čest. Západní člověk klade všechnu moc nadevše. Když se někdo dostane k moci, má pravomoc vzít jinému jeho svobodu. V kostelech, ve školách, ve vládě, v podnikání. K dispozici je vždy někdo na vrcholu, a ten má právo říci, zda jste dobrý nebo špatný. Patříte mu. Není divu, že Američané se vždy starali jen o svou svobodu. Mají jí tak málo! Pokud si ji nechrání, někdo by jim jí mohl vzít.

Když přišli mezi nás nemohli pochopit naše způsoby. Chtěli najít ploty, které nás ohraničovaly. Jejich svět byl vyroben z klecí a mysleli, že náš svět je taky takový.

Všechno vypadá jako klec. Jejich oblékání​ bylo jako klec. Jejich domy vypadaly jako klece. Celou Zemi předělali na klec. A pak sestavili vládu k ochraně těchto klecí. I vláda byla jen klec. Jedinou svobodu mají uvnitř jejich vlastní klece. A pak se diví, proč nejsou šťastní a proč se necítili svobodnými.

My jsme nikdy nepřemýšleli takhle. Všichni jsme byli volní. Neměli jsme zákony a nedělali jsme klece ze země. Věřili jsme v čest. Pro nás bílí muž vypadal jako slepec. Věděli jsme, že se nachází na nesprávné cestě, když narazil na okraj jedné ze svých klecí. Náš řád, zákon a respekt byl uvnitř nás, ne psaný z venku.

Důležité pro nás bylo vědět, co je správné, abychom poznali, co je špatné. Sledovali jsme zvířata​ a věděli co bylo správné udělat. Viděli jsme, že každé zvíře mělo moudrost, a snažili jsme se učit jejich moudrosti. Sledovali jsme, jak se mezi sebou chovají a jak se starají o své mláďata. Nehledali jsme, co je špatně. Namísto toho jsme se vždycky snažili dělat to, co je správné. A tohle pozorování je to, co nás drželo na správné cestě, nebyla žádná pravidla, práva nebo ploty.

Svoboda je důležitá pouze tehdy, kdy jiní se ji snaží omezovat. Neměli jsme řetězy, takže jsme nepotřebovali svobodu. Vždy jsme měli naši svobodu, takže tito lidé neměli nic cenného co by nám dali. Jediné, co mohli udělat, bylo vzít nám naši svobodu a vrátit ji ve formě tvarované klece. Vzali jste nám naši čest a dali nám vaši svobodu. A i vy sami víte, že to není žádná svoboda. Je to prostě svoboda žít uvnitř svých vlastních uzavřených klecích.

Řeknu vám, jak jsme ztratili zemi. Nebyla to naše země​, jako by nám patřila. Byla to země, kde jsme lovili, kde byli pohřbeni naši předkové. Byla to země, kterou nám dál sám Stvořitel a kde se děly naše posvátné příběhy. Tam byla posvátná místa. Konaly se zde naše obřady. Věděli jsme o zvířatech, ony věděly o nás.

Byli jsme svědky plynutí času v této zemi. Byla naživu, stejně jako naši prarodiče. Byli jsme její součástí. Země byla naší součástí. My jsme ani nevěděli, jaké to je vlastnit zemi. Je to jako říkat, že jste vlastníkem babičky. Pro nás země byla naživu. Přesunout kámen znamenalo změnu. Zabití zvířete znamenalo vzít něco z ní. Museli jsme mít úctu.

My jsme neviděli žádnou úctu v těchto​ lidech, kteří k nám přijížděli. Sekali stromy a lovili zvířata, která nechávali na místě, kde byla zastřelena. Dělali hlasité zvuky. Vypadali jako divoši. Jejich kroky​ byly těžké a velmi hlučné. A pak začali požadovat naši zemi za jejich. Chtěli nám dát za ni peníze. Naši lidé to nepřijali. Pak tito lidé řekli​, že sem už nepatříme. Měli šéfa ve Washingtonu, vzdáleného města, a že země byla​ jeho, že jim řekl, že tito lidé tady mohou žít a my ne.

Bylo to šílené. Ti lidé přicházeli, aby v naší zemi umístili vlajku, a pak řekli​, že všechno, odkud umístili vlajku patřilo jim. To je jako když někdo vystřelí šíp k obloze a řekne, kam až šíp doletí, tam mu to patří. Myslíme si, že tito lidé jsou blázni. Oni mluvili o vlastnictví. My jsme mluvili o zemi.

Oni věřili, že ten, kdo měl kus papíru byl pánem země a že měl právo kontrolovat vše, co se na ni děje. Tito lidé sem přijeli pro majetek. Nevěděli jsme, co to je. My ani nevíme, co to znamená. My jsme prostě byli jen součástí země, ne vlastníky.

