Jak jsem si začal užívat čtení klasiky

blog

09.12.2014 v 21:56 / Jochwald (1096 views)
Jak jsem si začal užívat čtení klasiky
Četl jsem už od mala. Nebyl jsem sice génius, co listoval v Honzíkově cestě ještě ve školce, ale ke konci první třídy už jsem si každý den před spaním četl a zůstalo mi to dodnes. Členem Městské knihovny jsem se stal ve dvou letech, ale to jsem si půjčoval jen obrázková leporela. Dětské knihy mi rozšířily slovní zásobu a pomohly mi navyknout si číst. Netrvalo to dlouho a už jsem louskal Štorcha, Foglara a Maye. To pravé přičichnutí k literatuře přišlo, až když mi začala půjčovat knížky maminka z knihovny v obýváku. Jako první si pamatuji knihu Egypťan Sinuhet od Waltariho. Četl jsem to jako příběh a nezaskočila mne ani tloušťka svazku. Bylo mi něco okolo dvanácti let a byl jsem nadšený. Položek v červeném sešitě s nápisem “Čtenářský deník” přibývalo a nadšeně jsem sahal po dalších a dalších knížkách. Jedno z nejvýraznějších zklamání těchto let pro mne byl Malý princ. Nedokázal jsem to pochopit, příběh to mělo celkem nudný a konec byl pro mne zmatený.

Potom se mi otevřel svět fantasy a sci-fi literatury. Tou dobou jsem už dávno chodil na osmileté gymnázium a čtenářský deník zapadal v poličce prachem. S rychlostí, jakou jsem brakové fantasy sčítal, jsem ani nestíhal knihy do deníku zapisovat. Vybíral jsem knihy podle názvu, obrázku na obalu, náhody nebo doporučení časopisu Pevnost, který jsem odebíral. Po pár letech jsem se pročetl k zajímavější části sci-fi a fantasy. Narazil jsem na tituly jako Den trifidů, Já, legenda, 451 stupňů Fahrenheita nebo Válka světů. Ve škole po nás chtěli, abychom četli Palackého, Tolstého, Rabelaise, Vančuru atd. Normální povinná četba. Já se tomu vyhýbal jako čert kříži a stále listoval ve svém fantasy.

K velkému zlomu došlo v maturitním ročníku. Stejně jako každému literárnímu flákači mi došlo, že bych si před tou maturitou mohl něco z té povinné četby přečíst. Měli jsme seznam asi 40 doporučených knih. Nějaké z nich už jsem četl (přece jen jsem tam mezi ty fantasy občas něco vmáčkl), ale dost z nich ne. Tak jsem sáhnul po J. A. Komenském a jeho Labyrintu světa a ráji srdce. TO BYLA PECKA! Sečtělí spolužáci se ofrňovali, že je to nuda a jazyk je nečitelný, ale mě to naprosto nadchnulo. Další knihou byl Proces od Kafky. Opět nadšení a naprosté souznění s knihou. Pokračovalo to takhle až do maturity, kterou jsem prošel s Jakubem Arbesem a jeho romanety.

Na vysoké škole většina mých bývalých spolužáků klasiku odhodila, a pokud četli vůbec, tak Hru o trůny nebo Nesba. Já jsem se tou dobou (a od té doby až doteď) nacházel v literárním ráji. Čechov, Poe, Vian, Zola, Hemingway… Každou knihu jsem si vychutnával a pochopil jsem, proč mě to na střední tak odpuzovalo. Tenkrát jsem ještě nebyl schopen těm knihám porozumět, nedávaly mi smysl. Samozřejmě mi v literatuře řekli, co mám v knize hledat a co tím chtěl autor naznačit, ale až teď jsem si dokázal náležitě vychutnat tu hloubku. Považuji se za šťastného člověka, že mi moje “fantasy mládí” neznechutilo klasickou literaturu tak, jako mnoha mým vrstevníkům, a že jsem s chutí schopen číst vše od Anny Kareniny až po Malého prince (tomuto klenotu už jsem dávno přišel na chuť).

Komentáře (3)

Jochwald
20.12.2014

maca5449 - To že hodně lidí má v hlavě "klasika = vopruz" je smutné. Klasické knihy vydržely v povědomí lidstva minimálně několik generací, takže v nich asi něco bude. Buď je to převrat ve stylu (Boccaccio) nebo byl autor zajímavý člověk a uměl psát (Kafka) a nebo jenom skvělý vypravěč (Vian) a existují další takové "nebo".

Po knize Ztracený svět v podzemí, Gordon (sám jsem nečetl, znám jen z miliónů reklam) si za 30 let nikdo ani nevzdychne. My nepoznáme, které z dnes vydaných knih budou číst ještě naši pravnuci. Máme ale to privilegium, že už existují tisíce knih, které pro nás byly "přefiltrovány" a víme o nich, za něco stojí. Samozřejmě záleží na vkusu čtenáře, náladě a existují i výjimky. I tak je ale škoda toho čas od času nevyužít. Záleží hlavně na tom, co člověk ve čtení hledá.

Čili na čtení klasiky není obdivuhodného a je hrozně lehké tomu propadnout. Stačí narazit na správné dílo se správnou náladou. Mě osobně pomáhá přečíst si něco o autorovi. To mi dává povědomí třeba o tom, jak se cítil když knihu psal. (Například proč Villon psal v 15. století takový prasárničky :) Potom si čtení člověk mnohem více užije, protože se dokáže vžít do doby.

maca5449
19.12.2014

Tak to vám moc přeji a zároveň vám i tleskám (obzvlášť za toho Sinuheta v mládí, já si pamatuju Kopyta a Mňouka od Švandrlíka). :D

Já čtu klasiku jenom když musím a většinou si z toho stejně moc nepamatuji, protože mě to nebaví a do čtení se nutím. Navíc mi tak trochu připadá, jako by pojem "klasika" získal nálepku "povinná četba" což se u mě rovná definici "fuj, to bude vopruz". Takže je mé nečtení způsobeno nejspíš předsudky, které jsem si vtiskla už na střední škole.

A když se k takové literatuře dostanu dobrovolně, není to tím, že bych měla o danou literaturu zájem jako spíš fakt, že si připadám blbě, když řeknu "ráda čtu fantasy a sci-fi" a přitom nemám načtena ani díla jako Drákula, Frankenstein nebo Stroj času. Takže se čas od času snažím sama se sebou zabojovat, abych překonala svou mentalitu a místo braku s pěknou obálkou sáhla i po něčem starším.

Máte můj obdiv.

bytost
09.12.2014

Díky za článek, příjemné zjištění, že tak mladý muž dokázal otevřít své srdce a vyznat se světu, že nyní už chápe smysl čteného! Super a bude to věkem čím dál, tím lepší! Je to krásné zjištění, když čtenář ohodnotí Labyrint světa a ráj srdce jako,,pecku,, Chce se mi zakřičet do světa :,,to bude pecka, až nebudem sledovat telenovely a začneme číst klasiky!,, :-) Jen tak dál, chválím a držím palce.