Jejich náboženství nepocházelo z přírody. Jejich svatí kněží nemohli pochopit, co pro nás znamená posvátná zem, místo kde se děly posvátné obřady. Prostřednictvím této posvátné země s námi komunikoval Stvořitel-Duch přírody. Vaši lidé nevěděli nic o posvátnosti. Pobili jste všechna zvířata​. Buvol naprosto zmizel. Ptáci byli pryč. Dali jste nám deky nakažené vaší nemocí a whisky, která dělala šílené věci s našimi lidmi.

Nejhorší je, že jste přišli do naší země, a brali jste nám ji, aniž by jste nám dali šanci se k tomu vyjádřit. Uzavřeli jste za našimi zády dohody, všechny sliby porušili.

Naše země byla živá. Promlouvala k nám. Nazývali jsme jí naší Matkou. Když byla na nás naštvaná, nedala nám jídlo. Pokud jsme se nerozdělili o jídlo, poslala na nás bouřku, vodu a oheň.

Byla Matkou všech, kteří v ní žili, proto všichni byli našimi bratry a sestrami. Medvědi, stromy, rostliny. Všichni byli naši bratři a sestry. Pokud jsme s nimi zacházeli nečestně, naše matka se zlobila. Když jsme s nimi zacházeli s respektem a úctou, byla na nás hrdá.

Vaši lidé zemi nepokládali za​ živou. Pokládali jste stromy a vodu za důležité věci, ale nezacházeli jste s nimi jako s bratry a sestrami​. Pro vás to byly jen věci, které vám pomohly přežít.

Vzali jste zemi a předělali ji na váš majetek. Teď jen naše matka mlčí. Ale snažíme se stále slyšet její hlas.

Když je něco posvátného, ​​nemá to cenu. Je jedno, jestli je to běloch, který mluví o nebi, nebo indián, který mluví o obřadech. Pokud si můžete něco koupit, pak to není posvátné. A jakmile se začne prodávat nebo kupovat něco, co je posvátné, nezáleží na tom, jestli jsou vaše záměry dobré nebo ne, děláte z toho obyčejný majetek.

Dnes už nám mnoho nezbývá. To, co máme, je v našich srdcích a obřadech. Už nemáme zemi, sebrali nám ji bílí lidé, nebo ji prodali falešní indiáni, zaplacení bílím mužem. Naše posvátné předměty už neexistují. Jsou shromažďovány antropology v muzeích. .

Přeložil: Sidoniote de la Selva

Lector
10. října

»mfortik: Také díky. Ono není zase tak důležité, kolik lidí si to přečte, ale zda vůbec o tom někdo také přemýšlí. Zdá se, že ano, a já jsem rád.
Ve školách s tím nic nenaděláme. To musíme doma. Jsem skálopevně přesvědčen, že kdybychom se s manželkou ze svých dětí nesnažili vychovat slušné lidi, což se nám snad povedlo, tak by nikdo jiný neudělal. Škola ne. Bohužel.

Lector
10. října

»Cyklista912: Děkuji za vyjádření. Snažím se být optimista, ale myslím, že to bude ještě hodně dlouho trvat. Člověk je často opravdu jen nahá opice, a to ty opice urážím.

mfortik
10. října

Pekne napsane. 215x ptecteno je male cislo. Zkuste to umistit treba na idnes. Takove zamysleni by mel udelat kazdy clovek. Kazdy den co jdu s deckama do lesa prinesu aspon jeden igelitak nebo pet flasku ale bohuzel kazdy den se v lese objevi 5 a vice novych igelitaku a petflasek. Tohle by se melo predcitat na skolach.

Cyklista912
10. října

Je to správná úvaha dotýkající se špatné stránky lidského chování, které se tolik lidí snaží pohodlně zamlčet a nevidět, ale které se musí právě proto stále připomínat. Jednou se tento stav přeci zlepšit musí.

Lector
08. října

»siena: Moc děkuji. Člověk se pořád musí učit. Rozšířil jsem si obzory, pokud se týká reflexe událostí u Kyjeva.

siena
08. října

Nejprve mi zamrazilo z Vašeho, Lectore, předělu a posunu z ekologického k ...
Než jsem si uvědomila, jakým způsobem naložilo s tímto hrůzným místem, s místem nezměrné tragédie, vedení Sovětského Svazu po II. SV ... Nejen neodolatelná potřeba lidstva odklízet "nepotřebné" lidi, nepotřebné věci, ale také "nepotřebné" vzpomínky a historii...

A co má Vaše zamyšlení a připomínka společného s knihami? Jevgenije Jevtušenka a jeho Babi Jar...